ECLI:CZ:US:2021:2.US.2702.21.1
sp. zn. II. ÚS 2702/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Vojtěcha Žigy, zastoupeného JUDr. Kristýnou Dolejšovou Kabelovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Ke Stírce 490/57, Praha 8 - Kobylisy, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. července 2021 č. j. 15 Co 166/2021-80 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. května 2021 č. j. 74 EXE 1659/2016-69, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PROFI CREDIT Czech, a.s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 10. 2021, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených v čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Usnesením Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") ze dne 25. 5. 2021 č. j. 74 EXE 1659/2016-69, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 6. 2021 č. j. 74 EXE 1659/2016-74, byla podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu zastavena exekuce k vymožení pohledávky vedlejší účastnice za stěžovatelem ve výši 95 261 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Martina Týle ze dne 14. 10. 2015 č. j. 101 Rozh 6443/2015-7 (výrok I.). Úvěrová smlouva, na jejímž základě byl stěžovateli poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč, byla totiž s ohledem na sjednanou výši úroku 97,97 %, která mnohonásobně přesahovala běžnou úrokovou sazbu poskytovanou bankami v době uzavření úvěrové smlouvy, v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §580 odst. 1 občanského zákoníku. Vymáhaná částka představovala součet dlužných částek a smluvních pokut podle této úvěrové smlouvy. Dále okresní soud rozhodl, že stěžovatel podle §150 občanského soudního řádu nemá vůči vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů exekučního řízení (výrok II.), a to z důvodu jeho určité liknavosti v postupu vztahující se k neuplatnění jeho práv a obrany v rozhodčím i exekučním řízení. Vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce v částce 9 752,60 Kč (výrok III.).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 20. 7. 2021 č. j. 15 Co 166/2021-80 potvrdil usnesení okresního soudu ve výroku II. (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Okresní soud měl postupovat správně, zvažoval-li při rozhodnutí o nákladech řízení procesní zavinění účastníků na zastavení exekuce ve smyslu §271 občanského soudního řádu a §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Při rozhodnutí o nákladech řízení nebylo možno přehlédnout postup stěžovatele, který dosud nesplnil svůj dluh vůči vedlejší účastnici a až do podání návrhu na zastavení exekuce se o svá práva nijak nebral. Svůj závazek vůči ní nerozporoval v rozhodčím řízení ani v průběhu exekuce a nevrácení celé půjčené částky nezpochybnil ani v návrhu na zastavení exekuce. Pokud si stěžovatel od vedlejší účastnice vypůjčil peníze a nevrátil je, pak byla v tomto rozsahu exekuce z materiálního hlediska namístě. Stěžovatel byl zároveň naprosto pasivní v rozhodčím i exekučním řízení. Návrh na zastavení exekuce byl jeho prvním procesním úkonem, přestože měl k dispozici řadu procesních institutů k ochraně svého práva. Mohl se bránit již v rozhodčím řízení nebo podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Případně mohl podstatně dříve navrhnout zastavení exekuce. Ve využití těchto institutů mu nebránila skutečnost, že je ve vztahu k oprávněné slabší smluvní stranou. Navíc netvrdil žádné konkrétní skutkové okolnosti, jimiž by svou procesní pasivitu odůvodnil (tedy kromě toho, že se neuměl bránit), ani nevysvětlil důvody, pro které vedlejší účastnici nevrátil půjčenou částku.
4. Za popsaného stavu tak podle krajského soudu nešlo učinit závěr, že zastavení exekuce mělo svůj původ pouze v samotném návrhu na nařízení exekuce a že je tu procesní zavinění zastavení jen na straně vedlejší účastnice. Oba účastníci bezdůvodně otáleli s podáním návrhu na zastavení exekuce, a tím stejnou měrou přispěli ke vzniku nákladů. S přihlédnutím k trvajícímu závazku, který stěžovatel nijak nezpochybnil, krajský soud uzavřel, že okresní soud rozhodl o nákladech řízení správně za použití §150 občanského soudního řádu a napadený výrok potvrdil.
III.
Argumentace stěžovatele
5. Podle stěžovatele jde v jeho věci o náklady exekuce ve výši, kterou by sice obecně bylo možné považovat za bagatelní, z hlediska příjmů stěžovatele je však tato částka způsobilá citelně zasáhnout jeho životní situaci. Nelze opomenout ani precedenční význam věci. Podobné případy, kdy někdo, kdo se stal obětí nekorektního jednání ze strany subjektu, jenž poskytoval úvěr s nelegitimním cílem vytvořit dluhovou past, kterou si zajistí protiprávními procesními instituty, nejsou výjimečné. Postup soudů, jejichž usnesení jsou napadena, vykazuje znaky paušalizujícího přístupu.
6. Krajský soud měl odůvodnit použití §150 občanského soudního řádu způsobem, který představuje naprosté nepochopení smyslu institutu ochrany slabší strany. Obecné soudy jsou povinny korigovat výraznou objektivní převahu, kterou má v oblasti spotřebitelských úvěrů poskytovatel úvěru nad spotřebitelem. Důvody, pro které je slabší strana v určitém řízení chráněna, nemohou být rovněž důvody svědčícími ve stejném řízení k její tíži. Byla to vedlejší účastnice, kdo v rozporu s dobrými mravy vymáhal po stěžovateli plnění, které bylo v hrubém nepoměru s půjčenou částkou. Právě ona nechala vědomě nařídit exekuci na základě nezpůsobilého exekučního titulu a po jejím nařízení několik let zachovávala protiprávní stav. S návrhem stěžovatele na zastavení exekuce po jeho podání nesouhlasila a aktivně proti němu brojila. Sama přitom mohla vzniku nákladů předejít.
7. Stěžovateli bylo obecnými soudy vytýkáno, že neplnil závazek z důvodu své tíživé finanční situace, což nutno hodnotit jako popření ochrany slabších před nemravným obchodem s chudobou. Rozpor smlouvy o úvěru s dobrými mravy je skutečností natolik významnou, že je nutné ji vzít v potaz při rozhodování o nákladech řízení (nález ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. III. ÚS 308/21). K argumentu krajského soudu o oprávněnosti vedení exekuce z materiálního hlediska se stěžovatel dříve nemohl vyjádřit. Nebylo mu totiž zasláno ani vyjádření vedlejšího účastníka k návrhu na zastavení exekuce, ani takto neargumentoval okresní soud. Napadené usnesení krajského soudu je proto překvapivé. Krajský soud se řádně nevypořádal se závěry nálezu ze dne 12. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2728/17 (N 184/91 SbNU 279), že chce-li obecný soud užít moderačního práva podle §150 občanského soudního řádu s odkazem na pasivitu jednoho z účastníků řízení, musí tak učinit při zohlednění všech relevantních skutkových okolností věci. V nálezu ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 2117/18 (N 60/93 SbNU 273) zase Ústavní soud připustil jako významnou skutečnost, že povinný si od oprávněného vypůjčil peníze a nevrátil je, pro rozhodnutí ve věci však považoval za určující, že povinný vědomě udržoval protiprávní stav. V dané věci nelze dovodit úmysl stěžovatele exekuci jakkoli protahovat. Stěžovatel se dříve nebránil, protože nedisponoval potřebnými znalostmi a běžné advokátní služby si nemohl dovolit. Krajský soud do svého rozhodování řádně nepromítl ústavní principy spravedlnosti, přiměřenosti a ochrany slabší strany.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána oprávněným navrhovatelem a v rozsahu, v němž směřuje proti usnesení krajského soudu a výroku II. usnesení okresního soudu je i přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
9. Obdobný závěr nelze učinit u výroku I. usnesení okresního soudu, proti němuž je ústavní stížnost nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu z důvodu nevyčerpání odvolání. Výrok III. usnesení okresního soudu se zase práv stěžovatele nijak nedotýká, pročež stěžovatel nebyl oprávněn navrhnout jeho zrušení. Nutno dodat, že stěžovatel vůči výrokům I. a III. žádnou argumentaci ani neuplatnil, fakticky proti nim nebrojí a pouze je zahrnul do svého stížnostního žádání.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými usneseními, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Tak tomu v posuzované věci nebylo.
12. Krajský soud shledal důvody pro použití §150 občanského soudního řádu v tom, že exekuce byla materiálně namístě přinejmenším v části, v níž se týkala stěžovatelem půjčené a dosud nesplacené částky, jakož i v jeho liknavosti v rozhodčím i exekučním řízení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že podle uvedeného ustanovení jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Jde o výjimku z pravidla, že náklady řízení hradí druhé straně ten účastník řízení, jenž nebyl ve sporu úspěšný. Tato výjimka má zamezit tomu, aby povinnost hradit náklady řízení nevedla k nespravedlivému či nepřiměřeně tvrdému výsledku řízení. Při jejím použití musí být posouzeny všechny okolnosti konkrétní věci [nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339)]. Zohledněn musí být také možný dopad přiznání, či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u toho kterého účastníka [nález ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3705/15 (N 72/81 SbNU 267)]. Rozumí se bez dalšího, že se u použití §150 občanského soudního řádu uplatní požadavek náležitého odůvodnění, jehož nezbytný rozsah se odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení [např. usnesení ze dne 25. 10. 1999 sp. zn. IV. ÚS 360/99 (U 68/16 SbNU 363), nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565)].
13. Stěžovatel předně namítá, že se neměl možnost vyjádřit k tomu, zda nesplacení dluhu z důvodu nepříznivé situace může jít k jeho tíži. Ústavní soud nicméně uvádí, že o nezaplacení dluhu, které konstatoval i okresní soud, nebylo ve věci sporu, a tato skutečnost mohla být zohledněna i při rozhodování o náhradě nákladů řízení z hledisek uvedených v §150 občanského soudního řádu (srov. stěžovatelem zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 2117/18). Samotné její nepřiznání za použití tohoto ustanovení již s ohledem na to, že takto postupoval i okresní soud, překvapivé být nemohlo.
14. Zjištěný rozpor smlouvy o úvěru s dobrými mravy nemá za následek, že by při rozhodování o náhradě nákladů řízení nebylo možné přihlédnout ke skutečnosti, že stěžovatel si určitou částku od vedlejší účastnice skutečně půjčil a následně ji nevrátil. Stěžovatelem zdůrazňovaná ochrana slabší strany kategoricky nevylučuje nepřiznání náhrady nákladů řízení z tohoto důvodu. V posuzované věci byla přitom exekuce vedena již na dluh odpovídající jistině, a nikoli jen příslušenství, u něhož by s ohledem na to, že bylo ujednáno v rozporu s dobrými mravy, byl prostor pro existenci důvodů hodných zvláštních zřetele mnohem užší, ne-li vyloučen. V argumentaci stěžovatele Ústavní soud neshledal žádnou skutečnost, která by v daném kontextu zpochybňovala či vylučovala úvahu krajského soudu o použití §150 občanského soudního řádu. Platí ovšem, že obecné soudy by v tomto ohledu neměly nikdy postupovat paušálně a jejich úvahy musí reflektovat konkrétní skutkové okolnosti každé věci.
15. Pokud jde o délku exekuce, k níž přispěli stěžovatel i vedlejší účastnice, tato délka měla na vznik nákladů řízení stěžovatele patrně jen omezený vliv. Přesto bylo možné, aby krajský soud ve svých úvahách zohlednil i pasivitu stěžovatele, a to nejen v průběhu exekuce, ale i v rozhodčím řízení. Lze proto uzavřít, že krajský soud řádně vysvětlil použití §150 občanského soudního řádu a jeho závěry nelze považovat za svévolné, excesivní či neudržitelné. Napadenými usneseními proto nedošlo k porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani k porušení jeho jiných ústavně zaručených základních práv. Do ústavněprávního posouzení věci se v neposlední řadě promítá i její bagatelnost, na kterou upozornil samotný stěžovatel a k níž Ústavní soud přihlédl, ačkoli pro rozhodnutí o ústavní stížnosti nebyla určující.
16. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele, a to v části směřující proti usnesení krajského soudu a výroku II. usnesení okresního soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost, v části směřující proti výroku I. usnesení okresního soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost a v části směřující proti výroku III. usnesení okresního soudu podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neoprávněnost navrhovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
David Uhlíř v. r.
předseda senátu