ECLI:CZ:US:2021:2.US.2710.21.1
sp. zn. II. ÚS 2710/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. P., zastoupené Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem se sídlem Fibichova 218, Mělník, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2021 č. j. 100 Co 97/2021-368, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že postupem obecných soudů bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Krajského soudu v Praze.
2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze, jakož i z dalších přiložených listin se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh P. P. - otce nezletilého P. P., na změnu výchovy a péče o nezletilého, svěřeného naposledy do péče stěžovatelky (matky) rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 10. 2013 č. j. 42 P 199/2008-126, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 31. 10. 2013 č. j. 42 P 199/2008-127, ve spojení s opravným usnesením ze dne 16. 12. 2013 č. j. 42 P 199/2008-134 a ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2014 č. j. 22 Co 20/2014-154, a vyměření výživného. Z citovaných rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že nezletilý byl v roce 2014 pravomocně svěřen do péče stěžovatelky po dobu po rozvodu manželství rodičů a otci bylo stanoveno výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně, počínaje od 1. 5. 2014.
3. Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 11. 2. 2021 č. j. 42 P 199/2008-319, 11 P a Nc 179/2020, svěřil nezletilého do péče otce (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 4 000 Kč měsíčně (výrok II.). O svěření nezletilého do péče otce přitom nebylo mezi účastníky řízení sporu. Odvolací soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroku II. jen tak, že stěžovatelka je povinna přispívat na výživu nezletilého již s účinnosti od 9. 3. 2020; jinak výrok II. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. Při stanovení výživného obecné soudy vycházely z příjmů i majetkových poměrů obou rodičů nezletilého i jeho odůvodněnými potřebami. Po skutkové stránce bylo v průběhu řízení prokázáno, že nezletilý žije od 9. 3. 2020 u svého otce a jeho manželky, se stěžovatelkou se nestýká. Otec přitom od března 2020 zajišťuje veškeré potřeby nezletilého. Stěžovatelka oproti tomu žije se svým zletilým synem v rodinném domě v N., který mu darovala a kde má zajištěno právo bezplatného užívání formou věcného břemene. Jediným příjmem stěžovatelky je invalidní důchod prvního stupně, nad jeho rámec si nic nepřivydělává. V minulosti naopak obdržela finanční prostředky za prodej domu ve Všestudech a za prodej garáže. Nezletilému synovi platí stěžovatelka účet za telefon, pojištění a na účelově vázaný účet stavebního spoření mu uložila částku 100 000 Kč. Na základě provedených důkazů dospěl odvolací soud k závěru, že při stanovení výše výživného je zapotřebí zohlednit nejen nepříznivou finanční situaci stěžovatelky (invalidní důchod), ale i její finanční úspory spojené s prodejem nemovitostí či skutečnost, že do budoucna není zcela vyloučena její výdělečná činnost. Stěžovatelka se s nezletilým nestýká, nemá jakékoliv náklady spojené s trávením času s nezletilým, proto je částka 4 000 Kč měsíčně na výživu nezletilého (vzhledem k jeho věku a potřebám) zcela odpovídající. Soud dále zdůraznil, že platby za telefon, pojištění a vložení finančních prostředků na stavební spoření nelze posuzovat jako plnění vyživovací povinnosti ze strany stěžovatelky. Změna poměrů přitom nastala již dne 9. 3. 2020, kdy nezletilý přešel do faktické péče otce.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po rekapitulaci průběhu řízení namítá zejména nepředvídatelnost rozsudku odvolacího soudu, pokud jde o závěry o placení výživného již od 9. 3. 2020. Podle stěžovatelky rozhodnutí o době, za kterou má přispívat na výživu nezletilého, nekoresponduje s rozhodnutím o svěření nezletilého do péče otce. Dále stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak odvolací soud posuzoval skutečnost, že disponuje finančními úsporami; soud podle ní nezdůvodnil, jak dospěl k částce 4 000 Kč, kterou má přispívat na péči o nezletilého. Průběžně přitom zdůrazňuje, že jako invalidní důchodkyně má velmi omezené příjmy bez možnosti je jakkoliv ovlivnit (zvýšit) a stanovené výživné spolu se splátkami dlužného výživného je pro ni zcela likvidační.
5. Ústavní soud dospěl po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Stížnost směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v oblasti rodinného práva. Ústavní soud zdůrazňuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině, resp. rodinných věcech nově upravených občanským zákoníkem přistupuje zvláště restriktivně. Obdobně Ústavní soud opakovaně připomíná, že není povolán k tomu, aby činil závěry mj. i o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O takový případ se však v nyní posuzované věci nejedná.
7. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnily v takovém rozsahu, že napadená rozhodnutí nelze shledat rozpornými s principy práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces, či - přesněji řečeno - právo na soudní ochranu, jehož se stěžovatelka nyní dovolává, není a logicky ani být nemůže nárokem na úspěch ve věci či na rozhodnutí podle představ toho kterého účastníka řízení. K porušení tohoto základního práva dochází až tehdy, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný anebo svým rozhodnutím neposkytne ochranu ústavním právům účastníků řízení. Z práva na spravedlivý proces rovněž vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k tvrzením protistrany, a náležitě posoudit jimi tvrzené a uplatňované skutečnosti. To znamená mimo jiné i povinnost soudu se v odůvodnění přesvědčivě vypořádat s námitkami a argumenty účastníků řízení, jež jsou způsobilé ovlivnit rozhodování. V neposlední řadě je povinností soudu, aby na zjištěný skutkový stav aplikoval správný právní předpis (resp. právní normu) a ten v souladu se základními principy řádně interpretoval. V dané věci však nelze dovodit, že by v tomto duchu obecné soudy nepostupovaly.
8. Pro Ústavní soud je v nyní posuzovaném případě určující, že obecné soudy rozvedly, jakými úvahami se řídily při přijímání napadených rozhodnutí, přičemž dostatečně objasnily, z jakých finančních částek při stanovení výše výživného na nezletilého vycházely. Krajský soud přitom neopomněl zdůraznit důvody, které jej vedly k tomu, že některé výše specifikované platby stěžovatelky neuznal jako plnění její vyživovací povinnosti.
9. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu