ECLI:CZ:US:2021:2.US.2724.20.1
sp. zn. II. ÚS 2724/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky T. N. (rozené P.), právně zastoupené JUDr. Tomášem Nielsenem, advokátem se sídlem Kozí 916/5, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 16 C 130/2019-37 ze dne 7. 1. 2020 a proti jinému zásahu Obvodního soudu pro Prahu 4, spočívajícímu v provádění důkazu znaleckým zkoumáním vzorků DNA stěžovatelky a její dcery ve věci sp. zn. 16 C 130/2019, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení, případně vydání předběžného opatření, a s návrhem na zrušení §202 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1993 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost i návrhy se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, a to zejména do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a práva na soukromý život podle čl. 7 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost rovněž směřuje proti jinému zásahu příslušného soudu, kterým je po stěžovatelce vyžadováno podrobení se důkazu odběrem DNA její dcery.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že u Obvodního soudu pro Prahu 4 probíhá soudní řízení pod sp. zn. 16 C 130/2019. V něm se stěžovatelka domáhá ochrany osobnosti své a své nezletilé dcery proti nepravdivým, hanlivým a urážlivým výrokům matky zesnulého dlouholetého partnera stěžovatelky, které velice intenzivní mírou zasahují do soukromí, důstojnosti, cti a rodinného života stěžovatelky a její dcery, a to ve velice intimní sféře jejich života. Soud v rámci tohoto řízení usnesením uložil provedení důkazu znaleckým posudkem, jímž má být určena míra pravděpodobnosti, že mnohaletý partner stěžovatelky je (či není) biologickým otcem dcery stěžovatelky. Následně předvolal stěžovatelku a její dceru k odběru jejich vzorků DNA k provedení předmětného důkazu. Stěžovatelka uvádí, že považuje za nesporné, že provedení důkazu posouzením genetického materiálu za účelem určení biologického otcovství či mateřství je úkonem velice intimním, zasahujícím do ústavně chráněných práv, zejména práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí (čl. 7 Listiny), práva na zachování lidské důstojnosti, ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života (čl. 10 Listiny). K takovému zásahu musí existovat jiné právo chráněné ústavním pořádkem, jehož ochrana je vyžadována mírou tak intenzivní, že to odůvodňuje zásah do shora uvedených základních práv.
3. Stěžovatelka žila do 11. 6. 2017 ve společné domácnosti s F. C., zemřelým 11. 6. 2017, a to po dobu cca 8 let, aniž by spolu byli sezdáni. F. C. zemřel v důsledku zranění, jež utrpěl při dopravní nehodě. Před jeho smrtí porodila stěžovatelka dne 11. 5. 2017 dceru K. Jak vyplývá ze zdravotní dokumentace F. C., ten ji před svou smrtí sám uznal za svou dceru. K formálnímu uznání z důvodu jeho zdravotního stavu (a následné smrti) již nemohlo dojít. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 5. 2018 č. j. 9 P 118/2017-33 bylo určeno, že F. C. je otcem nezletilé K. P., jejíž matkou je stěžovatelka. Rozsudek nabyl právní moci dne 13. 7. 2018. V rámci sociální sítě Facebook zveřejnila M. C. příspěvek, obsahující kromě jiného sdělení, jímž popírá otcovství svého syna k nezletilé dceři. K výše uvedenému příspěvku připojila i fotografie stěžovatelky a její teprve dvouleté dcery. Příspěvek byl zpřístupněn jako veřejný, tj. všem osobám užívajícím síť internet, a to i tehdy, nejsou-li registrovány v sociální síti Facebook. Stěžovatelka tak byla podle svého přesvědčení ze strany paní C. i přes existenci pravomocného a vykonatelného rozsudku o určení otcovství zcela bezdůvodně veřejně napadána a vulgárně častována. Stejně tak napadala i její nezletilou, tehdy teprve dvouletou, dceru, jíž veřejně označila slovy jako "bastard".
4. Proti tomuto jednání podala stěžovatelka žalobu o ochranu osobnosti, jíž se domáhá ochrany proti zveřejňování nepravdivých informací o její osobě a o osobě její dcery (i zemřelého partnera), jakož i informací, které třetí osoba nesmí zveřejnit. Dne 7. 1. 2020 proběhlo ve věci první jednání, na němž Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl o ustanovení znalce za účelem určení procentuální míry pravděpodobnosti, zda je (či není) F. C. biologickým otcem dcery stěžovatelky. Znalkyni pak jmenoval usnesením č. j. 16 C 130/2019-37.
5. Ústavní stížností stěžovatelka žádá kromě zrušení usnesení o přibrání soudního znalce také o ochranu před zásahem příslušného soudu do jejího práva na ochranu důstojnosti, vážnosti, cti a soukromí, ochrany rodinného života, práva na nedotknutelnost fyzické i duševní integrity její i její dcery ve smyslu čl. 7 a 10 Listiny. Provedení důkazu, který soud v předmětném řízení hodlá provést, považuje za nezákonné a protiústavní. Stěžovatelka poukázala rovněž na skutečnost, že soud v předmětném řízení dosud nerozhodl o částečném zpětvzetí žaloby, které činí relevanci navrženého důkazu zcela nicotnou, neboť stěžovatelka s ohledem na změnu okolností (osvojení její dcery novou osobou) nadále nepožaduje, aby se M. C. zdržela tvrzení o otcovství dcery stěžovatelky, u nichž by znalecký posudek snad mohl přinést jakékoli informace. Zpětvzetí je přitom odůvodněno zcela objektivními důvody (spočívajícími v osvojení dcery stěžovatelky a tím související změnou rodičovských vztahů), které nastaly po podání žaloby.
6. Stěžovatelka spolu s ústavní stížností podala návrh na zrušení §202 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu [§64 odst. 1 písm. e) a §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Stěžovatelka je přesvědčena, že toto ustanovení bylo zakotveno do právního řádu, když zákonodárce nepředvídal situaci, že by samotným provedením důkazů mohla účastníkům vzniknout újma nebo by jimi mohlo dojít k porušení jejich práv, zejména práv chráněných ústavním pořádkem (a že následné označení takového důkazu jako nepřípustného v rámci řízení již vzniklou újmu nemůže odčinit).
7. K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil dotčený soud. Dle jeho přesvědčení pro posouzení důvodnosti žalobního návrhu na ochranu osobnosti stěžovatelky může mít mimo jiné podstatný význam, zda skutečně je zemřelý F. C. biologickým otcem nezletilé. Žalovaná v řízení na svoji obranu tvrdí, že zemřelý být otcem nezletilé nemůže a nabízí provedení znaleckého posudku, který by to prokázal. Je to v podstatě jeden z mála důkazů, který žalovaná může ve sporném řízení 16 C 130/2019 vůbec nabídnout a činí tak především proto, že bylo v minulosti vedeno řízení o určení otcovství k nezletilé u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 9 P 118/2017, kde bylo určeno, že F. C. je otcem nezletilé, a rozsudek v této věci nabyl právní moci dne 13. 7. 2018. V tomto řízení však nebyl vypracován znalecký posudek, soud se důkazně spokojil v podstatě jen s prohlášením matky dítěte a jejího přítele, což v řízení o určení otcovství nekoresponduje s veřejným zájmem na objektivním zjištění, kdo otcem dítěte skutečně je. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 130/2019 proto soud ustanovil znalkyni, aby se prokázalo, zda obranná tvrzení žalované jsou či nejsou pravdivá.
8. Naopak stěžovatelka v replice k tomuto vyjádření uvedla, že provedení důkazu považuje za nepřípustné proto, že otázka biologického otcovství nikdy nebyla předmětem sporu se žalovanou a otázka otcovství coby právní vazby mezi dcerou stěžovatelky a zesnulým F. C. byla pravomocně rozhodnuta. Soud se v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 130/2019 snaží toto rozhodnutí přezkoumávat, pro což však nemá pravomoc. Navíc tato otázka se podle stěžovatelky stala bezpředmětnou poté, kdy se na základě jiného soudního řízení stal otcem dcery stěžovatelky jiný muž.
9. Ústavní soud se nejprve musel zaměřit na posouzení, zda jsou splněny předpoklady pro věcné projednání ústavní stížnosti.
10. Jak je z ústavní stížnosti zřejmé, tato směřuje jednak proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 o přibrání znalce, jednak proti procesnímu postupu tohoto soudu v řízení sp. zn. 16 C 130/2019, zejména proti předvolání stěžovatelky a její nezletilé dcery k odběru vzorků DNA.
11. Usnesení Odvodního soudu pro Prahu 4 bylo vydáno dne 7. 1. 2020, právní moci nabylo dne 20. 1. 2020. Vzhledem k tomu, že Ústavní stížnost byla podána až dne 17. 8. 2020, je zjevné, že zákonná dvouměsíční lhůta pro její podání (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) dodržena nebyla, a proto je na ni nutno pohlížet jako na podanou po lhůtě stanovené zákonem [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. K tomuto rozhodnutí se váže i návrh na zrušení příslušného ustanovení občanského soudního řádu, proto ze stejných důvodů musí být odmítnut i tento návrh.
12. Zásah Obvodního soudu pro Prahu 4 spatřuje stěžovatelka v tom, že byla Obvodním soudem pro Prahu 4 dne 17. 8. 2020 vyzvána, aby se dostavila s nezletilou dcerou k soudní znalkyni za účelem odebrání vzorků DNA s poučením, že pokud tak neučiní, může jí být uložena pořádková pokuta. Z příloh k ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka se několikrát z návštěvy soudní znalkyně omluvila a do podání této ústavní stížnosti se k ní nedostavila.
13. V průběhu řízení před Ústavním soudem pak Obvodní soud pro Prahu 4 ve věci sp. zn. 16 C 130/2019 vydal usnesení, a to ze dne 5. 3. 2021 a ze dne 26. 3. 2021, kterými byly stěžovatelce uloženy pořádkové pokuty ve výši 2 000 Kč a 5 000 Kč z důvodu, že hrubě ztěžuje postup řízení tím, že se bez vážného důvodu nedostavila s nezletilou dcerou za účelem odběru vzorků DNA, čímž maří vypracování znaleckého posudku, který má vypracovat v řízení ustanovená znalkyně a jehož potřebu pro řízení stěžovatelka zpochybňuje. Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2021sp. zn. 22 Co 77, 78/2021 obě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušil a současně rozhodl, že soudce tohoto soudu Mgr. Michael Květ je vyloučen z projednávání a rozhodování věci sp. zn. 16 C 130/2019.
14. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že ne všechny úkony v rámci občanského soudního řízení jsou samy o sobě způsobilé bezprostředně přivodit zásah do základních práv a svobod účastníka [např. výzva k zaplacení soudního poplatku - stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.]. Ani předvolání k soudu podle §51 o. s. ř. samo o sobě ještě neznamená porušení ústavně zaručených práv účastníka. Důsledkem nepodrobení se tomuto předvolání pak může být (a nemusí) uložení pořádkové pokuty podle §53 odst. 1 o. s. ř. Teprve proti těmto navazujícím rozhodnutím může stěžovatelka brojit - v konečném důsledku - i ústavní stížností.
15. Ústavní soud tedy uzavírá, že v současném stádiu řízení nevidí důvod pro jakýkoli svůj zásah do jeho průběhu. Naopak musí s uspokojením konstatovat, že obecné soudy dostály své povinnosti chránit práva účastníků řízení v celém průběhu civilního řízení a že věc, jakkoli je citlivá, je řešena pořadím práva tak, aby mohla být ukončena již v řízení před obecnými soudy. Tím pak bude dodržena i zásada, jíž se Ústavní soud drží po celou dobu své činnosti, a to zásada subsidiarity ústavní stížnosti.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako podanou po lhůtě stanovené zákonem podle §43 odst. 1 písm. b) a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stejně tak musely být odmítnuty i návrhy s ústavní stížností spojené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu