ECLI:CZ:US:2021:2.US.284.21.1
sp. zn. II. ÚS 284/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., právně zastoupeného Mgr. Bohdanou Hejdukovou, advokátkou se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2020 č. j. 100 Co 239/2020-244, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho základních práv zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 6. 2020 č. j. 10 Nc 5908/2019-197 byl nezletilý syn stěžovatele pro dobu za trvání manželství rodičů a pro dobu po rozvodu manželství rodičů svěřen do péče matky (výrok I. a IV.). Otci soud uložil povinnost s účinností od 1. 3. 2019 a s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů přispívat na výživu nezletilého částkou 7 000 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky (výrok II. a V.). Dlužné výživné za dobu od 1. 3. 2019 do 30. 6. 2020 ve výši 73 900 Kč uložil otci zaplatit v měsíčních splátkách po 6 000 Kč, splatných počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku vždy spolu s běžným výživným k rukám matky, pod ztrátou výhody splátek (výrok III.). Styk otce s nezletilým upravil tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým v sudém týdnu od středy od 17.00 hodin do neděle do 18.00 hodin a v lichém týdnu od středy od 15.00 hodin do čtvrtka do 8.00 hodin. Dále upravil styk v době letních, vánočních, velikonočních, jarních, podzimních a pololetních prázdnin (výrok VI.). Matce a otci uložil povinnost zaplatit státu každému jednou polovinou na nákladech řízení částku, o které bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok VII.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok VIII.).
2. Své rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil tím, že v daném případě není na místě svěřit nezletilého do střídavé péče rodičů, byť rodiče spolu začali komunikovat, oba mají o výchovu nezletilého zájem, oba jsou schopni nezletilého vychovávat, oba disponují bytovým i materiálním zázemím a mezi každým z rodičů a nezletilým je vzájemně dobrý vztah. Pro svěření nezletilého do střídavé péče byly podle úvahy soudu tedy splněny tři základní kritéria pro nastavení střídavé péče rodičů, vyslovená v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13, tj. mezi rodiči a nezletilým existuje pokrevní pouto, nezletilý má k rodičům zachovány rodinné vazby a oba mají schopnost zajistit vývoj nezletilého po fyzické, vzdělávací, materiální i jiné stránce. Poslední, čtvrté kritérium, tj. přání dítěte, však vyznělo ve prospěch výlučné péče matky. Dle soudu nezletilý sice dosáhl teprve věku osmi let, nicméně před opatrovníkem prokázal, že je schopen formulovat vlastní názor. Ačkoliv znalec se vyjádřil v tom smyslu, že střídavá péče je v daném případě možná, resp. že je hraniční, ale nezletilý by ji zvládl, neshledal soud takovou formu péče v současné době za formu péče, která je v souladu se zájmy nezletilého. Vyšel z toho, že nezletilý dlouhodobě upřednostňuje prostředí u matky, a je proto v jeho zájmu, aby byl do péče matky svěřen. Zároveň však považoval za nutné upravit široký styk nezletilého s otcem, neboť styk otce a nezletilého probíhá bez jakýchkoliv problémů.
3. Proti tomuto rozsudku podal odvolání otec. Namítl, že neexistuje jediný důvod, proč by v daném případě nemohla být střídavá péče realizována a proč by se nemohl naprosto stejnou měrou jako matka podílet na výchově nezletilého. Oba rodiče naplňují relevantní objektivní kritéria zhruba stejnou měrou a oba disponují i schopností zajistit zdárný a úspěšný vývoj nezletilého, jakož i jeho fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby. Otec připomněl, že znalec střídavou péči jako nevhodnou neodmítl a uvedl, že nezletilý by ji zvládl. Soud prvního stupně dle otce postavil své rozhodnutí o svěření nezletilého do výlučné péče matky čistě na přání osmiletého dítěte, které navíc své přání být více u matky několikrát odůvodnilo pouze tím, že u maminky má kamarády. Z chování nezletilého přitom bylo vždy patrno, že respektuje, ctí a má velmi rád oba rodiče a s oběma rodiči tráví svůj čas rád. Nezletilý je tedy dle otce schopen bez problémů trávit stejný časový úsek s otcem i matkou a není tak důvodu, proč by neměl být svěřen do střídavé péče rodičů. Otec vyjádřil nesouhlas také s výší vyměřeného výživného. Soud prvního stupně dle jeho názoru nevzal v úvahu, že nezletilý poměrně často pobýval u otce, kdy otec o nezletilého osobně pečoval a hradil jeho náklady. Ve věci se vyjádřil i opatrovník nezletilého, který uvedl, že trvá na svém původním vyjádření a navrhuje, aby nezletilý byl svěřen do péče matky, s otcem byl nezletilému upraven široký styk a výživné ze strany otce bylo stanoveno ve výši 8 000 Kč měsíčně.
4. Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že skutková zjištění a z nich učiněné právní závěry jsou správné. Odkázal na zprávu opatrovníka nezletilého ze dne 4. 11. 2020. Nezletilý v pohovoru s opatrovnicí uvedl, že o letních prázdninách se střídal u matky a otce, nepamatoval si však v jakých intervalech. Nezletilý se vyjadřuje v tom smyslu, že u otce je spokojený, jezdí k němu rád, pouze mu občas vadí nezletilá dcera přítelkyně, neboť někdy lže a neříká své matce pravdu, jinak je s ní ale dle jeho slov zábava. Nezletilý uvedl, že současná úprava, kdy je v jednom týdnu u matky a dva dny je u otce a v druhém týdnu je více u otce a dva dny je u matky, mu vyhovuje. Označuje ji za "suprovou". Dobře se v úpravě vyzná, nechce na ní nic měnit. Střídání u otce a matky po týdnu nechce s odůvodněním, že se mu líbí současný stav a že je zvyklý v domě v D.
5. Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že byť se jeví, že předpoklady pro svěření nezletilého do střídavé péče rodičů by mohly být splněny, je v tomto konkrétním případě svěření nezletilého do střídavé péče prozatím nevhodné, resp. předčasné, neboť i přes poměrně nízký věk nezletilého je třeba vnímat jeho konstantní názor na formu péče a jeho aktuální preferenci výchovného prostředí matky a je třeba citlivě ji v rozhodnutí o formě péče zohlednit, aby dopad rozpadu rodiny, který sám o sobě musí být pro nezletilého stresující, měl co nejmenší dopad do jeho života a co nejméně narušil jeho pocit jistoty a bezpečí. Vyjádření většího příklonu nezletilého k matce rozhodně odvolací soud nevnímá jako odmítání otce jako vychovatele, ale vnímá ho jako přirozený příklon k matce, který je v tomto věku pochopitelný a až na výjimky obvyklý, neboť je zpravidla důsledkem toho, že matka hraje v raném i předškolním věku dítěte zcela přirozeně důležitější roli pečovatele a ochranitele a že zpravidla až na rozmezí předškolního a školního věku se u dětí postupně posiluje i úloha druhého rodiče, která zvlášť u chlapců odráží zejména jejich potřebu identifikace s rodičem stejného pohlaví. Vyslovené přání nezletilého tak sice není s ohledem na relativně nízký věk nezletilého možné vnímat jako kritérium rozhodující pro určení formy péče, nicméně odvolací soud je přesvědčen, že i vzhledem k názoru psychologů, že ne všechny děti jsou schopny v nižším věku zvládnout režim střídavé péče v rovnoměrném rozsahu bez dopadu do jejich psychické pohody či zdraví, by přesto nemělo být opomenuto, a to i v případě, kdy schopnost argumentace spočívající ve "smysluplných" důvodech se dítěti tohoto věku přirozeně nedostává a pro jím preferovanou volbu formy péče uvádí důvody typu, že by se mu stýskalo, že má kamarády v místě bydliště matky nebo že je v místě bydliště matky zvyklý, tj. důvody z pohledu dospělé osoby nedostatečné. Odvolací soud hodnotí tyto důvody jako důvody zcela přiměřené věku dítěte, a neshledává na nich nic, co by ho vedlo k závěru, že tento názor je dítěti implantován a není jeho vlastní. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by ze strany matky k ovlivnění názoru nezletilého došlo do té míry, že by tím jeho názor byl devalvován a nebylo by možné k němu přihlížet zcela. Odvolací soud vyslovil názor, že měřítkem rodiče usilujícího o střídavou péči by nemělo být to, že dítě rovnocenný interval péče vydrží a že v něm netrpí, ale především to, že je v takto nastaveném modelu péče dítě spokojené a že v něm prospívá po všech stránkách. I v těchto souvislostech má odvolací soud za to, že přílišný tlak ze strany rodiče na rovnocennou péči v situaci, kdy s ní dítě není vnitřně ztotožněno (aniž by bylo ovlivněno), by mohlo být do budoucna kontraproduktivní. Rozsah styku otce s nezletilým nastavený soudem prvního stupně zajišťuje nezletilému i otci osobní kontakt v takové míře, že bude zachována otci možnost se plnohodnotně podílet na péči a výchově nezletilého a zároveň nebude nijak ohrožena síla vzájemného vztahu a citové vazby mezi nezletilým a otcem.
6. Pokud jde o výživné, stanovené otci soudem prvního stupně, pak odvolací soud se plně ztotožnil se soudem prvního stupně, že výživné ve výši 7 000 Kč měsíčně plně odpovídá odůvodněným potřebám nezletilého na straně jedné i možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům otce na straně druhé.
7. Stěžovatel se závěry odvolacího soudu nesouhlasí. Je toho názoru, že bez vážného důvodu nadřadil právo matky nad právo stěžovatele podílet se na výchově a péči o nezletilého zcela stejnou měrou. V případě, kdy jednoznačně oba rodiče naplňují kritéria stejně, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů.
8. Podle přesvědčení stěžovatele v daném případě nic nebrání střídavé péči. Střídavá péče nepředstavuje pro nezletilého nepřiměřenou zátěž, neboť je po psychické stránce naprosto vyrovnané dítě, není nijak emočně labilní, nevyrovnaný, nevyžaduje žádnou speciální péči. Není ani vysoce fixovaný na matku. Je rád s oběma rodiči, s oběma rodiči se cítí komfortně, má je oba velmi rád a citově je vázán k oběma. S oběma tráví rád čas. Oba rodiče bere stejnou měrou. Oba rodiče pro svůj zdárný vývoj potřebuje a též i sám ze své vlastní vůle vyžaduje. Střídavé péči v daném případě nebrání ani bydliště obou rodičů. Tato jsou ve velmi příznivé vzdálenosti. Střídavou péči by tedy nebyla u nezletilého narušena školní docházka, zájmové aktivity, kamarádi, nedošlo by tedy nijak k narušení vazeb v dosavadním sociálním prostředí. Stěžovatel má vybudovány zcela shodné podmínky pro výchovu jako matka. Pro nezletilého vytvořil veškeré potřebné zázemí. Nakonec nezletilý pobývá u otce často, tudíž prostředí u něho velmi dobře zná a cítí se v něm dobře. Otec plně spolupracuje se školou, sleduje výuku nezletilého syna. Je v pravidelném kontaktu se školou, s vyučující učitelkou. Disponuje učebnicemi. Důvodem pro střídavou péči je i poměrně dobrá komunikace mezi oběma rodiči, kteří se díky mediaci naučili ve prospěch nezletilého a touze být dobrými rodiči spolu relativně dobře komunikovat.
9. Stěžovatel za nepřiměřenou považuje i výši výživného, které mu bylo soudy obou stupňů stanoveno. Při nastavení širokého styku se jeví toto výživné nepřiměřeně vysoké při zvážení, že otec po dobu, kdy by nezletilého měl mít fakticky dle rozhodnutí soudů u sebe, by měl vyvažovat plnění vyživovací povinností osobní péčí o nezletilého či obstarávat potřeby nezletilého vlastními náklady.
10. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry opatrovnických soudů. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů v opatrovnických věcech, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí těchto soudů. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž opatrovnické soudy založily svá rozhodnutí. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny pravomocného rozhodnutí těchto soudů.
11. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k problematice úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí z ústavněprávní perspektivy. Ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se této problematiky je úkolem Ústavního soudu především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)]. Při přezkumu rozhodnutí v těchto případech přitom Ústavní soud postupuje zvlášť zdrženlivě s ohledem na to, že soudní rozhodnutí v rodinněprávních věcech se do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, které je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Přesto nelze vyloučit, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vybočí z rámce ústavnosti a poruší ústavně zaručená práva rodičů, dětí či jiných osob, zejména práva spojená s jejich rodinným životem či práva procesní povahy; v takových případech je pak Ústavní soud povinen zasáhnout.
12. O takovou situaci se nicméně v posuzovaném případě nejedná. Napadená rozhodnutí obecných soudů, a zejména pak rozhodnutí odvolacího soudu, které je napadeno ústavní stížností, obsahují zcela dostatečná, srozumitelná a přesvědčivá odůvodnění a je zřejmé, že v řízení v obou stupních bylo shromážděno dostatečné množství důkazů pro učinění skutkových závěrů a zejména posouzení nejlepšího zájmu dítěte v dané věci. Je rovněž zřejmé, že obecné soudy se náležitě zabývaly argumentací a tvrzeními stěžovatele a řádně je vypořádaly.
13. S ohledem na další námitky stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že v řízení nebyla v dané věci přehlédnuta relevantní (ústavněprávní) kritéria pro rozhodování o svěřování dětí do péče vymezená judikaturou Ústavního soudu. Oba soudy náležitě vzaly v úvahu vztah nezletilého k oběma rodičům, a současně zjišťovaly jeho názor či přání. Nezletilý i přes svůj poměrně nízký věk byl schopen zřetelně a jasně formulovat, jakou formu výchovy si přeje a jak si představuje svůj styk s otcem, který je třeba hodnotit jako poměrně široký. Za této situace opatrovnické soudy k jeho přání přihlédly, když nechtěly v nezletilém, jehož přání bylo podpořeno i názorem opatrovníka, vzbudit eventuální záporné emoce, které by mohly mít později vliv na jeho psychickou pohodu, když do této doby byl nezletilý spokojen se stavem, jaký byl nastaven. Takový postup přitom v daném případě nelze považovat za protiústavní.
14. Závěrem Ústavní soud podotýká, že přestože zásadně rovnocenný podíl obou rodičů na péči o dítě a jeho výchově může být v konkrétním případě zajištěn nejen jeho svěřením do společné péče či střídavé péče rodičů, ale i jeho svěřením do výlučné péče jednoho z rodičů za současné úpravy tzv. širokého styku s druhým rodičem, nelze tyto alternativy ztotožňovat a přehlížet, že jsou mezi nimi rozdíly. Ani stanovení tzv. širokého styku se tedy zcela nevyrovná střídavé péči, byť i třeba asymetrické (tj. s rozdílnou dobou, kterou dítě tráví v péči každého z rodičů). Posouzení, která z alternativ je v konkrétním případě, s ohledem na všechny jeho okolnosti, nejvhodnější a odpovídá nejlepšímu zájmu dítěte, je nicméně primárně na obecných soudech. V daném případě přitom opatrovnické soudy uspokojivě vysvětlily závěr o ponechání nezletilého v péči matky za současného stanovení širokého rozsahu styku se stěžovatelem a toto rozhodnutí nelze hodnotit jako vybočující z mezí ústavnosti. Mimoto je třeba připomenout, že ať je dítě ve společné či střídavé péči rodičů, nebo ve výlučné péči jednoho z rodičů (a druhý z rodičů vykonává právo styku s dítětem), ve všech případech platí, že o podstatných (významných) záležitostech týkajících se dítěte by se měli oba rodiče dohodnout, což náleží k jejich rodičovské odpovědnosti, kterou mají oba dva, nejsou-li jí zbaveni.
15. Nakonec Ústavní soud připomíná, že napadená rozhodnutí nezakládají režim péče o nezletilé dítě platný jednou pro vždy a do budoucna nezměnitelný, nýbrž při relevantní změně poměrů může dojít ke změně rozhodnutí o péči o nezletilého; přitom je samozřejmě možné, že zájmům nezletilého v budoucnu bude nejvíce odpovídat další rozšíření výchovného působení a péče stěžovatele o něj. Ústavní soud již dříve konstatoval, že nezmění-li soudy úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném převáží významnost nastalé změny, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života (viz nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, citovaný výše, bod 29). Současně nelze vyloučit ani změnu výchovných poměrů nezletilého na základě vzájemné dohody rodičů, a to i bez soudní ingerence (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4311/18 ze dne 22. 1. 2019, bod 18). Ústavní soud opakovaně podotýká, že rodiče by neměli řešit své neshody bojem o dítě či jeho prostřednictvím, ale naopak by měli hledět především na zájem dítěte být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů jeho zájem realizovat. O úrovni schopnosti rodiče pečovat o dítě a vychovávat je přitom zpravidla svědčí i to, jak respektuje roli druhého rodiče v životě a výchově dítěte a jak je ochotný s druhým rodičem komunikovat a nebránit mu ve styku s dítětem [srov. například nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629), bod 32; usnesení sp. zn. II. ÚS 1582/19 ze dne 31. 10. 2019, bod 19].
16. Co se týče otázky výše výživného, v tomto směru Ústavní soud žádné pochybení opatrovnických soudů neshledal. Soudy, které vycházely z majetkových poměrů obou rodičů a z výše jejich průměrných výdělků, své závěry o výši výživného řádně odůvodnily a Ústavní soud nemá důvod o těchto závěrech pochybovat. Ostatně ani stěžovatel žádnou ústavněprávní argumentaci v tomto směru v ústavní stížnosti neuvedl.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu