ECLI:CZ:US:2021:2.US.2927.20.1
sp. zn. II. ÚS 2927/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Jiřího Juhásze a Ing. Dagmar Brokešové, obou zastoupených JUDr. Vítem Rybářem, advokátem se sídlem 28. října 1610/95, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2020 č. j. 29 Cdo 673/2020-164, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 9. 2019 č. j. 4 Cmo 158/2016-110 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019 č. j. 29 Cdo 5235/2017-95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu majetku zaručené čl. 11 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, Krajský soud v Ostravě směnečným platebním rozkazem ze dne 30. 9. 2015 č. j. 3 Cm 254/2015-12, ve znění usnesení ze dne 23. 11. 2016 č. j. 3 Cm 254/2015-60, uložil stěžovatelům, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni, Komerční bance, a. s., částku 516 384,58 Kč s 6% úrokem od 5. 11. 2014 do zaplacení, směnečnou odměnu 1721,28 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 25 906 Kč. Rozsudkem ze dne 17. 3. 2016 č. j. 3 Cm 254/2015-36, ve znění usnesení ze dne 23. 11. 2016 č. j. 3 Cm 254/2015-60, Krajský soud v Ostravě k námitkám stěžovatelů ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok II.). Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatelů rozsudkem ze dne 4. 5. 2017 č. j. 4 Cmo 158/2016-66 rozsudek nalézacího soudu změnil a směnečný platební rozkaz zrušil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit stěžovatelům náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. a III.).
3. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Přitom formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož právní úprava obsažená v §356 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v rozhodném znění, jež vylučuje z účinků schváleného reorganizačního plánu dlužníka práva věřitelů vůči spoludlužníkům a ručitelům dlužníka, se vztahuje i na směnečné rukojmí, kteří podepsali směnku zajišťující splnění pohledávky jinak dotčené reorganizačním plánem. Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, rozsudek nalézacího soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
5. V podané ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že spornou otázkou je to, zda se účinky zániku závazků v souvislosti se schváleným reorganizačním plánem dlužníka dle §356 odst. 1 insolvenčního zákona vztahují i na avalisty ze směnky nebo má aval postavení spoludlužníka či ručitele dle §356 odst. 3 insolvenčního zákona. Podle stěžovatelů nemůže obstát závěr Nejvyššího soudu, že postavení avalisty směnky je zcela shodné s postavením obecného ručitele nebo spoludlužníka ve smyslu §356 odst. 3 insolvenčního zákona, a stěžovatelé jsou proto ze směnky zavázáni. Namítají, že dopady opatření přijatých v rámci reorganizačního plánu nelze přenášet na třetí osoby, původní závazek zanikl schválením reorganizačního plánu a žalobkyně byla částečně uspokojena. Výčet v §356 odst. 3 insolvenčního zákona je taxativní, který nelze výkladem rozšiřovat, jak to učinil Nejvyšší soud. Aval zajišťuje zaplacení směnky, a nikoliv její kauzy, kdežto ručitel zajišťuje kauzální závazek a spoludlužník je zavázán stejně jako hlavní dlužník. Závazek avala je závazkem samostatným, vyvěrajícím z vlastního právního důvodu a přistupujícím kumulativně k hlavnímu závazku. Závěrem stěžovatelé namítají, že teologický výklad zvolený Nejvyšším soudem je příliš extenzivní k tíži stěžovatelů, nedostatečně odůvodněný a nepřípustným způsobem zasahuje do legitimního očekávání stěžovatelů.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. K napadenému kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že v tomto případě se jedná o výjimku z obecné zásady nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, kdy ústavní stížnost je přípustná jen tehdy, je-li s konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím napadeno i kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, které takovému meritornímu a konečnému rozhodnutí předcházelo [srv. nález ze sp. zn. Pl. ÚS 29/11 dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)].
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
9. Ze samotné argumentace stěžovatelů v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelé pokračují v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, kterou vedli již v předchozím řízení. Se všemi argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích a své závěry řádně odůvodnily, přičemž navíc navázaly na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu (srv. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2017 sp. zn. 29 Cdo 4410/2015). Ústavní soud závěry obecných soudů shledává udržitelnými. Sjednocování výkladu a aplikace podústavního práva je v pravomoci Nejvyššího soudu a Ústavní soud je oprávněn k zásahu pouze ve výjimečných případech zjevného vybočení z uznávaných pravidel výkladu a aplikace práva, zcela nedostatečného odůvodnění či jiných vad dosahujících ústavní úrovně. Takové vady však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal; stěžovatelé ostatně ani žádné takové pochybení nenamítají, jejich argumentace, kromě obecné námitky nedostatečného odůvodnění, zůstává zcela v rovině podústavního práva.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelů napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu