ECLI:CZ:US:2021:2.US.295.21.1
sp. zn. II. ÚS 295/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele města Neratovice, se sídlem v Neratovicích, Kojetická 1028, zastoupeného JUDr. Radoslavem Bolfem, advokátem, se sídlem v Mělníku, Zádušní 2590/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2020 č. j. 33 Cdo 1896/2020-449, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. března 2020 č. j. 23 Co 16/2020-395 a proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 3. října 2019 č. j. 6 C 27/2019-344, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1 .Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na údajné porušení svých ústavně zaručených práv, a to v čl. 11 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů. Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 3. 10. 2019 č. j. 6 C 27/2019-344, rozhodl tak, že se nahrazuje projev vůle stěžovatele jako žalovaného v dané právní věci, uzavřít se žalobcem, Bytovým družstvem Na výsluní (vedlejším účastníkem řízení) smlouvu o koupi nemovitých věcí (výrok I.), dále že na náhradě nákladů řízení je stěžovatel povinen uhradit vedlejšímu účastníku částku ve výši 12 844 Kč (výrok II.) a dále že je stěžovatel povinen zaplatit České republice náhradu nákladů hrazených státem ve výši 506,25 Kč na účet Okresního soudu v Mělníku (výrok III.) Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Mělníku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze dne 10. 3. 2020 rozsudkem č. j. 23 Co 16/2020-395 tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, a že stěžovatel je povinen vedlejšímu účastníku zaplatit částku 1 452 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolací soud poté došel k závěru, že stěžovatelovo dovolání je nepřípustné a usnesením ze dne 26. 11. 2020 č. j. 33 Cdo 1896/2020-449, dovolání odmítl.
2. Stěžovatel s názorem soudů nesouhlasí a považuje jej za projev nesprávného právního posouzení. Tvrdí, že formalistickým a restriktivním výkladem smlouvy, jejíž neplatnost se snažil stěžovatel prokázat, došlo k porušení práva v takové intenzitě, že to odůvodňuje přípustnost a důvodnost podávané stížnosti. Soudy dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem byla platně uzavřena smlouva o smlouvě budoucí kupní, na základě které je nyní stěžovatel povinen uzavřít s vedlejším účastníkem kupní smlouvu k nemovitým věcem za předem ujednanou kupní cenu 1 Kč. Z odůvodnění rozsudku soudů prvního i druhého stupně je zřejmé, že oba soudy tuto povinnost dovozují z uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 26. 11. 1998. Stěžovatel je však v této souvislosti přesvědčen, že závazek k převodu majetku stěžovatele za 1 Kč na vedlejšího účastníka je absolutně neplatný, a to z několika důvodů, které již před soudem prvého stupně jasně deklaroval. V daném případě se podle názoru stěžovatele soud odvolací při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, když přes opakované námitky stěžovatele neshledal právní jednání obce absolutně neplatným, neboť nepovažoval zveřejnění záměru prodeje nemovitého majetku obce za podstatné. Stěžovatel před soudy prvého a druhého stupně opakovaně namítal, že zastupitelé obce při své činnosti, mimo jiné, spravují majetek obce a je nepochybné, že při své činnosti jsou povinni počínat si s péčí řádného hospodáře. Pokud pak zastupitelé obce bez zjevného opodstatnění schvalují prakticky bezplatný převod obecního majetku v hodnotě několika milionů korun českých, lze v takovém jednání spatřovat nejen porušení povinnosti jednat při správě obecního majetku s péčí řádného hospodáře, ale takové jednání dokonce může naplňovat znaky trestněprávního jednání, konkrétně pak skutkovou podstatu trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku dle tehdy platného trestního zákoníku. V každém případě však stěžovatel považuje usnesení zastupitelstva ze dne 29. 4. 1998 za právní jednání, resp. právní úkon (či jeho část), který byl v rozporu s tehdy platnými právními předpisy a jako takový jej stěžovatel považuje za absolutně neplatný dle ust. §39 tehdy platného občanského zákoníku, neboť svým obsahem odporuje zákonu. Dovolací soud se v rámci odůvodnění svého rozhodnutí, prakticky shodně jako soud odvolací, omezil pouze na dílčí část argumentace stěžovatele a shora popsanou stěžejní argumentaci stěžovatele, kterou stěžovatel před soudy všech stupňů velmi důrazně prosazoval, prý nedůvodně přehlédl.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V právních závěrech obecných soudů nebylo shledáno nic neústavního; obsahují podrobné odůvodnění, pokud jde o skutková zjištění i právní závěry. V projednávané věci se soud prvního stupně podrobně zabýval skutečnostmi, na jejichž základě účastníci ve smlouvě o budoucí smlouvě kupní sjednali cenu ve výši 1 Kč: Totiž žalobce se podílel na úhradě nákladů spojených s výstavbou domů a žalovaný stěžovatel (město) na dostavbu čerpal úvěr a obdržel investiční dotaci ze státního rozpočtu na výstavbu nájemních bytů v obci. Za této situace, jak konstatoval také Nejvyšší soud v napadeném usnesení, není námitka neplatnosti smlouvy proto, že obsahem nebo účelem obchází zákon, anebo se příčí dobrým mravům opodstatněná (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008 sp. zn. 28 Cdo 3757/2007). Jestliže soudy respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, což se v dané věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů podrobněji přezkoumávat. Navíc Ústavní soud připomíná, že součástí demokratického právního státu je také zásada "pacta sunt servanda". Pokud se stěžovatel jednou k něčemu zavázal, když uzavřel s vedlejším účastníkem řízení smlouvu o smlouvě budoucí, je na místě tento závazek dodržet.
4. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu