ECLI:CZ:US:2021:2.US.2954.20.1
sp. zn. II. ÚS 2954/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Radoslava Lavičky, se sídlem Hodolanská 413/32, Olomouc, insolvenčního správce dlužnice D. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem se sídlem Dr. Skaláka 10, Přerov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 17. 7. 2020 č. j. 81 T 8/2017-13224 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 8. 2020 č. j. 6 To 61/2020-12.252, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a společnosti Fincentrum & Swiss Life Select a. s. se sídlem Pobřežní 620/3, Praha 8, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že v důsledku vydání napadených rozhodnutí obecných soudů bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod právo (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") a usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud").
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i z dalších připojených materiálů, včetně veřejně přístupného spisového materiálu ve věci insolvenčního řízení úpadce D. K. vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 22 INS 20057/2014, se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení je spor o "přednost" postihu majetku - výnosů z trestné činnosti odsouzeného Z. K. Proti sobě tu stojí rozhodnutí stěžovatele jakožto insolvenčního správce úpadce D. K., manželky odsouzeného Z. K., který pozemky a stavby v katastrálním území D., obec O., ve vlastnictví D. K., zahrnul do konkurzní podstaty úpadce a rozhodnutí obecných soudů o zabrání týchž pozemků jakožto ochranného opatření uloženého v důsledku prokázané trestné činnosti odsouzeného Z. K.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 29. 11. 2018 č. j. 81 T 8/2017 byl Z. K. a A. Š. odsouzeni pro zločin podvodu podle §209 odst. 1 a 5, písm. a) trestního zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu a R. F. odsouzen pro zločin podvodu dle §209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu spáchaný formou pomoci. Rozsudek krajského soudu ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2019 č. j. 6 To 37/2019-12973, nabyl právní moci dne 20. 6. 2019 ve vztahu k odsouzeným K. a A. Š., ve vztahu k odsouzenému F. pak nabyl právní moci dne 21. 2. 2019. Již v průběhu trestního řízení Policejní orgán Policie České republiky, Odbor hospodářské kriminality, SKPV, Olomouc usnesením ze dne 20. 8. 2015 č. j. KRPM-128424-987/TČ-2013-140080, zajistil podle §79d odst. 1 trestního řádu předmětné nemovitosti (viz dále) ve vlastnictví úpadce D. K. Stížnosti úpadce a stěžovatele proti citovanému usnesení policejního orgánu Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. 12. 2015 č. j. 1 To 471/2015-26, podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu, jako nedůvodné zamítl. Na postupu obecných soudů neshledal žádná pochybení ani Ústavní soud, který ústavní stížnost stěžovatele, směřující proti rozhodnutí o zajištění nemovitostí, odmítl.
4. Krajský soud napadeným usnesením rozhodl podle §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku o zabrání věcí, a to pozemku parc. číslo X1 o výměře 261 m2, zastavěná plocha a nádvoří, na pozemku stojí stavba: D. čp. X2- rodinný dům, dále pozemku parc. X3 o výměře 1 459 m2, orná půda a stavby D. čp. X2, rodinný dům stojící na pozemku parc. číslo X1, jak je vše zapsáno v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. X4, vedeného Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc pro katastrální území D., obec a okres O., jejichž majitelkou je D. K. Soud v odůvodnění usnesení uvedl, že před rozhodnutím o návrhu státního zástupce bylo zapotřebí vyřešit dvě otázky - zda zajištěné nemovitosti, ohledně nichž byl návrh na zabrání podán, jsou bezprostředním či zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti a zda nebrání rozhodnutí o zabrání věci okolnost, že ty samé nemovitosti jsou současně sepsané do majetkové podstaty v rámci insolvenčního řízení týkající se úpadce D. K. Stran odpovědi na první otázku soud dovodil, že není pochyby o tom, že předmětné nemovitosti byly pořízeny z výnosů z trestné činnosti, konkrétně z neoprávněně vyplacených provizí. K tomu soud poukázal zejména na odůvodnění odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 29. 11. 2018 sp. zn. 81 T 8/2017, konkrétně na č. l. 11329. Z něj vyplývá, že nákup pozemků pro výstavbu rodinného domu byl proveden na základě kupní smlouvy ze dne 6. 11. 2006, přičemž trestná činnosti K. započala minimálně od března 2006; úhrada kupní ceny byla poté hrazena z bankovního účtu (srov. č. l. 6 - 8 napadeného usnesení krajského soudu), na který byly zasílány postupně finanční prostředky zejména od poškozené společnosti A (dále jen "vedlejší účastník"). Z těchto prostředků následně K. hradil faktury stavební společnosti.
5. Krajský soud dále v odůvodnění napadeného usnesení zrekapituloval, že dne 19. 1. 2015 byl usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 22 INS 20057/2014-A-17, zjištěn úpadek dlužníka D. K. a jako insolvenční správce byl ustanoven soudem Mgr. Radoslav Lavička. Návrh na insolvenci podala společnost B s tím, že má za dlužnicí pohledávku ve výši 6 064 894,59 Kč, kdy se jedná o pohledávku ze smlouvy o úvěru, kterou uzavřeli D. K. a Z. K. s Raiffeisenbank, a. s. dne 6. 11. 2007, kdy tento závazek na věřitele přešel na základě smlouvy o postoupení pohledávky. Z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2015, č. j. KSOS 22 INS 20057/20014-B-8, vyplývá, že na majetek dlužníka byl vyhlášen konkurz. I přes uvedené skutečnosti krajský soud rozhodl o zabrání předmětných věcí jako majetku nabytého z výnosů z trestné činnosti. Po zhodnocení závěrů citovaných rozhodnutí krajský soud uzavřel, že skutečnost, že předmětné nemovitosti byly pojaty insolvenčním správcem do konkurzní podstaty dlužníka D. K., nijak nebrání v rozhodnutí o zabrání těchto věcí v trestním řízení. Krajský soud se současně připojil k názoru, podle něhož insolvenční řízení skutečně nemůže vést k legalizaci výnosů z trestné činnosti získaných.
6. Vrchní soud napadeným usnesením zamítl stížnost podanou stěžovatelem. Dospěl k závěru, že krajský soud správně vyřešil obě otázky, které v daném řízení vyvstaly. Podle přesvědčení vrchního soudu byly předmětné nemovitosti bez jakýchkoliv pochybností pořízeny z finančních prostředků pocházejících z trestné činnosti, a tudíž je na ně zapotřebí hledět jako na zprostředkovaný výnos z trestné činnosti ve smyslu §135b odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Dále vrchní soud konstatoval, že významně souhlasí s argumentací soudu prvního stupně v tom smyslu, že by bylo v příkrém rozporu se zájmem společnosti, aby byla fakticky připuštěna, jako legální, varianta, při níž by odsouzený pachatel majetkového trestného činu, v jehož rámci získal finanční profit, mohl hradit své závazky, vzniklé nikoliv trestnou činností, vůči subjektům odlišným od poškozeného v trestním řízení z finančních prostředků, které získal trestnou činností. Dále konstatoval, že dle jeho (i krajského soudu) přesvědčení prioritu prostředků. V závěru napadeného usnesení se vrchní soud vypořádal též s judikaturou Ústavního soudu, zejména se závěry již výše citovaného usnesení sp. zn. I. ÚS 3523/16. K tomu - stručně řečeno - uvedl, že v tomto stěžovatelem argumentovaném rozhodnutí Ústavní soud řešil jinou situaci, navíc v době před nabytím účinnosti zákona č. 59/2017 Sb. Navíc zcela odlišný názor vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 701/16 a následně i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. 4 Tz 42/2019.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje prakticky téže argumenty, s nimiž se postupně vypořádaly již obecné soudy, a o které svá rozhodnutí opírají. Základními body jeho argumentace jsou tvrzení, že obecné soudy nevzaly v úvahu fakt, že zabraná nemovitost je součástí majetkové podstaty v insolvenčním řízení a dále, že obecné soudy rozhodly o zabrání celé věci, ač prokazatelně nebyla celá pořízena z výnosů z trestné činnosti. Zejména v pořadí druhému argumentu věnuje podstatnou část ústavní stížnosti a namítá, že část nemovitosti nebyla financována z výnosů z trestné činnosti, ale z prostředků zajištěných věřitelů, a to ve výši přesahující 3 miliony Kč. Tento závěr je podle stěžovatele přímo uveden v "odůvodnění odsuzujícího rozsudku z roku 2018". V tomto směru proto polemizuje se závěry Ústavního soudu vyjádřenými v usnesení sp. zn. II. ÚS 701/16. Uvádí, že nemožností uspokojení svých pohledávek ze zpeněžení nemovitosti budou zajištění věřitelé na svých právech kráceni, a to na úkor poškozeného v trestním řízení.
8. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na to, že neobsahuje žádnou novou argumentaci než tu, která byla stěžovatelem uplatňována v řízení před obecnými soudy. K samotnému obsahu ústavní stížnosti krajský soud upozornil na "poněkud zavádějící tvrzení stěžovatele", že výstavba rodinného domu byla realizována také za použití finančních prostředků pocházejících z hypotečního úvěru. Nalézací soud měl naopak za prokázané, že nemovitosti byly výnosem z trestné činnosti, protože jak nabytí pozemků pod nemovitostí, tak samotná výstavba rodinného domu, byla jednoznačně v podstatě v plné výši financována z neoprávněně vyplacených provizí, tedy z výnosů z trestné činnosti odsouzeného Z. K. Ústavní stížnost stěžovatele vzhledem k uvedenému neshledal důvodnou.
9. Vrchní soud se k podané stížnosti nevyjádřil, resp. pouze písemně odkázal na argumentaci vtělenou do napadeného usnesení. Z. K. ani Krajské státní zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci svá vyjádření k ústavní stížnosti nezaslali.
10. Vedlejší účastník zaslal Ústavnímu soudu dne 11. 1. 2021 vyjádření poté, co - vystupující jako poškozený v trestním řízení - žádal o zaslání ústavní stížnost přípisem ze dne 23. 11. 2020. Ve svém vyjádření poukázal zejména na skutečnost, že stěžovatel stále opakuje téže argumenty, které předkládal Ústavnímu soudu dokonce již v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 701/16. Důvodem pro jeho postup je primárně prodlužování celé věci. Proto vedlejší účastník z procesní opatrnosti poukázal rovněž na roční lhůtu ke zpeněžení nemovitostí stanovenou §6 zákona č. 59/2017 Sb. a požádal o přednostní projednání věci z důvodu naléhavosti, aby se předešlo riziku vzniku významné škody. Posléze Ústavní soud upozornil ve svém podání ze dne 20. 4. 2021 na to, že stěžovatel vyřadil předmětné nemovitosti z majetkové podstaty dlužníka D. K. (podání stěžovatele ze dne 25. 3. 2021).
11. K vyjádření krajského soudu a vedlejšího účastníka zaslal svou repliku stěžovatel. V ní se důrazně ohradil proti tvrzení vedlejšího účastníka, že se snaží Ústavní soud využít jako další soudní instanci. Ústavní stížnost byla podle něj podána zejména proto, že se soudy nevypořádaly s konfliktem ustanovení §101 odst. 2 trestního zákoníku se základními právy na rovnost a právem vlastnit majetek, jedná-li se o věc financovanou z prostředků třetích osob, jako v tomto případě mj. z hypotečního úvěru. Poté již pouze navrhnul, aby do řízení před Ústavním soudem vstoupila jako vedlejší účastník společnost C, které svědčí právo na uspokojení ze zajištění předmětnými nemovitostmi a má na výsledku řízení právní zájem.
12. Dříve, než přistoupil k věcnému projednání ústavní stížnosti, se Ústavní soud zabýval otázkou, zda lze společnost A považovat za vedlejšího účastníka v tomto řízení. Podle §76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze přiznat postavení vedlejšího účastníka i jiným osobám, které prokáží právní zájem na výsledku řízení. Komentářová literatura v této souvislosti uvádí, že společným jmenovatelem výběru osob oprávněných vystupovat jako vedlejší účastník je skutečnost, že rozhodování Ústavního soudu se dotýká jejich právního postavení či právních zájmů (srov. Wagnerová, E.; Dostál, M.; Langášek, T.; Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha: ASPI, a. s., 2007, str. 95). V nyní posuzované věci o zainteresovanosti vedlejšího účastníka na výsledku sporu nepanují pochybnosti, neboť případný úspěch stěžovatele by pravděpodobně nesl majetkově právě vedlejší účastník jako poškozený v trestním řízení. Nadto vedlejší účastník od počátku řízení před Ústavním soudem aktivně vystupuje a z jeho podání nadále plyne, že má oprávněný zájem na výsledku řízení. Oproti tomu návrh stěžovatele na vstup společnosti C. jako vedlejšího účastníka řízení, byl Ústavnímu soudu zaslán teprve v rámci jeho repliky (21. 5. 2021). Společnost C. nebyla účastníkem posuzovaného řízení, ale insolvenčního řízení. Z tohoto pohledu by však vedlejšími účastníky řízení mohly být všechny osoby, které mají proti D. K. pohledávku, a stěžovatel by je postupně mohl v rámci svých podání navrhovat. Jakkoliv není možné společnosti C upírat možný zájem na výsledku řízení - přestože již fakticky došlo k vyřazení předmětných nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka -, předmětný návrh vzhledem ke své akcesorické povaze sdílí v této konkrétní věci osud ústavní stížnosti a nebude o něm samostatně rozhodováno (tak jako i v případě i A).
13. Stěžejní námitkou uplatňovanou s ústavní stížností, která je současně hlavním bodem právního posouzení ze strany obecných soudů, je vyřešení vztahu mezi insolvenčním řízením a trestním řízením. V této souvislosti se ve všech podáních hojně citují dvě usnesení Ústavního soudu, a to usnesení sp. zn. II. ÚS 701/16 ze dne 25. 10. 2016 a nález sp. zn. I. ÚS 3523/16 ze dne 20. 6. 2017 (N 105/85 SbNU 729).
14. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3523/16 dospěl k závěru, že v případě, kdy v insolvenčním řízení není dosud pravomocně rozhodnuto o tom, komu zajištěné peněžní prostředky náleží a jestliže se o této otázce vede incidenční spor, nelze je v trestním řízení vydat podle §80 odst. 1 trestního řádu, neboť věcně příslušným k rozhodnutí je insolvenční soud. Toto rozhodnutí mj. vychází z časového hlediska (posloupnost insolvenčního řízení a trestního řízení v dané věci), přičemž insolvenční řízení je tu z uvedených důvodů označeno jako lex specialis. Od nyní posuzované věci se však tento případ zcela zásadně liší (jakkoliv se tuto úvahu snaží stěžovatel opakovaně v průběhu řízení negovat), protože nebylo postaveno najisto, že zajištěné finanční prostředky opravdu pochází z trestné činnosti a disponoval s nimi obviněný.
15. Oproti tomu v usnesení pod sp. zn. II. ÚS 701/16 Ústavní soud posuzoval zajištění předmětných nemovitostí v nyní posuzovaném případě. Stěžovatel již v tomto případě namítal, že nelze připustit, aby v rámci zvláštního druhu civilního řízení, které má sloužit ke společnému uspokojení věřitelů dlužníka, vstoupil do takového řízení nepřihlášený subjekt (stát) a majetek určený k uspokojení věřitelů zabral či rozhodl o jeho propadnutí. Má za to, že není důvod pro upřednostňování trestních předpisů před insolvenčním zákonem. Stěžovatel dále poukazoval na to, že propadnutí věci či ochranné opatření v podobě zabrání věci nenáležející přímo pachateli trestného činu, nenaplňuje účel trestu a je v rozporu s trestními předpisy. Ústavní soud však v usnesení zdůraznil, že se jedná o zajišťovací, tedy svou povahou dočasný prostředek a v souvislosti s tím upozornil na nezbytně nutnou délku jeho trvání. Jinak ovšem shledal, že všechna kritéria, jimiž je třeba poměřovat rozhodnutí o zajištění věci z hlediska ústavnosti, byla v daném případě naplněna způsobem, který je v souladu s ústavními předpisy. Na uvedených závěrech nemění nic ani skutečnost, že zajištěné nemovitosti jsou součástí majetkové podstaty v insolvenčním řízení vedeném na majetek manželky podezřelého a práva k nim uplatňuje její insolvenční správce. Ústavní soud zdůraznil, že pokud by nebyly předmětné nemovitosti pořízené z domnělého výnosu z trestné činnosti zajištěny podle trestního řádu, bylo by možné je v insolvenčním řízení zpeněžit a z tohoto výnosu z trestné činnosti by mohli být následně uspokojeni věřitelé, což není účelem insolvenčního řízení, ani zájmem společnosti.
16. Okrajově je zapotřebí upozornit rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. 4 Tz 42/2018, v němž Nejvyšší soud mj. konstatoval, že insolvenční zákon nemá vyšší právní sílu než trestní řád a jejich vzájemná nízká kompatibilita nemůže být řešena ve prospěch pachatelů úmyslných trestných činů na úkor poškozených, jimž svými činy způsobili škodu. Rozhodující senát Nejvyššího soudu naopak vyjádřil názor, že tomu musí být naopak.
17. Z uvedeného plyne zřejmý závěr, podle něhož není účelem insolvenčního řízení uspokojovat věřitele z finančních prostředků získaných pácháním trestné činnosti. Tyto závěry nepopírá ani citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3523/16, když v dané věci nebylo postaveno najisto, zda byly finanční prostředky opravdu výnosem z trestné činnosti. V nyní posuzovaném případě však o jejich původu nebylo pochyb, jak se ostatně vyjádřily již obecné soudy. S tím souvisí rovněž další z argumentů stěžovatele, a to skutečnost, že v ústavní stížnosti hovoří o "poškození zájmů hlavních věřitelů dlužnice", a to mj. tím, že koupě předmětných zajištěných nemovitostí měla být financována z úvěru ve výši 3 milionů Kč. Podle stěžovatele proto není možné hovořit o to, že by koupě nemovitostí byla financována výlučně z výnosů z trestné činnosti. Toto tvrzení má mít podle stěžovatele oporu v odsuzujícím rozsudku. Avšak podle zjištění Ústavního soudu tomu tak není, přičemž tento závěr je podpořen i vyjádřením krajského soudu (viz bod 8. výše). Naopak, obecné soudy upozornily na způsob a původ finančních prostředků, kterými byl splácen úvěr váznoucí na předmětných věcech. O jejich závěrech přitom není důvodu pochybovat.
18. Stěžovatelé v rámci zaslané repliky tvrdí, že ústavní stížnost byla podána zejména proto, že se obecné soudy nevypořádaly s konfliktem ustanovení §101 odst. 2 trestního zákoníku se základními právy na rovnost a právem vlastnit majetek, jedná-li se o věc financovanou z prostředků třetích osob (zde z hypotečního úvěru). Toto tvrzení však nemá - mj. podle vyjádření krajského soudu a obsahu rozhodnutí obecných soudů - žádnou oporu v průběhu řízení. Obecné soudy se tímto konfliktem opakovaně zabývaly a své závěry odpovídajícím způsobem zdůvodnily. Ve věci je podstatné to, že podle obecných soudů nevznikla pochybnost o původu finančních prostředků a jejich pohybu, resp. investování do nemovitostí (úvěrové splátky). Z tohoto pohledu není možné hovořit o porušení základních práv společnosti C a případně dalších věřitelů D. K. Jestliže nemovitosti byly prokazatelně nabyty z výnosů z trestné činnosti, není rozhodné, zda jsou formálně evidovány na Z. K. nebo jeho manželku D. K. V opačném případě by došlo k paradoxní situaci, kdy by sice došlo k uspokojení věřitelů dlužnice, ale na úkor poškozených v důsledku trestné činnosti Z. K. To by však přímo popíralo účel jak trestního řízení, tak i zákona č. 59/2017 Sb. O tom přitom hovořil Ústavní soud již v předchozím usnesení sp. zn. II. ÚS 701/16.
19. Ústavní soud proto uzavírá, že z napadených rozhodnutí obecných soudů není patrný žádný exces, který by činil tato rozhodnutí vybočujícími ze zásad spravedlivého procesu. Obecné soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Na ústavní rovině neshledal Ústavní soud porušení práv stěžovatele, a proto mu nepřísluší do soudního rozhodování v nyní posuzované věci jakkoliv zasahovat. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu