ECLI:CZ:US:2021:2.US.2972.20.1
sp. zn. II. ÚS 2972/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti a) E. V., b) V. S., c) J. S. a d) D. K., všech zastoupených Mgr. Pavlem Černým, advokátem, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. června 2020 č. j. 11 To 91/2020-3835, rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. prosince 2019 č. j. 9 T 68/2018-3737 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2019 č. j. 7 Tdo 1104/2019-3512, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a 1) J. F., 2) K. S., 3) O. S., 4) V. S., 5) J. V., 6) E. N., 7) R. S., 8) I. K., 9) obchodní společnosti AŠENBRENERS s.r.o., sídlem Víta Nejedlého 445/17, Praha 3 - Žižkov, 10) obce Chýně, sídlem Hlavní 200, Chýně, 11) obce Chrášťany, sídlem Plzeňská 28, Chrášťany, 12) obchodní společnosti Development Chýně, s.r.o., sídlem Kodaňská 558/25, Praha 10 -- Vršovice, a 13) Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze, sídlem Hrad III. Nádvoří 48/2, Praha 1 - Hradčany, jako vedlejších účastníku řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 10. 2020, navrhli stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí rozhodnutí soudů v trestní věci vedlejšího účastníka
2. V trestní věci vedené před Okresním soudem Praha-západ (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 9 T 68/2018 bylo rozhodováno o obžalobě proti vedlejšímu účastníkovi 1), která ho vinila ze spáchání zločinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku. Trestného jednání se měl vedlejší účastník 1) dopustit stručně řečeno tím, že v době od 1. 7. 2016 do 28. 4. 2017 v rámci svého podnikání spočívajícího v údajné rekultivaci pozemků, ve skutečnosti však v provozu skládky, v úmyslu sebe obohatit pokračoval v této činnosti a dále inkasoval od svých klientů finanční prostředky za možnost uložení de facto odpadového materiálu v území nazývaném jako "skládka Chýně - Chrášťany", na pozemcích poškozených, mezi které patří stěžovatelé i vedlejší účastníci 2) až 13), ačkoli si byl vědom, že již nedisponuje žádným právním titulem opravňujícím k této činnosti a že vlastníci pozemků s prováděním navážky zeminy ? odpadu dlouhodobě nesouhlasí, přičemž v uvedené době takto způsobil poškození dotčených cizích pozemků uložením nejméně 597 334,1 tun odpadů, k jejichž odstranění a uvedení pozemků v předešlý stav bude nezbytné vynaložit celkové náklady ve výši minimálně 36 064 647 Kč.
3. Rozsudkem okresního soudu ze dne 14. 11. 2018 č. j. 9 T 68/2018-3333 byl vedlejší účastník 1) uznán vinným uvedeným zločinem a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků, a peněžitý trest ve výměře 350 denních sazeb po 12 000 Kč, tedy celkem 4 200 000 Kč, pro případ jehož nevykonání mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Poškození, včetně stěžovatelů, byli podle §229 odst. 3 trestního řádu se svými nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání vedlejšího účastníka 1), státního zástupce a poškozených proti tomuto rozsudku byla usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 4. 2019 č. j. 11 To 89/2019-3422 zamítnuta. Obě tato rozhodnutí byla nicméně zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019 č. j. 7 Tdo 1104/2019-3512.
4. Z napadených rozhodnutí se podávají podrobná zjištění ohledně využití pozemků, na nichž počínaje rokem 1988, kdy bylo Městským národním výborem Hostivice rozhodnuto o využití území pro terénní úpravy a jeho následné rekultivaci, až do poloviny roku 2016, kdy bylo povolení k provádění terénních úprav zrušeno, docházelo k navážení materiálu, a tím ke vzniku předmětné skládky. Navážení materiálu pokračovalo - dokonce ve zvýšené intenzitě - i v následném období, v němž se měl vedlejší účastník 1) dopustit trestného jednání. Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného neopodstatněným v části, ve které namítal absenci protiprávnosti vytýkaného jednání a nedostatek úmyslu jednat v rozporu s právem. Za jednoznačné ale nepovažoval závěry krajského soudu a okresního soudu ohledně naplnění znaku způsobení škody na věci.
5. Podle Nejvyššího soudu bylo třeba daný případ posuzovat v širších souvislostech. Předmětné pozemky byly za minulého režimu značně znečištěny, takže hrozila kontaminace spodních vod a ohrožení vodního zdroje. Rekultivace byla proto nezbytná. Patrně však pokračovalo navážení odpadu, na což bylo po roce 1989 oprávněně reagováno protesty občanů a rekultivace po dobu několika let neprobíhala. Ve vztahu k otázce trestnosti jednání vedlejšího účastníka 1) bylo podstatné, že tento podle zjištění okresního soudu při rekultivaci nevybočil ze schválené projektové dokumentace a započal již také s ozeleňováním prostoru. Zároveň se po delší dobu nacházel v situaci, kdy mu správní orgány něco - za souhlasu orgánů samosprávy - přikazovaly, zatímco soudy v občanském soudním řízení mu totéž zakazovaly, aniž by bylo zjištěno, že by některý z těchto orgánů byl v podstatných věcech uveden v omyl. Za takovou diskrepanci nemůže být primárně odpovědný občan, což je významné z hlediska úmyslu působit škodu. Vedlejšímu účastníkovi 1) nelze přičítat dřívější průběh rekultivace, o níž bylo zpětně vysloveno, že probíhala na základě nezákonných rozhodnutí státních orgánů, a to právě z toho důvodu, že mohl jednat v dobré víře.
6. Rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, od jehož doručení je vymezeno páchání skutku, řeší pouze otázku formální správnosti prodloužení v mezidobí zrušeného rozhodnutí stavebního úřadu. Žádné z rozhodnutí soudů neřeší otázky, zda pozemky, u nichž byla nařízena rekultivace, byly vlastníkům vydány v souladu s právem a zda bylo možno uložit novým vlastníkům jako právním nástupcům pokračovat v rekultivaci, ani otázky, co vyplývá ze statutu veřejně prospěšné stavby, zda a v jakém rozsahu - co do výšky vytvořené vrstvy zeminy a co do plošného rozsahu dotčených pozemků - byla rekultivace nutná. Nejvyšší soud uvedl, že bez vyřešení těchto otázek nelze zjistit, zda byla rekultivace kontaminovaných pozemků objektivně prospěšným činem (včetně navezení silné vrstvy zeminy nad úroveň terénu), anebo působením škody na pozemcích, případně do jakého okamžiku byla prospěšná a od kdy již byla poškozujícím jednáním.
7. Dalším problémem bylo, zda vůbec lze řešit otázku vzniku škody způsobem, který zvolily soudy nižšího stupně. I kdyby bylo zjištěno, že pozemky byly rekultivační činností poškozovány už před rokem 2016, nabízela by se otázka, zda takto nebyly již dříve poškozeny či "zničeny" natolik, že další navážkou zeminy po 1. 7. 2016 již nemohla další škoda vzniknout. Odhlédne-li se od toho, že podle obsahu spisu měly být pozemky určeny k zalesnění a vytvoření členitosti terénu s rekreačním a sportovním využitím [podle vedlejšího účastníka 1) v době koupě pozdější vlastníci pozemků věděli, že jsou vyňaty ze zemědělského půdního fondu a že na nich probíhá rekultivace], je zřejmé, že k uvedenému datu bylo v podstatě bez rozumných pochybností vyloučeno, aby pozemky byly využívány dřívějším způsobem jako orná půda. Uvedení pozemků do původního stavu, tj. jako využitelných pro zemědělskou výrobu, by byl absurdní postup. Představoval by totiž odstranění již vysázených trvalých porostů, odvoz veškeré zeminy zakrývající původní skládku obsahující kontaminační materiály a její deponace na jinou skládku zeminy, likvidaci kontaminačních materiálů, další skrývku pod původní terén a konečně závoz zeminou vhodnou pro zemědělskou výrobu. Nadto nelze uvažovat o tom, že by majitelům pozemků vznikla škoda na věci ve smyslu §228 trestního zákoníku samotným vyvíjením činnosti vedlejším účastníkem 1) na pozemcích (jakýmsi jejich "okupováním", které by znamenalo například ušlý zisk z nájmu).
8. Právní otázku, zda vznikla škoda a jakým způsobem má být vyčíslena (§137 trestního zákoníku), soudy řešily formalisticky a mechanicky. Přibraná znalkyně na základě tohoto zadání pouze spočetla, jaké náklady by si vyžádalo vymístění poslední vrstvy navážky vzniklé po 1. 7. 2016. Neřešila však, zda touto poslední vrstvou byl pozemek poškozen a zda by odvezení uvažovaného materiálu bylo uvedením v předešlý stav ve smyslu obnovení funkčnosti věci. Prakticky jediným důkazem, který se kvalifikovaněji vyjadřuje k otázce škody navážkou po uvedeném datu, je znalecký posudek Pražské znalecké kanceláře, s.r.o., podle něhož žádná škoda nevznikla. Znalecký posudek uvádí, že v posuzovaném období nedošlo ke snížení hodnoty předmětných pozemků. Naopak lze uvažovat o zvýšení hodnoty vysázením trvalých porostů. Závěr o vzniku škody ve smyslu §228 trestního zákoníku v důsledku stíhaného jednání je tak podle Nejvyššího soudu přinejmenším předčasný a neodůvodněný.
9. Závěrem Nejvyšší soud uvedl, že i v případě naplnění znaků trestného činu by věc bylo třeba posoudit z hlediska zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Souběžně s trestním řízením probíhají občanskoprávní sporná řízení mezi vlastníky pozemků a vedlejším účastníkem 1), respektive jím ovládanou obchodní společností, a soudy měly v trestním řízení zvažovat, zda nepostačí uplatnění odpovědnosti podle jiných než trestních předpisů. Vyloučit nelze ani odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Za dlouhé uplynulé období se vlivem více faktorů vytvořila značně právně složitá situace, tím spíše složitá z trestněprávního hlediska. Pokud by byla věc jasná, došlo by k zahájení trestního stíhání už v roce 1995, kdy byly znovuzahájeny rekultivační práce. Případné mnohaleté selhání státu lze ovšem nyní jen stěží dohnat trestním stíháním vedlejšího účastníka 1).
10. Vzhledem ke zrušení původně vydaných soudních rozhodnutí ve věci obžaloby znovu rozhodoval okresní soud, který rozsudkem ze dne 30. 12. 2019 č. j. 9 T 68/2018-3737 podle §226 písm. b) trestního řádu zprostil vedlejšího účastníka 1) obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek nebyl trestným činem, a odkázal poškozené, včetně stěžovatelů, na řízení ve věcech občanskoprávních. Okresní soud vyšel z premis stanovených Nejvyšším soudem a učinil závěr, že ke dni 1. 7. 2016 byly předmětné pozemky citelně zasaženy navážkou probíhající v předchozích téměř třiceti letech, a tudíž navezením poslední vrstvy zeminy se jejich povaha již nemohla změnit. Ani odvozem zeminy navezené po tomto datu by nedošlo k uvedení pozemků v předešlý stav ve smyslu obnovení jejich funkčnosti jako orné půdy. Otázkami, od jakého okamžiku bylo jednání vedlejší účastníka 1) jednáním poškozujícím a zda byla rekultivace nutná a v jakém rozsahu, se okresní soud nezabýval. Vedlejší účastník 1) byl toliko adresátem rozhodnutí příslušných orgánů státní správy, které určovaly rozsah rekultivace. Jestliže nebylo prokázáno, že vedlejší účastník 1) a jednotliví zaměstnanci příslušných orgánů, kteří vydávali dotčená rozhodnutí, jednali ve vzájemné shodě vedeni úmyslem se naddimenzovanou rekultivací pozemků obohatit, pak nelze dovodit, že by vedlejší účastník 1) jednal úmyslně a byla tak naplněna subjektivní stránka žalovaného trestného činu. Nic takového v dané věci nebylo obžalobou tvrzeno a takový závěr neplyne ani z žádného důkazu. Uvedené úvahy Nejvyššího soudu o nutném rozsahu rekultivačních prací tak mohou dopadat na případná další řízení s touto věcí související, nemohou mít ale bezprostřední dopad na ni samotnou. Přestože tedy vedlejší účastník 1) v rámci své podnikatelské činnosti spočívající v rekultivaci pozemků ve vlastnictví třetích osob navezl na tyto pozemky bez souhlasu či proti vůli vlastníků 597 334,1 tun materiálu, aniž by disponoval jakýmkoli právním titulem opravňujícím k této činnosti, nebylo prokázáno, že by tímto jednáním vznikla poškozeným škoda, která je jedním ze znaků skutkové podstaty trestného činu poškození cizí věci podle §228 trestního zákoníku.
11. Odvolání státního zástupce a poškozených, včetně stěžovatelů, bylo usnesením krajského soudu ze dne 18. 6. 2020 č. j. 11 To 91/2020-3835 zamítnuto. Krajský soud upozornil na to, že je vázán názorem Nejvyššího soudu vysloveným k otázkám výkladu a použití norem hmotného i procesního práva. Odvolatelé sice na podporu svých námitek předložili řadu přesvědčivých a věcně relevantních argumentů, s ohledem na výše uvedenou vázanost právním názorem Nejvyššího sudu jim však nebylo možné přiznat důvodnost. Řešení otázky, zda prokázaným jednáním vedlejšího účastníka 1) byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu, případně jiného činu uvedeného v trestním zákoníku, totiž spadá do právního posouzení podstaty projednávaného trestného činu, a proto, pokud byl v tomto směru Nejvyšším soudem vysloven právní názor, je povinností soudů nižšího stupně ho plně bez jakýchkoli výhrad respektovat, byť by se s ním neztotožňovaly.
III.
Argumentace stěžovatelů
12. Stěžovatelé spatřují porušení jejich ústavně zaručeného práva na efektivní trestní řízení na obranu jejich práva, a tím i jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, ve způsobu, jakým se obecné soudy po zrušení jejich původních rozhodnutí Nejvyšším soudem vypořádaly s otázkou vzniku škody. To, že takováto škoda vznikla i v období od 1. 7. 2016 do 28. 4. 2017, považovali stěžovatelé za prokázané již na základě provedených důkazů. Nejvyšší soud ve svém usnesení ve vztahu k vzniku škody (ani jejímu vyčíslení) žádný závazný právní názor nevyslovil a ani nemohl, neboť otázka vzniku škody není otázkou právní, ale skutkovou. Měl-li pochybnosti o jejím vyčíslení, aniž by uvedl, jakým způsobem měla být vyčíslena, nemohlo jít o závazný právní názor. Obecné soudy proto neměly rezignovat na další dokazování a právní posouzení věci a bez dalšího reálného projednání věci zprostit vedlejšího účastníka 1) obžaloby. Místo toho měly po případném doplnění dokazování věc znovu posoudit a dostát tak své povinnosti poskytnout náležitou ochranu právům osob, které byly poškozeny trestnou činností, tuto činnost náležitě prošetřit a závěry takového šetření založit na řádném posouzení věci odpovídajícím příslušné právní úpravě. Závěr Nejvyššího soudu, že v důsledku navážek nemohla vzniknout škoda ve smyslu nemožnosti využití pozemků jako orné půdy, nevylučuje vznik škody v jiném smyslu, například s ohledem na náklady na stabilizaci návozu nebo náklady související s jeho odstraněním, což stěžovatelé podrobně rozvádí. Upozorňují také na nesprávnost závěru o výši škody a další vady napadených rozhodnutí.
13. Zproštění obžaloby fakticky brání stěžovatelům v uplatňování jejich nároků prostřednictvím soukromoprávních žalob, které podali jako žaloby incidenční v rámci probíhajícího insolvenčního řízení vedeného proti vedlejšímu účastníku 1). Je zřejmé, že v důsledku těchto vadných rozhodnutí se stěžovatelé nebudou moci opřít o řádné závěry trestních soudů ohledně jednání vedlejšího účastníka 1), ačkoli by jim to umožnilo, aby se po odkázání do občanskoprávního řízení zaměřili jen na otázku přesné výše škody. Místo toho budou v řízení o jejich žalobách konfrontováni se závěry, že žádná škoda nevznikla, což je bude zásadním způsobem poškozovat. Tím mělo být porušeno také vlastnické právo stěžovatelů podle čl. 11 Listiny.
14. Závěrem stěžovatelé připomínají, že se domáhají ochrany proti poškozování jejich pozemků (navíc poškozování zcela mimořádným způsobem vybudováním hory stavebního odpadu) již 30 let a již 30 let je jim tato ochrana v důsledku naprostého selhání státních orgánů upírána. Definitivní zproštění obžaloby vedlejšího účastníka 1) by tak bylo vyvrcholením tohoto celkového kolapsu státních orgánů, které nejdříve jeho činnost umožnily a následně by ho na základě vadných konstruktů o absenci vzniku škody i vyvinily. Vzhledem k tomu, že většinu majetku získaného na úkor stěžovatelů vedlejší účastník 1) v mezičase zřejmě již úspěšně převedl na jiné osoby, nepředstavuje pro něho v zásadě ani případný úspěch občanskoprávních žalob žádné nebezpečí. I výsledek těchto řízení, byť by vedl pouze k uložení povinnosti k náhradě škody, která stejně nebude uhrazena, je vadnými závěry napadených rozhodnutí ohrožen, protože na ně bude vedlejší účastník 1) odkazovat, což již činí, a tyto závěry zohledňují i jiné státní orgány. Bez zásahu Ústavního soudu by tak vedlejší účastník 1) zůstal zcela bez postihu. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že mimořádnost jejich případu odůvodňuje, aby Ústavní soud za účelem poskytnutí ochrany jejich práv zprošťující rozsudek zrušil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud konstatuje, že rozsudek, jímž byl vedlejší účastník 1) zproštěn obžaloby, není vyloučen z přezkumu v řízení o ústavních stížnostech. Nelze dovodit, že by takovýto rozsudek nebyl rozhodnutím nebo jiným zásahem veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ani že by jeho přezkum byl vyloučen z povahy věci pro absenci relevantního ústavněprávního kritéria přezkumu, tedy pro nezpůsobilost zasáhnout do základních práv a svobod. Tento závěr platí i pro tu část napadených rozhodnutí, ve které byli stěžovatelé se svými nároky podle §229 odst. 3 trestního řádu odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních, tj. proti výsledku adhezního řízení. Tím je dána příslušnost Ústavního soudu k projednání a rozhodnutí věci.
16. Ústavní stížnost byla rovněž podána osobami k tomu oprávněnými, jimiž jsou poškození, k tomu však nutno dodat, že napadenými rozsudky nebylo v části, v níž bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby, přímo rozhodováno o právech a povinnostech stěžovatelů. Toto rozhodnutí se jejich práv dotýká nepřímo v tom smyslu, že jde o součást trestního řízení, jehož účinným vedením ze strany orgánů činných v trestním řízení má být zajištěna i ochrana jejich ústavně zaručených práv. Zproštění obžaloby, jež by bylo výsledkem porušení povinnosti ze strany těchto orgánů, tak představuje i ve vztahu k poškozeným zásah veřejné moci [srov. nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), jakož i nález ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 1412/20, v němž bylo upřesněno, že poškození mohou proti takovémuto rozhodnutí brojit jen jako proti jinému zásahu veřejné moci, čímž jsou předurčeny i možné výrokové varianty případného vyhovujícího nálezu; všechna rozhodnutí, na která odkazuje toto usnesení, jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevně oprávnění byli stěžovatelé k podání ústavní stížnosti proti té části napadených rozhodnutí, kterou byli se svými nároky podle §229 odst. 3 trestního řádu odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních, protože v této části bylo rozhodováno přímo o jejich právech a povinnostech [nález ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15 (N 214/79 SbNU 443), body 13-16]. Tento závěr se ale uplatní jen pro jimi uplatňované nároky, a nikoli pro nároky ostatních poškozených, kteří ústavní stížnost nepodali a v tomto řízení mají postavení vedlejších účastníků. Ohledně nich byla ústavní stížnost podána neoprávněnými navrhovateli.
17. Přípustnost ústavní stížnosti proti rozsudku okresního soudu a usnesení krajského soudu vyplývá z toho, že zákon neumožňoval stěžovatelům jako poškozeným podat proti napadeným rozhodnutím, případně některé jeho části, jiný procesní prostředek k ochraně jejich práva. V části, ve které ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, je ovšem ústavní stížnost nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť nejde o konečné rozhodnutí, nýbrž o rozhodnutí kasační, kterým byly zrušeny dřívější rozhodnutí soudů nižšího stupně o vině a trestu stěžovatele a okresnímu soudu bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
18. Nakonec je třeba uvést, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
19. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelů a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, ve které byla podána oprávněným navrhovatelem a shledána přípustnou, zjevně neopodstatněná.
20. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
21. Jak bylo podrobně shrnuto výše, stěžovatelé, kteří měli v trestním řízení vedeném proti vedlejšímu účastníkovi 1) jako obžalovanému ze spáchání zločinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku postavení poškozených, v ústavní stížnosti namítají porušení svých základních práv podle čl. 11 a 36 Listiny. Toto porušení spatřují stručně řečeno v tom, že vedlejší účastník 1) byl zproštěn viny na základě podle jejich názoru nesprávného posouzení otázky, zda jeho jednáním vznikla stěžovatelům (a dalším poškozeným) škoda.
22. Ústavní soud se na základě těchto námitek předně zabýval otázkou, zda a za jakých podmínek může zproštění obžaloby vést k porušení základních práv a svobod osob, jež měly být jednáním, pro které byla podána obžaloba, poškozeny. Vyšel přitom ze své dosavadní rozhodovací praxe, která se v minulosti podrobně a obsáhle zabývala významem trestního řízení pro ochranu základních práv a svobod poškozených nebo obětí trestného činu.
23. Mezi nezbytné prvky konstrukce moderního státu, založeného na hodnotovém východisku systému lidských práv a základních svobod, patří na úseku trestního práva také funkce ochrany, represe, prevence, hodnocení, kompenzace či regulace chování, která zahrnuje i právem upravený postih osob. Stát se formulací ústavních ustanovení o právu na život, právu na osobní svobodu, právu na ochranu majetku atd. nezavazuje jen k tomu, že je svou činností sám nebude porušovat (tzv. negativní status) a že do této chráněné oblasti bude zasahovat jen v ústavních a zákonných mezích (zejména čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 Listiny, čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy), ale také, že s ohledem na mocenský monopol a zákaz svémoci bude poskytovat ochranu (tzv. pozitivní status jednotlivce) těmto právům, svobodám a hodnotám, a to i jsou-li narušeny jednáním někoho jiného, než je nositel veřejné moci (čl. 4, 83, 90 Ústavy, čl. 36 až 40 Listiny). Takovým porušením se bude snažit předcházet v rámci jednotlivých právních odvětví, zejména správního práva či trestního práva. Tím se do tradičního vztahu stát ? pachatel dostává rovněž osoba poškozeného či oběti trestného činu nejen jako pasivní přihlížející, nýbrž s odpovídajícím procesním postavením [srov. nález ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16 (N 151/82 SbNU 385), body 24-25].
24. Mocenský monopol, a s ním spojené ius puniendi státu, se v Ústavě a Listině projevují v podobě závazků státu, z nichž pro jednotlivce v rámci právního řádu vyplývají práva, kterých se mohou v různých formách dovolávat vůči orgánům činným v trestním řízení. To se týká povinnosti státu chránit určité hodnoty jak formou právní úpravy (objektivní právo), tak poskytnutím prostředků k jejich ochraně dotčeným osobám (subjektivní právo). Ústavní pořádek České republiky - na rozdíl od některých jiných ústav - sice výslovně neuvádí pojmy "poškozeného" a "oběti trestného činu", z povahy veřejné moci však vyplývá závazek ochrany i pro tyto subjekty, který je současně i závazkem mezinárodním (srov. čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy ve spojení s čl. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, popř. jinými mezinárodními lidskoprávními úmluvami). Trestní zákonodárství České republiky, opět na rozdíl od jiných států, ostatně nezná institut soukromé (čl. 80 Ústavy a contrario), subsidiární či akcesorické žaloby těchto subjektů pro případ, že je veřejná moc, která je k takové ochraně povinovaná, zklame, či je nečinná. Uvedený závazek přesto nelze vykládat jako otevírání prostoru pro poškozené tam, kde to zákon neumožňuje, ale jako přísné měřítko hodnocení monopolu veřejné žaloby (čl. 80 Ústavy) a jeho efektivního naplňování, a to s přihlédnutím k nové obecné zásadě trestního řízení podle §2 odst. 15 trestního řádu o povinnosti umožnit poškozeným plné uplatnění jejich práv v každém období trestního řízení [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1716/16, body 26 ? 27; viz též nález ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 1397/14 (N 38/76 SbNU 515)].
25. Ústavní soud musí při svém rozhodování respektovat odlišné dopady tohoto vícestranného a vícerozměrného působení ustanovení Listiny v oblasti trestání a trestního řízení. Musí vycházet z toho, že zde vzájemně působí jednak plnění funkcí státu trestním zákonodárcem a orgány činnými v trestním řízení, jednak proti sobě stojící nároky plynoucí z odlišných ústavních lidskoprávních pozic obviněného, obžalovaného, poškozeného, oběti trestného činu či zúčastněné osoby. Je třeba mít na zřeteli, že se zde mohou v rámci uplatnění principu proporcionality [srov. např. nález ze dne 12. 10. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.) nebo nález ze dne 9. 10. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 15/96 (N 99/6 SbNU 213; 280/1996 Sb.)] střetávat kautely nadměrného zásahu do základních práv a svobod, či naopak jim nedostatečně poskytované ochrany. To platí na úrovni obecné právní úpravy i v konkrétních řízeních, v nichž soudy musí obezřetně dbát své povinnosti ochrany všech základních práv (čl. 4 Ústavy). Zvláště v případech soudní ochrany základních lidských práv ani zákonodárce nemůže zakotvením zvláštních procesních prostředků zvýhodnit jednu ze stran řízení, aniž by se taková úprava opírala o přiměřený hmotněprávní důvod (pouze obviněnému může být uložena trestní sankce, jen on má právo na obhajobu a řadu dalších procesních oprávnění) a vyvažovala tak omezení ochrany ústavních práv ostatních účastníků. Právní jistotě posilované jinak žádoucími jednoduchými, stručnými a zpravidla bezvýjimečnými procesními předpisy nelze obětovat možnost účinnější ochrany tak důležitých hodnot, jako jsou například lidský život či důstojnost člověka, tedy hodnot chráněných základními lidskými právy a svobodami (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1716/16, body 25 a 29). V tomto směru je třeba zdůraznit zvláštní ochranu práv a svobod plynoucích z čl. 2, 3, 4, čl. 5 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy, jak to činí Rada Evropy ve směrnicích Výboru ministrů ze dne 20. 3. 2011 (viz směrnice Eradicating impunity for serious human rights violations, část II bod 3 ? dostupná na https://www.coe.int).
26. Nejdůležitějším odrazem uvedených povinností státu je právo poškozených na účinné vyšetřování, které je vhodné, důkladné, nestranné a nezávislé, bez zbytečných průtahů a pod veřejnou kontrolou [podrobně k tomuto právu, jeho ústavnímu základu a vývoji v judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva viz zejména nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691) a nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18]. Právo na účinné vyšetřování zavazuje především orgány moci výkonné. Povinnosti státu přitom není učiněno za dost, nebude-li výsledků takovéhoto vyšetřování využito v rámci trestního řízení podle ústavních pravidel (čl. 80 Ústavy a čl. 39 Listiny ? podání žaloby v případech a v mezích stanovených zákonem, čl. 40 odst. 1 Listiny ? postavení před nezávislý a nestranný soud, čl. 38 odst. 1 Listiny ? rozhodování zákonným soudcem atd.). Účinné vyšetřování nicméně nezaručuje žádný konkrétní výsledek trestního řízení, ale jen řádnost postupu uvedených orgánů (např. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13, bod 20). V určitých případech nutno dovodit, že povinnost objasnit okolnosti protiprávního jednání má v rámci svého postavení (čl. 81 až 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny ? nezávislost, nestrannost) i soudní moc, a to ve všech druzích řízení (kupř. prováděním výslechu svědků či znalců). Objasnění případů, v nichž jde o důležité hodnoty jako lidský život a důstojnost člověka, před soudem je důležité rovněž s ohledem na zásady nezávislosti soudního rozhodování a veřejnosti všech soudních jednání (čl. 96 odst. 2 Ústavy). Tam, kde se předmět soudního řízení věcně dotýká otázek spojených s takovým objasněním, jsou soudy povinny se jím zabývat, nebrání-li jim v tom ústavně konformní právní překážka (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1716/16, body 31 ? 32).
27. Z uvedeného Ústavní soud dovozuje, že každý jednotlivec, který se dovolává ochrany nároků vyplývajících ze základních lidských práv a svobod, má právo na přezkoumatelné vyjádření příslušného státního orgánu (policejního, soudního atd.) ohledně toho, jaké skutkové okolnosti byly v jeho věci zjištěny, popř. z jakého důvodu nebyly zjištěny další, a jaký mocenský postup lze při znalosti uvedeného souhrnu okolností dále uplatnit. V žádném období trestního řízení (§2 odst. 15 trestního řádu) nemůže žádný orgán státní moci klást důkladnému prošetření všech důležitých okolností a ústavně konformnímu právnímu posouzení zjištěných okolností procesní překážky, pokud jimi chráněný právní účel nedosahuje svojí váhou hodnoty základních práv poškozených. Na uvedené právo pak navazuje povinnost logického a ústavně konformního promítnutí zjištěných skutkových okolností do individuálních právních aktů státní moci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1716/16, body 34 ? 35).
28. Je třeba zdůraznit, že Ústavní soud není jedním z orgánů činných v trestním řízení a do jejich činnosti smí zasahovat jen v mezích svých pravomocí k ochraně základních práv a svobod. Má-li takovýto zásah sloužit ochraně základních lidských práv a svobod poškozených nebo obětí trestného činu, vždy je třeba zvažovat, zda jim právní řád neumožňuje účinně se domoci této ochrany i jiným způsobem, a to i procesními prostředky mimo trestní řízení. V neposlední řadě se zásah Ústavního soudu nemůže nepřiměřeným způsobem dotýkat základních práv a svobod osoby, proti níž je trestní řízení vedeno, a nesmí vést k popření těch jejích práv, která jsou výrazem ústavních záruk spravedlivého procesu v rámci trestního řízení (právo na obhajobu, zásada presumpce neviny apod.).
29. Tato východiska zohledňuje Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi, v jejímž rámci připustil možnost zásahu do trestního řízení k ochraně práv poškozených či obětí trestného činu. Ať už však předmětem jeho přezkumu byl postup orgánů činných v trestním řízení z hlediska práva na účinné vyšetřování či samotné posouzení viny a trestu obžalovaného ze strany obecných soudů, možnost zásahu se vždy týkala jen nejzávažnějších trestných činů [nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 (N 8/80 SbNU 91), bod 23, nález sp. zn. III. ÚS 2012/18, bod 34], u nichž trestné jednání poškozovalo nebo ohrožovalo hodnoty chráněné základními lidskými právy a svobodami.
30. Dosavadní rozhodovací činnost Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva takovýto zásah připustila, za splnění dalších podmínek, například k ochraně práva na život podle čl. 6 Listiny a čl. 2 Úmluvy (nález sp. zn. I. ÚS 1565/14, nález sp. zn. III. ÚS 1716/16, nález ze dne 8. 9. 2020 sp. zn. III. ÚS 1477/20; dále např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 9. 1995 ve věci stížnosti č. 18984/91 McCann a ostatní proti Spojenému království, rozsudek ze dne 24. 2. 2005 ve věci stížnosti č. 57947/00 Isayeva, Yusupova a Bazayeva proti Rusku, rozsudek ze dne 16. 2. 2012 ve věci stížnosti č. 23944/04 Eremiášová a Pechová proti České republice, či rozhodnutí tohoto soudu citovaná v uvedených nálezech), práva nebýt vystaven nelidskému a ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy [nález ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161), nález ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15 (N 91/81 SbNU 485), nález ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1376/18, nález ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1559/20; dále např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 9. 2015 ve věci stížnosti č. 23380/09 Bouyid proti Belgii, či rozhodnutí tohoto soudu citovaná v uvedených nálezech], práva na osobní svobodu a osobní bezpečnost, práva nebýt držen v otroctví nebo nevolnictví, práva nebýt podroben nuceným pracím nebo službám a práva na zachování lidské důstojnosti podle čl. 8 odst. 1, čl. 9 a čl. 10 odst. 1 Listiny a čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 5 odst. 1 Úmluvy [nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 (N 216/79 SbNU 475), nález sp. zn. II. ÚS 3436/14] nebo práva na rodinný nebo soukromý život podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy (nález sp. zn. I. ÚS 3196/12; dále např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 12. 2003 ve věci stížnosti č. 39272/98 M. C. proti Bulharsku nebo rozsudek velkého senátu ze dne 12. 11. 2013 ve věci stížnosti č. 5786/08 Söderman proti Švédsku). Jakýkoli zásah Ústavního soudu do trestního řízení k ochraně uvedených základních lidských práv a svobod poškozeného nebo oběti trestného činu musí být podmíněn tím, že mimo rámec trestního řízení nelze jejich účinnou ochranu poskytnout. U méně závažných trestných činů přichází takovýto zásah v úvahu jen ve zcela extrémních případech flagrantního pochybení orgánů činných v trestním řízení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3196/12, bod 19).
31. Nyní posuzovaná věc se od dosavadní nálezové judikatury Ústavního soudu odlišuje tím, že stěžovatelé se domáhají ochrany práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Jde o základní lidské právo, které svým obsahem dopadá na široké množství právních vztahů. Význam dopadů porušení či ohrožení vlastnického práva do poměrů jednotlivce se proto může v závislosti na konkrétních okolnostech podstatně lišit, přičemž stejně tak se bude podstatně lišit i potřeba trestněprávní ochrany tohoto práva. Pro posouzení ústavní stížnosti je nicméně podstatné, že orgány činné v trestním řízení se jednáním vedlejšího účastníka 1) zasahujícím do vlastnického práva stěžovatelů zabývaly, předmětem vyšetřování učinily otázku, zda tímto jednáním byla stěžovatelům (či jiným poškozeným) způsobena škoda, a na základě vyhodnocení zjištěných skutečností byla podána obžaloba, o níž bylo pravomocně rozhodnuto obecnými soudy. Vedlejší účastník 1) byl sice obžaloby zproštěn, stalo se tak ale po zhodnocení provedených důkazů ze strany obecných soudů, do jejichž pravomoci náleží rozhodování o vině a trestu. Tím není řečeno, že obecné soudy rozhodly správně, nebo že se nemohly dopustit pochybení ve prospěch obžalovaného. Ústavní soud v tomto ohledu nezaujímá žádné stanovisko, neboť to z hlediska ochrany vlastnického práva stěžovatelů, jak bude uvedeno dále, není nezbytné.
32. Byla-li jednáním, pro které byla podána obžaloba, způsobena poškozeným škoda, pak případné nesprávné posouzení otázky, zda jim tato škoda skutečně vznikla, ze strany obecných soudů a navazujícím zproštěním obžalovaného obžaloby, samo o sobě zásadně nemá za následek porušení práva poškozených vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, respektive pokojně jej užívat podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Je tomu tak z toho důvodu, že poškození mají bez ohledu na výsledek trestního řízení možnost domáhat se náhrady škody proti tomu, kdo za ni odpovídá, v občanském soudním řízení. Současně to ale neznamená kategorický závěr, že by k takovémuto porušení nemohlo nikdy dojít. Nelze totiž vyloučit, že konkrétní okolnosti věci budou opodstatňovat závěr, že samotné občanské soudní řízení s ohledem na závažnost zásahu do vlastnického práva poškozených, jakož i závažnost případných souvisejících dopadů do různých sfér jejich života (například dojde-li následkem škody ke ztrátě obydlí, nemožnosti či významnému ztížení výkonu zaměstnání či podnikání, nebo hmotné nouzi), nebude bez realizace účinného vyšetřování poskytovat účinnou ochranu tomuto jejich právu (možnost takového zásahu připustil i Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 14. 10. 2008 ve věci stížnosti č. 70930/01 Blumberga proti Lotyšsku, jestliže vyřešení sporu v občanském soudním řízení o náhradu škody znemožňují zásadní vady ve vyšetřování či vedení trestního stíhání). Takovéto okolnosti však Ústavní soud ve věci stěžovatelů nespatřuje. Napadená rozhodnutí nebrání řádnému posouzení nároku na náhradu škody v občanském soudním řízení, v jehož rámci mohou být předmětem hodnocení také důkazy provedené v rámci trestního řízení.
33. Závěrem nutno podotknout, že napadená rozhodnutí, jimiž byl vedlejší účastník 1) zproštěn obžaloby, nezavazují obecné soudy, aby v občanském soudním řízení učinily stejný závěr ohledně toho, zda stěžovatelům vznikla jednáním vedlejšího účastníka 1) škoda. Nelze přehlédnout, že těmito rozhodnutími bylo rozhodováno o tom, zda se vedlejší účastník 1) dopustil trestného činu, což s sebou nese i jiný standard hodnocení provedených důkazů (např. zásada in dubio pro reo). Obecné soudy v občanském soudním řízení tudíž nemohou bez dalšího přebírat závěry trestního rozsudku o tom, že poškozeným nebyla způsobena škoda. Tyto ovšem mohou zohlednit v rámci vlastního rozhodování, v němž se musí ústavně konformním způsobem vypořádat s důkazními návrhy všech účastníků řízení.
34. Lze tedy shrnout, že napadenými rozhodnutími v částech, jež se týkaly zproštění obžaloby vedlejšího účastníka 1), nebyla porušena základní práva stěžovatelů podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Za situace, kdy došlo ke zproštění obžaloby, zároveň nemohlo být jinak rozhodnuto ani o nároku stěžovatelů, kteří byli podle §229 odst. 3 trestního řádu se svými nároky odkázáni do občanského soudního řízení, což tito v ústavní stížnosti ani nijak nerozporují.
35. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatelů, a to zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a zčásti podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako podanou někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu