ECLI:CZ:US:2021:2.US.2994.20.1
sp. zn. II. ÚS 2994/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MP stavební firma s. r. o., sídlem Libušina 2498, Teplice, právně zastoupené Mgr. Miroslavem Kučerou, advokátem se sídlem Bělohorská 8, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2020 č. j. 32 Cdo 2168/2020-238, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2020 č. j. 4 Cmo 117/2019-171 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 10. 2018 č. j. 61 Cm 264/2013-139, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jsou v rozporu s jejími základními právy dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že soudní řízení se týkalo žaloby o zaplacení částky 2 500 000 Kč, kterou podala společnost Tesasing s. r. o. (dále též "žalobkyně") proti stěžovatelce. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 500 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 5. 3. 2014 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,5 % p. a. z částky 1 300 000 Kč od 11. 11. 2012 do 30. 11. 2012, úroku z prodlení ve výši 7,5 % p. a. z částky 1 000 000 Kč od 1. 12. 2012 do 10. 12. 2012 a ve výši 7,5 % p. a. z částky 2 500 000 Kč od 11. 12. 2012 do 4. 3. 201 (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
3. O odvolání stěžovatelky rozhodl vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Vrchní soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že dle skutkových zjištění prvostupňového soudu byla v září 2012 mezi stěžovatelkou a žalobkyní uzavřena smlouva o dílo s řádně dohodnutým předmětem (výroba a montáž dílů ocelových konstrukcí haly) a cenou. Právní vztah mezi nimi se řídil ustanoveními §536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, jenž byl účinný do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník"), jež upravují smlouvu o dílo. Z provedených důkazů dle vrchního soudu plyne, že stěžovatelka (zhotovitel stavby) sjednala se žalobkyní (subdodavatel) dílo pro OHL ŽS, a. s. (objednatel; generální zhotovitel stavby), která je prováděla pro investora. Na přelomu let 2012 a 2013 došlo mezi účastnicemi k ústní dohodě o omezení rozsahu díla tak, že jeho předmětem zůstala jen dodávka ocelové konstrukce haly bez montáže. Obecné soudy vzaly za prokázané, že OHL ŽS, a. s., ocelovou konstrukci od stěžovatelky převzala, za toto dílo stěžovatelce zaplatila a montáž ocelové konstrukce haly si samostatně dohodla se žalobkyní (subdodavatelem). Žalobkyně vyúčtovala dílo stěžovatelce dvěma fakturami znějícími na částky 1 300 000 Kč a 1 500 000 Kč (celkem 2 800 000 Kč). Na první z vystavených faktur stěžovatelka zaplatila 300 000 Kč, zbylou částku 2 500 000 Kč nezaplatila. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka dílo předala společnosti OHL ŽS, a. s. (objednateli), bylo dle obecných soudů nezbytné považovat dílo mezi nimi za řádně splněné. Vrchní soud dále shledal, že závěr prvostupňového soudu stran toho, že dohoda uzavřená mezi stěžovatelkou a žalobkyní není dle svého obsahu prominutím dluhu ve smyslu §574 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), neboť neobsahuje prohlášení věřitele, že se vzdává svého práva nebo že promíjí dlužníkovi dluh, a neobsahuje ani vyjádření dlužníka, že s tím souhlasí. Ve světle svědecké výpovědi jednatele žalobkyně představovala dohoda jen prohlášení o existující pohledávce žalobkyně za dosud nezaplacenou dodávku ocelové konstrukce, kterou vyrobila pro stěžovatelku; stěžovatelka ji v rámci plnění svého závazku předala svému smluvnímu partnerovi (OHL ŽS, a. s.), který za ni stěžovatelce zaplatil.
4. O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že dovolání odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že dovolání není přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se při posuzování dohody uzavřené mezi účastnicemi dne 20. 3. 2013 - navzdory přesvědčení stěžovatelky o opaku - neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu stran výkladu právních úkonů. Prvostupňový i odvolací soud naopak respektovaly jak judikaturu Nejvyššího soudu, tak i pravidla pro výklad projevu vůle plynoucí z §35 odst. 2 občanského zákoníku a §266 obchodního zákoníku. Nejvyšší soud považoval za korektní závěr nižších soudů, že dohoda ze dne 20. 3. 2013, která byla uzavřena mezi účastnicemi, nemůže být považována za prominutí dluhu dle §574 občanského zákoníku, neboť neobsahuje prohlášení věřitele, že se vzdává svého práva nebo promíjí dlužníkovi dluh, ani prohlášení dlužníka, že s tím souhlasí. Proto konstatoval, že ač stěžovatelka tvrdila, že "odvolací soud nahradil znění předmětné dohody zněním jiným, (...) je to právě dovolatelka, která tak činí, když zcela pomíjí, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu (jednání), nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat". Stěžovatelčina právní konstrukce, dle níž z předmětné dohody jasně plynulo, že žalobkyně ve vztahu k ní dluh prominula a splnění dluhu mohla a měla očekávat pouze od generálního zhotovitele stavby (společnosti OHL ŽS, a. s.), nemohla dle Nejvyššího soudu obstát.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje průběh řízení, obsah napadených rozhodnutí a obsah předmětné dohody mezi ní a společností Tesasing s. r .o. (žalobkyní). Konkrétně poukazuje na ustanovení dohody, dle něhož "výše uvedené smluvní strany potvrzují svým podpisem souhlas s provedením úhrady pohledávek firmy Tesasing, s. r. o. ve výši 2.500.000 Kč. Tato úhrada bude provedena firmou OHL ŽS, a. s. (...) na [číslo účtu společnosti Tesasing s. r .o. - pozn.]." Stěžovatelka dovozuje, že uvedené ustanovení dohody je nutno interpretovat jako prominutí dluhu, nikoli jako pouhou deklaraci o existenci pohledávky v uvedené výši mezi ní a společností Tesasing s. r. o. Stěžovatelka poukazuje na to, že by s ohledem na skutkové okolnosti věci nedávalo smysl, pokud by uvedené ustanovení dohody bylo čímkoliv jiným než prominutím dluhu mezi ní a společností Tesasing s. r. o. Má za to, že pokud obecné soudy dospěly k odlišným závěrům, porušily její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. K porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces mělo dojít i v důsledku toho, že obecné soudy neprovedly důkazy, které navrhovala, a řádně se nevypořádaly s jejími námitkami a argumenty.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Úvodem je nutno připomenout, že Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nemá-li posuzovaný případ ústavní přesah. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace předpisů podústavního práva je věcí obecných soudů, nikoli Ústavního soudu. Jeho pravomoc je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska dodržení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavních principů a obecných zásad spravedlnosti.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, které jsou obsahově identické s námitkami uplatněnými v řízení před obecnými soudy a na které bylo stěžovatelce již několikrát řádně a srozumitelně odpovězeno. Navíc nelze přehlédnout, že stěžovatelčiny námitky se pohybují výlučně v rovině podústavního práva, příp. směřují proti skutkovým zjištěním obecných soudů. Jelikož Ústavní soud nepovažuje za nezbytné a účelné, aby se k týmž námitkám podrobně vyjadřoval jako čtvrtý soudní orgán v řadě, odkazuje na ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů, zejm. na rozsudek vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu.
10. Stěžejní námitku stěžovatelky, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces, když předmětnou dohodu mezi ní a společností Tesasing s. r. o. nepovažovaly za prominutí dluhu dle §574 odst. 1 občanského zákoníku, Ústavní soud nepovažuje za opodstatněnou. V této souvislosti připomíná, že dle předmětného smluvního ujednání, kterého se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává, smluvní strany vyslovily souhlas s provedením úhrady pohledávek firmy Tesasing s. r. o. ve výši 2 500 000 Kč (první věta ujednání) a konstatovaly, že úhrada bude provedena firmou OHL ŽS, a. s., na číslo účtu společnosti Tesasing s. r. o. (druhá věta ujednání). Ústavní soud konstatuje, že se jedná o ujednání s poněkud nejasným obsahem. Současně je ale dle Ústavního soudu zřejmé, že toto ujednání prima facie nesplňuje požadavky kladené zákonem na dohodu o prominutí dluhu, tedy neobsahuje písemné prohlášení věřitele (společnosti Tesasing s. r. o.), že promíjí dlužníkovi (stěžovatelce) dluh, ani písemné prohlášení dlužníka, že s tím souhlasí. Jedinou spornou otázkou v řízení před obecnými soudy proto bylo, zda ze skutkových okolností případu, jak byly zjištěny na základě provedeného dokazování, plyne zcela jasná a jednoznačná vůle obou smluvních stran uzavřít dohodu o prominutí dluhu (§35 odst. 2 občanského zákoníku). Z provedených důkazů však vyplynulo, že taková vůle přinejmenším u společnosti Tesasing s. r. o. jakožto věřitele dána nebyla. Ústavní soud proto závěr obecných soudů, že o uzavření dohody o prominutí dluhu dle §574 odst. 1 předchozího občanského zákoníku mezi stěžovatelkou a společností Tesasing s. r. o. nesvědčí ani text předmětného smluvního ujednání, ani zjištěná vůle smluvních stran, neshledává ústavně nekonformním nebo jakkoli vybočujícím z limitů práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Stran stěžovatelčiny námitky, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces, když neprovedly některé navrhované důkazy, Ústavní soud uvádí, že je neopodstatněná. Jak totiž plyne z obsahu napadených rozhodnutí, stěžovatelka sice v řízení před soudem prvního stupně návrh na provedení některých důkazů vznesla, avšak následně jej vzala zpět, příp. jejich provedení nenavrhla. Za těchto okolností lze jen stěží vyslovit závěr o porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces v důsledku toho, že obecné soudy tyto důkazy nakonec neprovedly.
12. Ve vztahu k nákladovým výrokům, proti nimž ústavní stížnosti formálně také směřuje, Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka v této oblasti neuplatňuje žádné námitky svědčící o jejich protiústavnosti a k tomuto závěru nelze dospět ani na základě obsahu napadených rozhodnutí.
1. Jelikož Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí za řádně, srozumitelně a vnitřně konzistentně odůvodněná, založená na řádně zjištěném skutkovém stavu a přiléhavých ustanoveních zákona a nezatížená svévolí, nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu