ECLI:CZ:US:2021:2.US.3058.21.1
sp. zn. II. ÚS 3058/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Nocarovou, advokátkou, se sídlem v Praze, V Jirchářích 148/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. srpna 2021 č. j. 8 Tdo 699/2021-1051, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2020 sp. zn. 8 To 260/2020 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. července 2020 sp. zn. 2 T 53/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaných rozhodnutí, jelikož se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho základní právo, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 7. 2020 sp. zn. 2 T 53/2018 byl stěžovatel uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu podnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na dobu tří let. Zároveň mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené náhradu majetkové škody ve výši 41 707 Kč a náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2020 sp. zn. 8 To 260/2020 bylo stěžovatelovo odvolání proti tomuto rozsudku zamítnuto a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2021 č. j. 8 Tdo 699/2021-1051 bylo odmítnuto i jeho dovolání v dané věci.
3. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti nesouhlasí především s tím, jak uvedené orgány veřejné moci v daném případě postupovaly a jak odůvodnily svá rozhodnutí. Konkrétně namítl zejména, že ve zkoumaném případě existuje extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy, neboť skutková zjištění soudů prý nevyplývají z důkazů při žádném z přijatelných způsobů jejich hodnocení. Stěžovatel skutek nikdy nepopíral, ani netvrdil, že by se popsaného aktu nedopustil, nicméně rezolutně odmítá, že by z jeho strany šlo o znásilnění. Domněnka odsouzeného je ta, že poškozená byla při nástupu do vozidla pod vlivem alkoholu nebo lehkých drog, a je možné, že během či po sexuálním aktu změnila názor, a zpětně si uvědomila, že udělala něco, co udělat nechtěla. Sama to proto zpětně označila za znásilnění anebo spíše po telefonické konzultaci se svým bývalým přítelem. Obecné soudy podle názoru stěžovatele absurdně dospěly k závěru o násilí při sexuálním aktu, přičemž se prý nezamýšlely a vůbec nezohlednily místo konání - úzký prostor zadní sedačky automobilu. Z důvodu malého manévrovacího prostoru ve vozidle a i v důsledku nevhodné polohy, jakož i stěžovatelovy korpulentní postavy si lze násilí jen těžko představit. Stěžovatel navrhoval mimo jiné jako důkaz vyšetřovací pokus, neboť v tomto případě šlo o tvrzení proti tvrzení, avšak tento návrh byl zamítnut. Podivné je podle stěžovatele také to, že poškozená byla ihned po sexuálním aktu natolik duchapřítomná, že pořídila několik fotografií stěžovatele.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Vzhledem k argumentaci stěžovatele nutno zejména upozornit na to, že Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje důkazní řízení, provedené před obecnými soudy. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku a k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces byl vskutku nespravedlivý. Žádnou klíčovou chybu však v přezkoumávané věci Ústavní soud neshledal. Nejvyšší soud ve svém usnesení, napadeném ústavní stížností, podrobně reagoval na veškeré námitky stěžovatele a objasnil, proč není možné dovolání vyhovět. Konstatoval, že věc přezkoumával již podruhé, přičemž nižší soudy jeho pokyny, uvedené v předchozím rozhodnutí respektovaly, včetně patřičného doplnění dokazování, mimo jiné znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Dokazování Nejvyšší soud považoval za ucelené, konzistentní a dostačující pro utváření právních závěrů, a zabýval se i stěžovatelovými výhradami ve vztahu k použité právní kvalifikaci, jakož i námitkami proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy.
6. Námitky stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, jsou v zásadě jen opakováním jeho obhajoby, přičemž v zásadě jde jen o skutkovou polemiku. Z výše uvedeného je zřejmé, že rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly, své závěry srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a dostatečně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Postupovaly přitom v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí, a také v úvaze o trestu nepochybily.
7. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu