ECLI:CZ:US:2021:2.US.309.21.1
sp. zn. II. ÚS 309/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Severy, zastoupeného JUDr. Danem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Opletalova 37, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, č. j. 25 Cdo 2666/2019-186, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 3. dubna 2019, č. j. 27 Co 398/2018-156, a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 27. srpna 2018, č. j. 6 C 24/2018-101, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 10 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal ochrany své osobnosti, když žádal, aby soud Ing. Pavlu Hýblovi (dále též "žalovaný") uložil povinnost zdržet se rozšiřování a sdělování tvrzení, že po podpisu smlouvy o ukončení manažerské smlouvy ve společnosti Stavopres, k. s., ze dne 13. 12. 1993 byly vyměněny stránky tak, aby se pro něj stala nevýhodnou, přičemž se jednalo o aktivitu stěžovatele, a dále aby žalovaný zaslal do 15 dnů od právní moci rozsudku doporučenou poštou omluvný dopis specifikovaného znění. Stěžovatel dále požadoval po žalovaném přiměřené zadostiučinění ve výši 50 000 Kč a náhradu nákladů řízení. Obsahem omluvného dopisu v podstatě bylo, aby se žalovaný distancoval od jím podaného vysvětlení na Policii ČR ze dne 7. 4. 2016, v němž mimo jiné uvedl, že to byl stěžovatel, kdo podvodně vyměnil stránky v žalovaným podepsané smlouvě o ukončení manažerské smlouvy ze dne 13. 12. 1993, tedy uvedl, že tato tvrzení nejsou pravdivá. Stěžovatel poukazoval na to, že výrok žalovaného byl převzat policejním orgánem v usnesení ze dne 16. 6. 2017 a byl přezvat televizní reportáží "Přátelství za miliony II". Stěžovatel dále tvrdil, že došlo k poškození jeho dobré pověsti v médiích, na veřejnosti i v zaměstnání, v důsledku čehož byl odvolán z funkce v politické straně TOP 09 a následně propuštěn z pracovního poměru.
3. Soud prvního stupně žalobu zamítl. Odvolací soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy pochybily, když na posuzovanou věc aplikovaly závěry uvedené ve stanovisku Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 13/2007, které poskytuje ochranu svědků před negativními dopady případného zásahu do osobnostních práv jiných osob způsobených plněním povinností plynoucích z postavení svědka. Podle jeho názoru nelze tuto ochranu pojímat tak široce, aby jejím důsledkem byla imunizace osoby svědka, pokud svědek vědomě uvádí nepravdu. Naznačené pojetí by podle názoru stěžovatele vedlo k absurdnímu závěru, že svědek může "lhát, jak se mu zlíbí". Soudy podle něj pochybily, když se odmítly zabývat pravdivostí výroků, které žalovaný v rámci své svědecké výpovědi pronesl.
6. Stěžovatel dodává, že na žalovaného podal v návaznosti na údajnou lživou výpověď trestní oznámení. To však bylo orgány činnými v trestním řízení vyhodnoceno jako součást stěžovatelovy obhajoby v rámci jeho trestního stíhání a trestní stíhání žalovaného na jeho podkladě zahájeno nebylo.
7. Po zvážení argumentace stěžovatele a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto ani není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není tedy samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníka, zda bylo řízení vedeno v souladu s těmito principy a lze-li je jako celek považovat za spravedlivé.
9. Ústavní soud nepokládá napadená rozhodnutí za ústavně nekonformní, neboť z jejich odůvodnění zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto soudy vycházely a jak se vypořádaly s argumentací stěžovatele. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací dospěly k závěru, že žalovaný se žádného protiprávního zásahu do osobnostních práv stěžovatele nedopustil, neboť v trestním řízení vystupoval jako svědek a stěžovatelem žalovaná tvrzení byla součástí jeho výpovědi jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem. Z ústavního hlediska je přitom významné, že žalovaný v právním postavení svědka nebyl za vyslovení údajů a úsudků v trestním řízení vedeném proti stěžovateli stíhán či pravomocně uznán vinným ze spáchání trestného činu či přestupku (např. trestných činů křivé výpovědi či křivého obvinění), naopak podáním svědecké výpovědi plnil zákonem stanovenou občanskou povinnost, přičemž z plnění této zákonné povinnosti nijak nevybočil.
10. Obecné soudy k otázce namítané stěžovatelem, zda svědek může způsobit neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti, odkázaly na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. Cpjn 13/2007 ze dne 14. 4. 2010 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 54/2010). Stěžovatel s úvahami v něm uvedenými nesouhlasí. Skutečnost, že se soudy opřely o právní názor (resp. výklad zákona) učiněný v uvedeném stanovisku Nejvyššího soudu, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, však sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995, N 39/3 SbNU 281). Nejvyšší soud se námitkami stěžovatele podrobněji zabýval a v odůvodnění konstatoval, že aplikovatelnost stanoviska je v posuzované věci zcela namístě. Žalovaným uvedené údaje souvisely s předmětem výslechu a nebylo prokázáno, že by nebyl v dobré víře o správnosti svých tvrzení ani to, že by účelem a cílem jeho tvrzení bylo stěžovatele zdiskreditovat. Neprokázáním neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv stěžovatele je vyloučen základní předpoklad vzniku odpovědnosti žalovaného. K medializaci případu pak dovolací soud uvedl, že dopad do osobnostních práv stěžovatele měla medializace možné manipulace se směnkami. Nejedná se tedy o případ, v němž byl stěžovatel vyšetřován a obviněn. Výroky žalovaného byly ve srovnání s tím nepodstatné. Závěr Nejvyššího soudu v tom smyslu, že nejde-li o neoprávněný zásah proto, že jsou dány okolnosti vylučující jeho neoprávněnost, a nedošlo-li k překročení zákonem stanovených mezí, je v řízení o ochranu osobnosti z povahy věci nadbytečné dokazování pravdivosti skutkových tvrzení žalovaného nijak nevybočuje z ústavních mezí. Na předmětné stanovisko Nejvyššího soudu, o nějž se tento závěr opírá, běžně odkazuje i judikatura Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 3580/15).
11. Svědek při svědecké výpovědi musí vypovídat pravdu a nic nezamlčet. Toto pravidlo je součástí poučení před výslechem a každý svědek je s ním seznámen spolu s trestněprávními následky jeho nedodržení. Pokud stěžovatel svou argumentací usiluje o prověření jednání žalovaného, kterého podezírá ze spáchání protiprávního jednání v souvislosti s poskytnutím svědecké výpovědi, které kvalifikuje jako přečin podle §346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, Ústavní soud dodává, že v souvislosti s pácháním předmětného trestného činu sice hypoteticky může dojít k narušení individuálních zájmů poškozeného, to však nepochybně nedosahuje takové intenzity a závažnosti, jež by z hlediska existence práva na efektivní trestní řízení byla způsobilá přivodit vznik ústavněprávně relevantní újmy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2578/17). Lze dodat, že podle zjištění Nejvyššího soudu údaje uvedené žalovaným při svědecké výpovědi souvisely s předmětem výslechu a nebylo prokázáno, že by nebyl v dobré víře o správnosti svých tvrzení, o čemž svědčí i neúspěch žaloby obchodní společnosti Stavopres v civilním řízení vedeném proti žalovanému u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 4 C 774/94.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu