ECLI:CZ:US:2021:2.US.3143.20.1
sp. zn. II. ÚS 3143/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., právně zastoupeného Mgr. Stanislavem Požárem, advokátem se sídlem Pekařská 84, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020 č. j. 8 Tdo 532/2020-840 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2019 č. j. 9 To 345/2019-811, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu a usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jsou v rozporu s jeho ústavně garantovanými právy podle čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a přiložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 24. 5. 2019 č. j. T 65/2017-753 shledán vinným ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců z podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 18 měsíců; současně byla stěžovateli uložena povinnost uhradit způsobenou škodu. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání ke krajskému soudu, jenž jej ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Krajský soud předně uvedl, že veřejné zasedání proběhlo bez účasti stěžovatele. Vysvětlil, že prvně bylo veřejné zasedání nařízeno na den 7. 11. 2019, ale v den plánovaného konání veřejného zasedání neměl vykázáno, že stěžovateli byla řádné doručena zásilka s vyrozuměním o konání veřejného zasedání. Soudu byl v daný den doručen toliko přípis stěžovatele, v němž uvedl, že zásilku v poštovní schránce nalezl teprve dne 5. 11. 2019. Z dodacího lístku posléze krajský soud zjistil, že stěžovateli byla předmětná zásilka vhozena do poštovní schránky na ním uvedené doručovací adrese již dne 29. 10. 2019. Datum konání odročeného veřejného zasedání byl krajským soudem stanoven na den 21. 11. 2019. Stěžovatel byl řádně obeslán, přičemž dle doručenky mu byla zásilka s vyrozuměním o konání odročeného veřejného zasedání vhozena do schránky dne 11. 11. 2019. Stěžovatel nicméně opět tvrdit, že zásilka mu byla ve skutečnosti doručena až den před konáním odročeného veřejného zasedání, pročež znovu požádal o jeho odročení. Současně uvedl, že jej v den konání odročeného veřejného zasedání měly postihnout nečekané zdravotní potíže, pročež se nemohl dostavit k soudu (tuto skutečnost nicméně nijak nedoložil ani v řízení před krajským soudem, ani v řízení před Nejvyšším soudem; až v řízení před Ústavním soudem doložil potvrzení o lékařském vyšetření ze dne 21. 11. 2019, z něhož nicméně plyne, že jeho klinický nález byl v normě). Nad rámec toho krajský soud zdůraznil, že stěžovatelův předchozí obhájce byl rovněž obeslán, avšak soudu sdělil, že stěžovatele delší dobu nezastupuje. Stěžovatel si za dobu několika měsíců nebyl s to zvolit nového obhájce, byť to avizoval již v srpnu 2019. S ohledem na výše řečené krajský soud neakceptoval druhou žádost stěžovatele od odročení a rozhodl, že veřejné zasedání bude konáno v jeho nepřítomnosti. Ve vztahu k meritu věci odvolací soud uvedl, že rozhodnutí prvostupňového soudu považuje za prosté jakýchkoliv relevantních vad, pročež jej potvrdil.
3. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením tak, že jej odmítl. Dovolací soud v intencích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu především důkladně zkoumal, zda v řízení před odvolacím soudem nebyla porušena ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. V odůvodnění se podrobně zabýval tím, zda a případně kdy bylo stěžovateli doručeno vyrozumění o veřejném zasedání před krajským soudem, zda mu bylo doručováno řádně a s dostatečným předstihem a zda mu byla dána možnost řádně hájit svá práva buď sám, nebo prostřednictvím zvoleného obhájce. Nejvyšší soud se zabýval i tím, zda stěžovatel prokázal, že v době konání odročeného veřejného zasedání trpěl zdravotními potížemi, což mu znemožnilo dostavit se k soudu, nebo zda se jednalo pouze o další pokus o obstrukční jednání. Jelikož Nejvyšší soud neshledal na straně krajského soudu žádné relevantní pochybení, stěžovatelovo dovolání odmítl.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel shrnuje průběh řízení a zejména způsob, jak mu dle jeho názoru byly v průběhu odvolacího řízení doručovány zásilky s vyrozuměním o veřejném zasedání. V návaznosti na to poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne, že právo na projednání věci v přítomnosti obviněného (čl. 38 odst. 2 Listiny) je důležitou součástí práva na spravedlivý proces. Má za to, že v jeho případě nebyly požadavky plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny naplněny, neboť v důsledku vadného doručování zásilek mu byla odňata možnost být slyšen a hájit svá práva. Konkrétně tvrdí, že zásilky mu nebyly doručovány řádně a včas v důsledku protiprávního konání doručovatele pošty, jenž měl zpětně na doručence vyplnit dřívější datum doručení zásilky, aby tím zakryl, že zásilky doručil stěžovateli až těsně před plánovaným dnem konání veřejného zasedání, resp. odročeného veřejného zasedání. Dále stěžovatel uvádí, že jeho zdravotní potíže jsou dlouhodobého charakteru a nešťastnou náhodou se projevily zrovna v den konání odročeného veřejného zasedání. To dokládá především lékařskou zprávou ze dne 21. 1. 2020, z níž nicméně plyne, že jeho klinický obraz byl v normě a při vyšetření nebyly nalezeny žádné abnormality. Dále to dokládá prostřednictvím několika poukazů na vyšetření staršího data, které jsou však z převážné části buď nevyplněné (až na zcela základní údaje o stěžovatelově jménu a příjmení, číslu pojištěnce a data jejich vystavení), nebo začerněné. Lze z nich tudíž zjistit pouze to, že stěžovateli bylo v minulosti vystaveno několik poukazů na "odborné vyšetření" bez bližšího upřesnění.
5. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Po zvážení všech okolností Ústavní soud konstatuje, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud se především zabýval otázkou, zda v řízení před krajským soudem nedošlo k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na projednání věci v jeho přítomnosti dle čl. 38 odst. 2 Listiny, a to v důsledku vadného doručování zásilek s vyrozuměním o veřejném zasedání, neboť právě k této otázce směřují téměř všechny stížnostní námitky. V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné poukázat na závěry Nejvyššího soudu stran toho, jak probíhalo doručování předmětných zásilek: "Podle referátu k nařízení veřejného zasedání a doručenek založených v příslušném spisovém materiálu bylo obviněnému první vyrozumění o veřejném zasedání (které se mělo konat dne 7. 11. 2019) zasláno na adresu, kterou uvedl pro účely doručování (tj. X - srov. č. l. 55 a 783 p. v. spisu), a vhozeno do poštovní schránky již dne 29. 10. 2019 (srov. č. l. 782 spisu), zatímco druhé vyrozumění o veřejném zasedání (jež bylo nařízeno na den 21. 11. 2019) mu bylo zasláno na stejnou adresu a vhozeno do jeho poštovní schránky dne 11. 11. 2019 (srov. č. l. 799 spisu). Dovolatel ovšem tvrdil, že prvou zásilku nalezl až dne 5. 11. 2019 (č. l. 794 spisu) a druhou pak dne 20. 11. 2019 (č. l. 805 spisu), to vše prý přesto, že svou poštovní schránku pravidelně kontroloval. Na základě toho v obou případech žádal odvolací soud o odročení veřejného zasedání. Odvolací soud mu napoprvé vyhověl, zejména proto, že v dané době (tj. dne 7. 11. 2019) ještě neměl vykázáno doručení. Při dalším veřejném zasedání (konaném dne 21. 11. 2019) však již měl z korespondence obviněného ze dne 20. 11. 2019 doloženo, že byl o termínu veřejného zasedání vyrozuměn, proto jeho další žádost o odročení již jednou odročeného veřejného zasedání neakceptoval a rozhodl o jeho konání v jeho nepřítomnosti." Stručně řečeno, dle (ověřitelných) listin založených ve spise - nikoli dle nepodložených fabulací o protiprávním jednání poštovního doručovatele, jenž se antedatováním doručenek údajně snažil zakrýt svou liknavost při doručování právě dvou zásilek s vyrozuměním o veřejném zasedání - bylo stěžovateli doručováno řádně a včas - v prvním případě se informace o konání veřejného zasedání dostala do jeho dispozice devět dnů předem, v druhém případě dokonce deset dnů předem. Obecné soudy tudíž dodržely zákonnou pětidenní lhůtu a stěžovateli poskytly dostatečný čas a prostor k přípravě na jednání před odvolacím soudem (včetně zvolení si nového obhájce, což stěžovatel v průběhu několika měsíců - přinejmenším od srpna 2019, kdy soudu avizoval, že tak učiní, do listopadu 2019, kdy se konalo veřejné zasedání před krajským soudem - nebyl s to učinit). Stěžovatel byl rovněž informován v dostatečném předstihu na to, aby se k veřejnému zasedání mohl osobně dostavit, pokud o to měl zájem. Z pohledu práva na projednání věci v přítomnosti stěžovatele dle čl. 38 odst. 2 Listiny je totiž podstatné, zda obecné soudy učinily vše, co po nich lze spravedlivě požadovat, aby mu poskytly skutečnou možnost osobně se zúčastnit veřejného zasedání, nikoli to, zda stěžovatel tuto možnost využil. Pakliže stěžovatel (vědomě) nevyužil možnost osobní účasti na veřejném zasedání, nelze v tom shledávat porušení jeho základních práv ze strany krajského soudu nebo zprostředkovaně ze strany Nejvyššího soudu. Ústavní soud proto uzavírá, že neshledal důvod ke kasačnímu zásahu do rozhodovací činnosti jmenovaných soudů.
8. Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že za ústavně nekonformní nepovažuje ani výrok obecných soudů o vině stěžovatele a trestu, jenž mu byl uložen.
9. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2012
Ludvík David, v. r.
předseda senátu