ECLI:CZ:US:2021:2.US.3154.20.1
sp. zn. II. ÚS 3154/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti R. D., zastoupené JUDr. Alenou Prchalovou, advokátkou, se sídlem Husova 1288/25, Jihlava, proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18. 11. 2019, č. j. 4 P 57/2008-586 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2020, č. j. 16 Co 62/2020-654, za účasti Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a nezletilého P. P., zastoupeného Městským úřadem Žďár nad Sázavou jako kolizním opatrovníkem, se sídlem Žižkova 227/1, Žďár nad Sázavou, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Podstatný obsah ústavní stížnosti a předchozího řízení
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejího práva na rodinný život, resp. práva na rodičovství ve smyslu čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále i jen "Úmluva"), jakož i do jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 Listiny.
2. Napadenými rozhodnutími obecné soudy rozhodovaly o návrhu stěžovatelky na zrušení ústavní výchovy u jejího syna, nezletilého P. P. Dospěly přitom k závěru, že podmínky pro zrušení ústavní výchovy nejsou dány a že je i nadále v nejlepším zájmu dítěte (P.), aby ústavní výchova trvala dále.
3. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí nerespektují princip proporcionality zásahu do namítaných základních práv, tedy především do práva na rodinný život a práva na ochranu rodičovství. Konkrétně stěžovatelka zdůrazňuje, že se s manželem se snažila vytvořit pro nezletilého lepší prostředí a zázemí, ale samozřejmě podle svých finančních možností. Tak jako tak připomíná, že důvodem pro nařízení ústavní výchovy dítěte nemohou být samy o sobě materiální nedostatky rodiny, zvláště pak její špatné bytové poměry. Co se týče výtky soudů ohledně zanedbávání školní docházky a péče o zdravotní stav nezletilého, stěžovatelka uvádí, že i v tomto ohledu vyvinula s manželem svoji aktivitu a zajistili pro nezletilého lékaře, sdělili soudu, že vědí, že je nutné chodit s nezletilým pouze k jednomu dětskému lékaři a že není pro něj vhodné často lékaře střídat. Konečně stěžovatelka uvedla, že bude dbát na to, aby nezletilý nezanedbával povinnou školní docházku, a bezdůvodně ho nebude nechávat doma a psát mu omluvenky.
4. Z těchto důvodů podle stěžovatelky měly rozhodnout, že nařízená ústavní výchova se ruší.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II. Průběh řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud si pro účely řízení o ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení, jejichž obsah zde stručně rekapituluje.
7. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelka nebyla nezletilému P. schopna zajistit elementární péči, zatímco v dětském domově prospívá a všestranně se rozvíjí. Z pohovorů provedených s nezletilým P. nejen kolizním opatrovníkem, ale i odvolacím soudem, vyplynulo jeho přání vrátit se domů. V tomto směru však Krajský soud v Brně zdůrazňuje, že názor nezletilého dítěte a jeho přání je jedním z podkladů soudního rozhodnutí, ale současně není možné, aby soud postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzal a aby své rozhodnutí založil toliko na jeho přání a nikoliv na pečlivém a komplexním posouzení jeho zájmů (zde krajský soud odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13, či nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1708/14).
8. Městský úřad Žďár nad Sázavou (jako kolizní opatrovník nezletilého P.) zaslal Ústavnímu soudu obsáhlou zprávu, v níž - podobně jako Krajský soud v Brně - zdůrazňuje, že stěžovatelka zanedbávala péči o své děti, včetně nezletilého P., dlouhodobě a že snaha o nápravu za pomoci státních orgánů přišla vniveč. Kolizní opatrovník rovněž zdůrazňuje, že podle znaleckých posudků stěžovatelka trpí bájivou lhavostí, což ve zprávě dokládá odkazy na konkrétní případy, v nichž si stěžovatelka vymýšlela (např. údajně absolvovaná lékařská vyšetření apod.). Rodiče tudíž dle kolizního opatrovníka nejsou schopni, ani za pomoci úřadů nebo pomáhajících organizací, změnit svoje postoje, a proto není možné očekávat, že by se jejich péče po návratu dětí domů zlepšila nebo nějak změnila. Upozorňuje i na zkušenosti pracovníků dětského domova, podle nichž se při delším pobytu dětí doma u rodičů vždy opakují stejné potíže, např. že matka nepodává dětem správně léky.
9. Krajské státní zastupitelství v Brně má za to, že nařízení a trvání ústavní výchovy bylo učiněno v nejlepším zájmu nezletilého P. dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Upozorňuje v tomto kontextu na několik skutečností. Zejména připomíná trestní řízení, které bylo vedeno proti stěžovatelce. Tato byla trestním příkazem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č. j. 1 T 133/2019-321 ze dne 18. 11. 2019 uznána vinnou ze spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b), d) odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, neboť v období nejméně od počátku září 2017 do 29. 11. 2018 nezajistila plnění povinné školní docházky nezletilého P., nezajistila nezletilému (i jeho sourozencům) řádné hygienické podmínky, neabsolvovala potřebná lékařská vyšetření a nerespektovala lékařská doporučení ohledně pitného a stravovacího režimu. V daném trestním řízení byl zpracován znalecký posudek MUDr. Richardem Köhlerem, jenž se vyjádřil mimo jiné ke schopnosti stěžovatelky pečovat o nezletilé děti, kdy při zohlednění osobnosti stěžovatelky dospěl k závěru, že není schopna řádnou péčí a výchovu nezletilého zajistit.
10. Zprávu konečně Ústavnímu soudu zaslal i dětský domov, kde P. pobývá. Podle zprávy P. v domově prospívá a rozvíjí se. Naopak spolupráce se stěžovatelkou je hodnocena jako problematická. Zpráva zmiňuje např. případy, kdy stěžovatelka svým dětem lhala, což vedlo k ochlazení jejich zájmu o kontakt s ní, či skutečnost, že stěžovatelka často neměla zájem, aby P. přijel na víkend na návštěvu, neboť se jí nevyplatí brát si ho domů na tři dny.
11. Stěžovatelka, ač byla vyzvána k replice, již na tato podání nereagovala.
III. Posouzení ústavní stížnosti
12. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
13. Ústavní soud v prvé řadě předesílá, že projednával i stěžovatelčinu ústavní stížnost vztahující se k dalším dvěma jejím dětem, a že tuto ústavní stížnost (z důvodů velmi podobných důvodům v nyní projednávané věci) odmítl usnesením ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 545/21.
14. Ústavní soud dále konstatuje, že napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní a že shora vymezené důvody ke svému zásahu v projednávané věci neshledal. Jak plyne již ze shora provedené rekapitulace, podstatou řízení před obecnými soudy i nyní před soudem Ústavním je otázka vhodnosti, resp. ústavnosti nařízení ústavní výchovy ve smyslu §971 a násl. občanského zákoníku. Důsledkem přijatého opatření je významné narušení rodinných vazeb, což nepochybně představuje závažný zásah do práva na rodinný život zaručeného v čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy; soulad s těmito ustanoveními proto též představuje těžiště ústavního přezkumu. V rámci řízení o ústavní stížnosti však Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte, tedy nezletilého P. (dle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dětí shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)].
15. Klíčovou otázkou ovšem je, zda byl zásah do shora citovaných základních práv proporcionální a souladný s kritérii vymezenými v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále i jen "ESLP") i Ústavního soudu. Z těchto východisek - tj. z principu proporcionality a principu nejlepšího zájmu dítěte ostatně odpovídá i zákonná úprava obsažená v ustanovení §971 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého může soud nařídit ústavní výchovu, jako nezbytné výchovné opatřeni, je-li splněna jedna z těchto podmínek: a) výchova dítěte nebo jeho tělesný, rozumový a duševní stav anebo jeho řádný vývoj jsou vážně ohroženy nebo narušeny do té míry, že je to v rozporu se zájmem dítěte; b) jsou-li tu vážné důvody, pro které rodiče dítěte nemohou jeho výchovu zabezpečit. Podstatné pak je, že soud nicméně může k nařízení ústavní výchovy přistoupit teprve tehdy, jestliže dříve učiněná opatření nevedla k nápravě, a vždy je povinen vážit, zda není na místě dát přednost jinému výchovnému opatření. Tyto své úvahy je také rozhodující soud povinen ve svém rozhodnutí řádným, důkladným a srozumitelným způsobem vyložit. Jak již bylo naznačeno, judikatura Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 2903/14 (N 94/77 SbNU 377); v dalších podrobnostech srov. i judikaturu tam citovanou], se při hodnocení těchto otázek opírá o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Podle ESLP představuje rozdělení velmi závažný zásah do základních lidských práv, který se tak musí opírat o dostatečně pádné argumenty motivované zájmem dítěte [rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Scozzari a Giunta proti Itálii ze dne 13. 7. 2000 č. 39221/98 a 41963/98]. Při posuzování odnětí dítěte z péče rodičů je tedy esenciálním kritériem nejlepší zájem dítěte. Důvodem pro odnětí dítěte z péče rodičů nemůže být pouze skutečnost, že by dítě bylo možno umístit do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu. Nadto odnětí dítěte z péče rodičů musí být chápáno zásadně jako dočasné opatření, které bude ukončeno, jakmile to okolnosti dovolí, a veškerá opatření související s dočasnou náhradní péčí o dítě by měla být souladná s primárním cílem opětovného sloučení rodičů s dětmi (srov. např. rozsudek Havelka a ostatní proti České republice ze dne 21. 6. 2007, č. stížnosti 23499/06, §56 či rozsudek ESLP ve věci Kutzner proti Německu ze dne 26. 2. 2002 č. 46544/99, §69 a 76; či nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2244/09, citovaný shora, bod 42). Oddělení rodičů a dětí je chápáno jako krajní možnost, k níž by mělo být přistoupeno až po náležitém zvážení, že jiná (mírnější) alternativní opatření na podporu rodiny by nebyla dostatečná.
16. Z práva na respektování rodinného života podle čl. 8 Úmluvy pro stát neplynou jen negativní, ale též pozitivní závazky, jež zdůrazňuje i čl. 32 odst. 5 Listiny. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva má obecně stát jednat tak, aby se mohlo rodinné pouto mezi rodiči a dětmi rozvíjet. Pokud dojde k odnětí dítěte z péče rodiče, pak má stát povinnost přijmout vhodná opatření za účelem jejich opětovného sloučení, co nejdříve to bude možné, přičemž tato povinnost se s přibývajícím časem stává čím dál tím naléhavější [rozsudek ESLP ve věci Kutzner proti Německu, citovaný shora, §61 a 76; či nález sp. zn. II. ÚS 838/07, citovaný shora, bod 18].
17. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy výše uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu.
18. Z hlediska respektování principu proporcionality je pak klíčové, že obecné soudy řádně srozumitelně zdůvodnily, proč za daných skutkových okolností jsou splněny zákonné podmínky pro trvání ústavní výchovy nezletilého P., coby opatření sice nejzávažnějšího, nicméně z hlediska ochrany jeho zájmu opatření nutného, neboť všechna dříve učiněná mírnější opatření nevedla k nápravě problematického chování jeho rodičů. Závěr o nutnosti nařízení ústavní výchovy a naopak nedostatečnosti alternativních opatření tak nebyl hypotetický, nýbrž byl založen na konkrétních zkušenostech s mírnějšími opatřeními přijatými dříve. Na základě provedených důkazů naopak obecné soudy konstatovaly, že k nápravě přístupu rodičů k dětem (nejen k P., nýbrž i k jeho sourozencům) přes snahu orgánů veřejné moci nedošlo.
19. Obecné soudy konkrétně zdůraznily, že důvodem nařízení ústavní výchovy (a nyní i důvodem jejího pokračování) nebyly "pouhé" nevhodné bytové či materiální podmínky rodiny, ale skutečnost, že péče matky o nezletilého byla absolutně nedostatečná, nezletilý zanedbával povinnou školní docházku, nebyla mu zabezpečena nezbytná lékařská péče, strádal nejen po stránce hygienické, ale i sociální. Byt' byla rodina dlouhodobě sledována, nepomohl ani dohled nařízený soudem. Matka ani její současný manžel nejsou dle obecných soudů schopni s ohledem na své osobnostní vlastnosti zabezpečit řádnou péči o nezletilého P. a to ani za pomoci státních orgánů či neziskových organizací, neboť jejich schopnosti jsou s ohledem na jejich věk již pevně fixovány a nejsou farmakologicky ovlivnitelné.
20. Stěžovatelka měla přitom možnost prokázat zlepšení situace, resp. to, že je schopna dětem (včetně P.) zajistit odpovídající péči, během jejich delších návštěv. Jestliže se však během těchto návštěv stále opakovaly stejné problémy (včetně problémů se zajištěním lékařské péče), je zřejmě na místě sliby matky, že se situace zlepší, hodnotit skepticky.
21. Takto konkrétní a na vzájemně se podporujících důkazech založené (nikoliv pouze hypotetické) důvody pro pokračování trvání ústavní výchovy tudíž podle názoru Ústavního soudu obstojí i ve světle ústavních principů, jež Ústavní soud shora rekapituloval.
22. I s ohledem na věk nezletilého P. (v době rozhodování odvolacího soudu 15 let) povinnost soudu respektovat právo nezletilého dítěte na slyšení v řízení, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech, a to za účelem zjištění jeho postoje (přání) k uvažované změně výchovných poměrů [srov. např. nález ze dne 2. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 1945/08 (N 80/53 SbNU 11) či nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503)]. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které obecné soudy musí při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503; či nález ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého. V této souvislosti Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 zdůraznil, že i v tomto ohledu je rozhodná rozumová a emocionální vyspělost nezletilého dítěte. "Ústavní soud si je vědom, že občanský zákoník stanoví v ust. §867 odst. 2 in fine, že "o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit", nicméně dosažení 12 let považuje za nejzazší možnou hranici, kdy je už dítě schopné uceleně prezentovat bez větší újmy svůj názor před soudem. Po dosažení této věkové hranice je nezbytné, nebrání-li tomu zvlášť významné okolnosti, zjistit přání dítěte přímo před soudem."
23. Z uvedeného samozřejmě nelze dovodit, že obecný soud je za situace, kdy zjišťuje postoj (přání) nezletilého dítěte, vždy povinen přistoupit k výslechu nezletilého dítěte přímo při soudním jednání, aniž by mohl zohlednit skutková zjištění z již provedeného dokazování (zejména zjištění jeho postoje prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím opatrovníka) či další specifické okolnosti daného případu (kupříkladu hrozba psychické újmy nezletilého dítěte z výslechu před soudem), neboť míru rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte je nutné posuzovat případ od případu (obdobně srov. nález ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14). Pokud ovšem obecný soud za účelem zjištění postoje nezletilého dítěte nepřistoupí k jeho výslechu, "i v těchto případech platí, že znalecký posudek, ani stanovisko orgánu sociálně-právní ochrany dětí nejsou víc než zákon, a obecný soud musí při posuzování názoru dítěte provést samostatnou právní úvahu, která bere v potaz všechny relevantní okolnosti" (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13).
24. Ačkoliv tedy v řízení před odvolacím soudem byl P. vyslechnut a vyjádřil preferenci být doma (byť v tomto kontextu zdůraznil zejména to, že se mu stýská po jeho psovi), skutečnost, že odvolací soud této preferenci nevyhověl, ještě nezpůsobuje protiústavnost tohoto rozhodnutí ani rozpor s nejlepším zájmem dítěte. Krajský soud totiž přání nezletilého reflektoval a hodnotil je v kontextu dalších zmíněných aspektů případu a po komplexním zvážení věci dospěl k závěru, že trvání ústavní výchovy je v nejlepším zájmu dítěte. Tento postup považuje Ústavní soud za ústavně aprobovatelný.
25. Ústavní soud konečně zdůrazňuje, že bez ohledu na rozhodnutím stanovenou dobu trvání ústavní výchovy je důvodnost setrvání dítěte v ústavní výchově ze strany obecných soudů prověřována nejméně jednou za 6 měsíců, přičemž v nyní projednávané věci obecné soudy obou stupňů výslovně deklarovaly svou připravenost ústavní výchovu zrušit bezprostředně poté, jakmile bude prokázáno podstatné zlepšení chování a zázemí stěžovatelky (např. během návštěv P., resp. i jeho sourozenců u stěžovatelky).
26. Ústavní soud proto shrnuje, že řízení před obecnými soudy bylo spravedlivé, že napadená rozhodnutí jsou opřena o přesvědčivý a racionální výklad práva, a lze je tudíž považovat za ústavně konformní. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu