ECLI:CZ:US:2021:2.US.320.21.1
sp. zn. II. ÚS 320/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky STAVMAT STAVEBNINY a.s., se sídlem Rudná, Pod Můstkem 884/6, zastoupené Mgr. Pavlem Čvančarou, advokátem se sídlem Vrázova 2243/7, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 27 Co 107/2020-94 ze dne 12. 11. 2020 a proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 63 C 105/2018-73 ze dne 27. 2. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti stěžovatelky a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 63 C 105/2018-73 ze dne 27. 2. 2020 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 33.880 Kč s úrokem z prodlení a náklady řízení. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 27 Co 107/2020-94 ze dne 12. 11. 2020 byl rozsudek prvého stupně potvrzen a stěžovatelce uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. Sporná částka se týkala nájemného, které stěžovatelka požadovala po svém nájemci, ačkoli ten byl přesvědčen, že nájemní smlouvu ukončil z důvodů hrubého porušení smlouvy ze strany pronajímatele (neboť nezajistil zavedení vody do pronajatých prostor).
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že nesouhlasí se závěry obecných soudů v její věci. Nájemce ve svých přípisech uvedl, že od nájemní smlouvy odstupuje, což opakovaně vyjádřila slovy "odstoupení" nebo "odstupujeme". Soud prvého stupně vyjádřil závěr (viz odst. 16. rozsudku), že přípis ze dne 22. 8. 2017 posuzuje jako výpověď nájemní smlouvy bez výpovědní doby dle §2232 občanského zákoníku. S uvedeným závěrem se bez dalšího odvolací soud ztotožnil. Stěžovatelka je však přesvědčena, že pro výpověď (bez výpovědní doby) platí jiná pravidla. Pokud v právním řádu existují vedle sebe nástroje ve svém výsledku podobné (tj. ukončení smluvního vztahu, zde konkrétně nájmu), avšak mají různé podmínky, kdy se mohou uplatnit (např. odstoupení bez zbytečného odkladu, kdy nájemce zjistí důvod k odstoupení), pak by podle stěžovatelky "soudy měly slovní vyjádření právního jednání mít na prvním místě, a ne jedno právní jednání podle své úvahy nahrazovat jiným právním jednáním, ačkoliv slovní vyjádření daného právního jednání je jednoznačné." Pokud to pak soudy neučiní, dopustí se podle stěžovatelky zásahu do práva na spravedlivý proces.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva provedeného obecnými soudy. Ačkoli stěžovatelka používá argumentaci odkazem na své základní právo na spravedlivý proces, spíše jen odkazuje na své vnímání spravedlnosti v posuzované věci, v níž spravedlnost vnímá jako vyhovění své argumentaci. Polemiku se závěry obecných soudů však stěžovatelka staví jen na právních argumentech, které již vznesla před obecnými soudy a s nimiž se obecné soudy řádně vypořádaly. Ústavnímu soudu však bez dalšího nepřísluší vstupovat do závěrů obecných soudů týkajících se výkladu podústavního práva, což nehodlá učinit ani v nyní posuzovaném případě.
8. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu