ECLI:CZ:US:2021:2.US.3296.20.1
sp. zn. II. ÚS 3296/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem ml., advokátem, sídlem Starobranská 327/4, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2020 č. j. 7 Tdo 818/2020-771, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. března 2020 č. j. 6 To 16/2020-688 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 10. prosince 2019 č. j. 28 T 8/2019-624, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě ? pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 11. 2020, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem krajského soudu shledán vinným ze spáchání pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 a §140 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustil - stručně řečeno - tím, že se dne 12. 10. 2018 kolem 21:30 v rodinném domě, který obývá společně s rodiči, rozhodl zabít svého podnapilého otce (poškozeného) v afektu vyvolaném předchozím nesnesitelným chováním poškozeného. Stěžovatel vzal z nočního stolku poškozeného revolver a z ochozu v prvním nadzemním podlaží domu tuto zbraň namířil na poškozeného, který se nacházel natočen čelem ke stěžovateli v poloze níže než on, na přesněji neurčeném místě. Stěžovatel na poškozeného dvakrát vystřelil, z čehož jednou minul a jednou poškozenému způsobil střelné poranění břicha a pravé kyčle, které bylo následně chirurgicky ošetřeno a pokud by nebyla poškozenému poskytnuta bezprostřední lékařská péče, mohl s velkou pravděpodobností zemřít. Stěžovatel jako držitel zbrojního průkazu musel velmi dobře vědět, jaké účinky vůči lidskému tělu má střelba z revolveru předmětné ráže na krátkou vzdálenost a že může způsobit fatální následek na životě, k čemuž v této věci nedošlo jen díky včasnému odbornému lékařskému zákroku. Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl umístěn do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovateli byla také uložena povinnost nahradit škodu poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně. Krajský soud shledal, a to zejména z výpovědí otce a matky stěžovatele, kteří jediní byli konfliktu přítomni a s jejichž výpovědí stěžovatel souhlasil, že v okamžiku střelby stěžovatele na poškozeného, ale ani předtím, neohrožoval poškozený stěžovatele a jeho matku žádným způsobem, držel sice v ruce pistoli zn. Glock, avšak hlavní dolů. Za takové situace nebylo možné uvažovat o splnění podmínek nutné obrany či krajní nouze. Byť se poškozený choval před útokem stěžovatele nevhodně pod vlivem alkoholu a rozbil několik věcí společné domácnosti, nikoho z přítomných fyzicky nenapadl, neohrožoval zbraní a v okamžiku útoku již šel spát. Krajský soud se podrobně zabýval tím, zda by bylo možné jednání stěžovatele právně kvalifikovat odlišně od podané obžaloby a shledal, že není na místě kvalifikace podle §140 odst. 2 trestního zákoníku, ale toliko §140 odst. 1 trestního zákoníku, neboť z provedeného dokazování nevyplynulo, že by stěžovatel jednal s rozmyslem. Oproti názoru obhajoby však nebylo možné jednání stěžovatele právně kvalifikovat jako pokus zločinu zabití podle §141 trestního zákoníku, jelikož jednání poškozeného, který byl sice podnapilý a hlučný a rozbil několik předmětů, avšak ani nijak nenapadl stěžovatele či jeho matku, není možné posoudit jako mimořádně zlé, zraňující a pro druhé ponižující nebo hrozící jim způsobit vážnou újmu na právech, a ani toto jednání poškozeného nemohlo u stěžovatele vyvolat strach, zmatek, úlek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli ve smyslu trestního zákoníku. O jiné situaci by se dalo uvažovat, pokud by bylo prokázáno, že šlo o takové opakované jednání poškozeného. Bylo však prokázáno, že šlo o ojedinělý incident. Pokud jde o úmysl stěžovatele ke spáchání trestného činu vraždy, krajský soud shledal, že ten je prokázán zejména tím, že stěžovatel vystřelil dvakrát, a to z dotčeného revolveru, který podle znaleckého posudku je zbraní jednočinnou, na níž musí být před každým výstřelem ručně natažen kohout. Bylo tak prokázáno, že stěžovatel šel pro revolver v ložnici, vzal tuto zbraň, natáhnul kohout, namířil, zmáčknul spoušť, opětovně natáhnul kohout revolveru, namířil a opět zmáčkl spoušť. Opakované natáhnutí kohoutu zbraně a vystřelení z ní svědčí o vědomém rozhodnutí stěžovatele výstřely učinit a nemohlo jít o nešťastnou náhodu. Za takové situace neobstojí argumentace obhajoby o přílišné citlivosti spouště, která taktéž byla prokázána znaleckým posudkem, ani argumentace, že stěžovatel natáhl kohout zbraně v rámci reflexu či zvyku sportovního střelce. Stěžovatel se nenacházel na střelnici a právě jako osoba zabývající se střelbou musel umět ovládat střelné zbraně a mít vštípeny a zautomatizovány zásady bezpečné manipulace s nimi. Stěžovateli musely být známy možné následky střelby, a pokud namířil na jinou osobu střelnou zbraň, opakovaně natáhl kohout a vystřelil, je vyloučeno, že by šlo o nešťastnou náhodu, naopak šlo o jeho úmyslné jednání.
3. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto napadeným usnesení vrchního soudu. Vrchní soud se k odvolacím námitkám stěžovatele podrobně zabýval tvrzenými rozpory mezi dvěma znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, a znovu vyslechl všechny dotčené znalce. Na základě tohoto dokazování dospěl vrchní soud k závěru, že závěry obou znaleckých posudků se v podstatných bodech zcela shodují, přičemž podstatné je, že všichni znalci konstatovali u stěžovatele v době činu přítomnost silného afektu, avšak toliko afektu fyziologického, nikoli patického. Vztah stěžovatele k poškozenému byl ambivalentní. Námitky obhajoby, že nebylo prokázáno, že stěžovatel na otce vystřelil skutečně dvakrát, protože po prvním výstřelu srazil ruce dolů k zábradlí a k výstřelu mohla přispět nestandardně jemná spoušť, vrchní soud neakceptoval. Vypořádal se s nimi již krajský soud a vrchní soud na toto odůvodnění odkázal a zopakoval, že nutnost opakovaného natažení bicího kohoutu revolveru správnost těchto námitek vylučuje. Vrchní soud se ztotožnil s krajským soudem i v tom, že posuzované jednání nebylo možné právně kvalifikovat jako trestný čin zabití. Omluvitelná hnutí mysli pachatele, která předpokládá §141 trestního zákoníku, mohou navazovat jen na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, protože musí vyvolat silné rozrušení pachatele (např. vystupňovaná obava o vlastní život nebo život blízkých apod.). Nejde o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované, které nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a oslabení jeho zábran. Stěžovatel sice podle znaleckých posudků jednal v afektu, ale nikoli afektu patickém, a jeho rozpoznávací schopnosti byly plně zachovány a ovládací schopnosti jen nepodstatně sníženy. Za silné rozrušení pachatele ve smyslu §141 trestního zákoníku však nelze považovat rozrušení pachatele vyvolané jeho hněvem či vztekem, ale musí jít o lidsky pochopitelnou reakci. Ani alternativní podmínka aplikace §141 trestního zákoníku nebyla naplněna, neboť předchozí jednání poškozeného nebylo zavrženíhodným jednáním, jak je judikaturou dlouhodobě vykládáno. Muselo by jít o úmyslné jednání poškozeného, které je mimořádně zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech, přičemž v praxi jde např. o závažné útoky na lidský život, zdraví svobodu a lidskou důstojnost (opakované fyzické napadání, mučení, domácí násilí, psychické týrání, vydírání, sexuální zneužívání aj.). V této věci se sice poškozený choval nevhodně a agresivně, ale uvedené intenzity jeho jednání nedosáhlo.
4. Nejvyšší soud následně odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Nejvyšší soud nejprve rozvedl, v jakých případech je dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení), který stěžovatel uplatnil, a shledal, že tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají ty námitky stěžovatele, kterými sám hodnotí obsah provedeného dokazování a zpochybňuje skutková zjištění soudů. Nejvyšší soud upozornil na to, že krajský soud se způsobem střelby, na který stěžovatel poukázal, důsledně zabýval a řádně se vypořádal i s určitými rozdíly mezi závěry znalců. Ve věci tudíž nebylo možné shledat rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními krajského soudu, se kterými se ztotožnil i vrchní soud. Nejvyšší soud ve věci nezjistil extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy ani stran druhého výstřelu, který se měl odehrát toliko proto, že stěžovatelova ruka narazila do zábradlí. Tato námitka je opakováním námitky uplatněné již v odvolání a vrchní soud ji správně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal. K námitkám stěžovatele o absenci úmyslu vraždit zopakoval Nejvyšší soud, že šlo o jednočinný revolver, z něhož stěžovatel vystřelil dvakrát a i podle znalce se snažil zasáhnout poškozeného opakovaně, dokonce se musel aktivně vyklonit přes zábradlí. Tyto skutkové závěry jsou podpořeny několika důkazy (znalecké závěry, fotodokumentace), zatímco verze stěžovatele vychází toliko z neurčité výpovědi poškozeného, který v hlavním líčení uvedl, že si myslí, že to tak bylo. Nejvyšší soud se také ztotožnil s argumentací státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, podle kterého stěžovatel pominul podstatný fakt, že jistá míra afektu a předchozího negativního jednání poškozeného nejsou jen znaky privilegované skutkové podstaty zločinu zabití, ale v praxi se vyskytují také u zločinu vraždy, u kterého zpravidla jednání pachatele provází jistá míra afektu, v jehož důsledku pachatel úmyslně usmrcuje. Prostý nepatický afekt není u zločinu vraždy vyloučen, od zločinu zabití jej odlišuje míra a forma tohoto afektu. Stejně tak se u zločinu vraždy objevuje nevhodné jednání poškozeného, od zločinu zabití jej odlišuje míra zavrženíhodnosti takového jednání poškozeného. U obou znaků tak jde o posouzení jejich intenzity, přičemž obecné soudy tuto intenzitu posoudily správně.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy neobjasnily dostatečně otázku zavinění, tj. zda úmysl stěžovatele vůbec směřoval k usmrcení poškozeného. Obecné soudy nepřípustně zjednodušily, že nejméně nepřímý úmysl stěžovatele musel být dán s ohledem na střelbu ze zbraně. Nevzaly však v úvahu všechny skutkové okolnosti, konkrétně to, že poškozený se choval neobvykle, byl v podnapilém stavu a vše ničil, matka stěžovatele měla z poškozeného strach a poškozený se v době útoku opětovně vydával do horního patra, nadto přicházel ke schodišti s pistolí zn. Glock v ruce. Poškozený se také rozešel navzdory varování stěžovatele "nechoď sem". Druhá rána z revolveru, který držel stěžovatel, vyšla v důsledku nárazu zbraně o zábradlí. Natažení kohoutu zbraně je přitom naučeným automatismem sportovního střelce. Z takto zjištěného skutkového stavu není právně relevantním způsobem prokázané, k čemu směřoval úmysl stěžovatele.
6. Obecné soudy taktéž nesprávně neakceptovaly obhajobu stěžovatele, že šlo o nutnou obranu, případně o jiný trestný čin proti zdraví. Stěžovatel se domnívá, že ze zjištěných okolností by bylo možné jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, nanejvýše jako pokus zabití. Při prokázání úmyslu usmrcení poškozeného by mělo být jeho jednání posouzeno jako pokus usmrcení jiného v silném rozrušení ze strachu či úleku, jakož i v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Argumentace Nejvyššího soudu, že jistá míra afektu se vyskytuje i u zločinu vraždy a nelze ji považovat jen za aspekt privilegované skutkové podstaty trestného činu zabití, působí devalvujícím dojmem privilegovaného ustanovení §141 trestního zákoníku. Obecné soudy nepřípustně stírají rozdíl mezi těmito dvěma skutkovými podstatami a nerozlišují mezi druhy afektů. Ze znaleckých závěrů MUDr. Navrátila a PhDr. Koldy přitom vyplynulo, že šlo u stěžovatele o afektivně determinované jednání v kontextu dlouhodobě napjatého vztahu s otcem, ze znaleckých závěrů MUDr. Sandoval a PhDr. Kasalové vyplynulo, že stěžovatel byl v silném afektu, šlo o agresi reaktivní v emočně napjaté situaci, o zbrklé jednání, nešlo o patický afekt, ale o silný fyziologický afekt. Právní závěry obecných soudů jsou proto v extrémním rozporu s jejich skutkovými zjištěními.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
10. V prvé řadě je nutno konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje námitky již uplatněné v řízení před obecnými soudy, které ovšem byly všechny uspokojivě a pečlivě vypořádány, a to v převážné míře již soudem prvního stupně. Jako svou základní námitku stěžovatel uvádí nedostatečné prokázání jeho úmyslu usmrtit poškozeného, přičemž argumentuje tím, že tento úmysl nevyplývá ze zjištěného skutkového stavu. Do této argumentace ovšem zahrnuje skutková zjištění, která obecné soudy neučinily a která se naopak on snaží již od řízení před krajským soudem prosadit. Konkrétně jde o skutečnost, že druhý výstřel se měl odehrát toliko v důsledku sražení rukou stěžovatele dolů po prvním výstřelu. Zbraň totiž měla narazit do zábradlí a jaksi samovolně vystřelit. Tomuto ale neodpovídají závěry znalců z oboru kriminalistika, odvětví balistika a fyzikální chemie, podle nichž musí být u tohoto konkrétního revolveru znovu natažen kohout zbraně před každým výstřelem. Právě skutečnost, že stěžovatel musel dvakrát kohout natáhnout, neboť dvakrát vystřelil, vylučuje, že výstřel vyšel jaksi samovolně pouze proto, že ruka stěžovatele narazila o zábradlí. Ze skutkového stavu, jak ho zjistily obecné soudy, nikoli jak ho vykládá stěžovatel, vyplývá úmysl stěžovatele ke spáchání dotčeného trestného činu dostatečně.
11. Pokud jde o stěžovatelem namítanou nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání, které mělo být nanejvýš posouzeno jako pokus zločinu zabití, a argumentaci nesprávným posouzením afektu stěžovatele, odkazuje Ústavní soud na všechna tři napadená rozhodnutí, která stěžovatelovy námitky dostatečně a správně vypořádávají. Je patrné, že stěžovatel se s vysvětlením opakovaně poskytnutým obecnými soudy neztotožnil a v ústavní stížnosti pouze opakuje dřívější námitky. Ústavní soud dodává, že vysvětlení pojmů omluvitelného hnutí mysli i předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, jak je stěžovateli předložily obecné soudy v napadených rozhodnutích, zcela odpovídají judikaturnímu i doktrinálnímu výkladu těchto pojmů a nelze přisvědčit stěžovateli, že obecné soudy nepřípustně stírají rozdíl mezi těmito dvěma skutkovými podstatami a nerozlišují mezi druhy afektů. Jak již uvedl Nejvyšší soud, pro naplnění privilegované skutkové podstaty trestného činu zabití je vždy nutné posoudit míru afektu a míru zavrženíhodnosti jednání poškozeného a toliko skutečnost, že nějaký afekt a nějaké zavrženíhodné jednání poškozeného bylo přítomno, neznamená automaticky, že šlo o trestný čin zabití. Obecné soudy přitom správně vyhodnotily, že tyto podmínky pro aplikaci §141 trestního zákoníku nebyly v této věci naplněny.
12. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
13. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu