ECLI:CZ:US:2021:2.US.333.21.1
sp. zn. II. ÚS 333/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, Územní pracoviště Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020 č. j. 22 Cdo 2842/2020-94, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 5. 2020 č. j. 61 Co 56/2020-76 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 29. 1. 2020 č. j. 7 C 110/2019-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti stěžovatelky a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 29. 1. 2020 č. j. 7 C 110/2019-55 zamítl žalobu proti žalované obci Chotíkov na určení, že je žalovaná vlastníkem mostního objektu nacházejícího se nad komunikací I/20, umístěného na pozemcích parc. č. 579/27, parc. č. 579/28, parc. č. 579/26, parc. č. 579/25 a nad pozemky parc. č. 558/72 a parc. č. 558/73, to vše v k. ú. a obci Chotíkov (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výrok II). Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 13. 5. 2020 č. j. 61 Co 56/2020-76 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud svým napadeným usnesením ze dne 24. 11. 2020 č. j. 22 Cdo 2842/2020-94 dovolání stěžovatelky odmítl s tím, že Nejvyšší soud nepovažuje za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že pokud mostní objekt propojoval (a propojuje) účelovou komunikaci, je most samostatnou věcí v právním slova smyslu (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008 sp. zn. 28 Cdo 1927/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 28 Cdo 2528/2012). V řízení před obecnými soudy nebyla prokázána existence příslušné hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku, na základě které měl převzít do správy a užívání mostní objekt Místní národní výbor Chotíkov. Obec Chotíkov tak nemohla nabýt vlastnické právo k uvedenému mostnímu objektu na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, protože ke dni 23. 11. 1990 neměl Místní národní výbor Chotíkov právo hospodaření k tomuto majetku (ostatně závěry odvolacího soudu o investorovi stavby, o neexistenci příslušné hospodářské smlouvy a o tom, že obec Chotíkov nemohla nabýt vlastnické právo k mostu na základě zákona č. 172/1991 Sb. žalobkyně v dovolání nijak nezpochybňuje, a dovolací soud je tak není oprávněn přezkoumávat). Stěžovatelka jiné právní skutečnosti, na základě kterých měla nabýt žalovaná vlastnické právo k mostu, v řízení netvrdila a neprokazovala, proto podle Nejvyššího soudu obstojí závěr, že vlastníkem mostu není žalovaná obec Chotíkov.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že se podle jejího názoru obecné soudy při svém rozhodování nevypořádaly se všemi argumenty a důvody, které uvedla v průběhu řízení, ve svých vyjádřeních a opravných prostředcích. Pro předmětný spor je dle stěžovatelky stěžejní otázka, zda je v daném konkrétním případě mostní objekt součástí komunikace nebo zda se jedná o samostatnou věc v právním slova smyslu. Dále stěžovatelka nesouhlasí s tím, že nebyl připuštěn důkaz místním šetřením, eventuálně znaleckým posudkem, směřující ke zjištění skutečného stavu mostního objektu a komunikace po něm vedoucí. Podle stěžovatelky je nezpochybnitelné, že je-li místní komunikace samostatnou věcí, jsou její součástí i mostní objekty, po kterých vede přímo na základě ustanovení §12. odst. 1 písm. b) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Z toho pak stěžovatelka dovozuje, že totéž by mělo platit i pro komunikace účelové.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva provedeného obecnými soudy. Ačkoli stěžovatelka používá argumentaci odkazem na své základní právo na spravedlivý proces, spíše jen odkazuje na své vnímání spravedlnosti v posuzované věci, v níž spravedlnost vnímá jako vyhovění své argumentaci. Polemiku se závěry obecných soudů však stěžovatelka staví jen na právních argumentech, které již vznesla před obecnými soudy a s nimiž se obecné soudy řádně vypořádaly. Ústavnímu soudu však bez dalšího nepřísluší vstupovat do závěrů obecných soudů týkajících se výkladu podústavního práva, což nehodlá učinit ani v nyní posuzovaném případě. Nad to pak z ústavní stížnosti není zřejmé, v čem má spočívat tvrzený zásah do práv stěžovatelky zaručených čl. 11 odst. 1 Listiny.
8. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu