ECLI:CZ:US:2021:2.US.3357.20.1
sp. zn. II. ÚS 3357/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti 1) Lukáše Krecbacha, 2) Ing. Tomáše Havrlanta, 3) Jana Šefce, 4) Jaroslava Tučka a 5) Bohumíra Urbaneka, všech zastoupených Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou, se sídlem Olomoucká 36, Mohelnice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2020, č. j. 25 Cdo 366/2020-109, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu. Tvrdí přitom, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jejich práva vlastnit majetek garantovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelé nejprve stručně rekapitulují podstatu a průběh řízení před obecnými soudy. Žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 se stěžovatelé domáhali, aby České republice - Ministerstvu životního prostředí byla uložena povinnost "(...) připravit návrh změny platné právní úpravy zákona o ochraně přírody a krajiny tak, aby existovala legální možnost přímé obrany před škodami způsobenými vlkem obecným, a dále, aby došlo danou právní úpravou k regulaci počtu této šelmy na území České republiky s ohledem na místní specifikace každé oblasti s tím, že v oblasti Broumovsko bude jeho výskyt omezen absolutně s ohledem na husté osídlení oblasti a existující přímé nebezpečí pro zdraví a životy osob a výrazné škody na majetku." Svůj návrh opírali o ustanovení §§2900, 2901 a 2903 odst. 2 občanského zákoníku, jež zakotvují prevenční povinnost ve vztahu právům jiných osob, potažmo dovolují soudu, aby žalovanému uložil vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící újmy na těchto právech.
3. Obecné soudy (tj. po Obvodním soudu pro Prahu 10 ani Městský soud v Praze a Nejvyšší soud) však tuto argumentaci stěžovatele neakceptovaly a dospěly k závěru, že podle občanského zákoníku se nelze domáhat, aby soud orgánu veřejné moci (tím méně orgánu, který není nadán zákonodárnou iniciativou) uložil povinnost připravit návrh zákona.
4. Stěžovatelé takový postup obecných soudů - zejména naposledy soudu Nejvyššího - považují za schematický a upřednostňující teoretickou a procesní čistotu před reálnou ochranou práv jednotlivců. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé vykreslují nebezpečí, které ze strany vlků hrozí lidem i jejich majetku a zdůrazňují, že následná ochrana (tj. náhrada škody) není adekvátní odpovědí na problémy, které soužití vlka a člověka způsobuje. Setrvávají proto na stanovisku, že přijetí zákona, který bude zajišťovat preventivní ochranu proti vlkům, je jediným efektivním a spravedlivým řešením. Tím, že obecné soudy jejich návrhu nevyhověly, došlo tudíž k porušení jejich práva vlastnit majetek.
5. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobami oprávněnými a řádně zastoupenými. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí považuje za ústavně konformní a že shora vymezené důvody ke svému zásahu v projednávané věci neshledal.
7. Projednávaná věc má z ústavněprávního hlediska dvě roviny. V rovině věcné lze do jisté míry přitakat stěžovatelům v tom, že základním právům podle Listiny základních práv a svobod (či podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) může odpovídat celá paleta povinností státu, resp. veřejné moci. Vedle povinnosti nezasahovat do vlastnického práva tak bezpochyby existuje i obecná povinnost státu poskytnout mu ochranu, ba dokonce i za určitých okolností i povinnost přijmout odpovídající právní úpravu [srov. např. nález sp. Zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.)]. Obecně je tedy představitelné, aby nečinnost Parlamentu spočívající v nepřijetí adekvátní právní úpravy byla hodnocena jako porušení základního práva.
8. Vedle toho však Ústavní soud nemůže přehlédnout dimenzi dělby moci, potažmo dimenzi procesní. Jak správně naznačil již Nejvyšší soud v napadeném rozsudku, ochrana základních práv je v České republice realizována v systému dělby moci; moc soudní sice v systému ochrany základních práv zastává klíčové nikoliv však výlučné postavení. Zejména pokud jde o pozitivní povinnosti státu spočívající v přijímání normativních právních aktů chránících základní práva, musí soudní moc vystupovat zdrženlivě a nemůže jejich činnost fakticky nahrazovat. Jinými slovy, úkolem orgánů soudní moci není vyhodnocovat, jaká právní úprava by měla být přijata, aby bylo dosaženo optimální úrovně ochrany základních práv, ani diktovat orgánům moci zákonodárné a výkonné, jak by při přijímání takové úpravy měly postupovat.
9. Stěžovatelé navíc zvolili procesní postup podle občanského zákoníku, jenž je nevhodný již na první pohled. Nejeví se příliš smysluplně, pokud byl podle ustanovení zakotvujícího (soukromoprávní) prevenční povinnost formulován návrh, na jehož základě měla být soudem orgánu veřejné moci uložena povinnost veřejnoprávního charakteru. V tomto aspektu se návrh stěžovatelů výrazně odlišuje od shora citované věci pronajímatelů a regulovaného nájemného [Pl. ÚS 20/05, posléze stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.]. V té totiž museli pronajímatelé uplatňovat svůj nárok související s protiústavní nečinností Parlamentu procesně akceptovatelným způsobem, tj. žalobou na nájemníka na zvýšení nájemného či žalobou na stát na náhradu škody. Obecné soudy pak nahrazovaly nečinnost Parlamentu (tj. vyplňovaly protiústavní mezeru vzniklou v důsledku nečinnosti Parlamentu), pouze pokud šlo o kritéria věcného posouzení nároku.
10. Konečně - i kdyby Ústavní soud pominul všechny předchozí problémy - bylo by možné úspěšně pochybovat o efektivitě stěžovateli zvoleného řešení. Nelze totiž přehlédnout skutečnost, že ústavodárce zcela jasně vymezil, jaké subjekty jsou nadány zákonodárnou iniciativou (čl. 41 odst. 2 Ústavy; ministerstva mezi nimi nejsou) a který subjekt (Parlament) je jedině oprávněn zákon přijmout. Pouhá příprava "návrhu zákona" (dle stěžovatelů; podle Legislativních pravidel vlády by šlo ovšem pouze "věcný záměr zákona") Ministerstvem životního prostředí, které se domáhali stěžovatelé, by se v jejich právní sféře nijak nepromítla.
11. Ústavní soud proto shrnuje, že řízení před obecnými soudy bylo spravedlivé, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu je opřen o přesvědčivý a racionální výklad práva, a lze jej tudíž považovat za ústavně konformní. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu