ECLI:CZ:US:2021:2.US.3465.20.1
sp. zn. II. ÚS 3465/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Babici, zastoupeného Mgr. Markem Bukovským, advokátem, se sídlem Na Příkopě 814, Vsetín, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1080/2020-123 ze dne 24. září 2020, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č. j. 8 Co 301/2019-102, ze dne 20. listopadu 2019 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, č. j. 108 C 23/2018-74, ze dne 17. června 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a ústavní stížnost
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výše nadepsaných rozhodnutí, kterými měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny a rovněž zasaženo do principu ochrany spotřebitele podle čl. 38 Charty EU.
2. Ve shrnutí skutkového stavu vyházel Ústavní soud jak z napadených rozhodnutí, tak z vyžádaného spisového materiálu. Stěžovatel byl žalovaným v řízení před obecnými soudy.
3. Podle smlouvy o úvěru s pojištěním klienta z 3. 12. 2007 poskytla GE Money Bank, a.s., žalovanému stěžovateli peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč a stěžovatel se zavázal vrátit je ve splátkách po 2 121,14 Kč měsíčně počínaje 19. 1. 2008. V článku III bodu 7 strany sjednaly, že "banka je oprávněna požadovat po klientovi zaplacení smluvní pokuty dle aktuálního sazebníku". Pohledávku banka postoupila žalobkyni.
4. Posléze stěžovatel podepsal žalobkyni dohodou o uznání dluhu z 24. 2. 2014, již se zavázal ve splátkách po 2 145 Kč měsíčně zaplatit žalobkyni 73 038,53 Kč (jistinu), 9 501,66 Kč smluvní úroky, 7% úroky z prodlení z jistiny a dlužnou smluvní pokutu. Nedílnou součástí dohody o uznání dluhu byla smluvní ujednání, "s nimiž se dlužník seznámil, což stvrzuje svým podpisem". Stěžovatel se zavázal v případě prodlení s úhradou dluhu v dodatečném termínu zaplatit žalobkyni smluvní pokutu 25 707,55 Kč a v případě prodlení s úhradou splátky o deset dnů smluvní pokutu 0,15% z dlužné částky až do úplného zaplacení (body 5.1 a 7.2 smluvních ujednání).
5. Žalobkyně podala k Okresnímu soudu ve Vsetíně žalobu o zaplacení částky 16 243,27 Kč, představující nesplacených 25 % u uznaného závazku. Na základě doplnění sdělila, že z toho částka 8 411 Kč představuje smluvní pokutu a částka 7 832,27 Kč je úrok z prodlení. V řízení bylo postupováno podle obchodního zákoníku ve spojení se zákoníkem občanským (40/1964 Sb.). Okresní soud ve věci nařídil jednání. Měl za to, že je dohoda o uznání dluhu absolutně neplatná, stejně jako původní smlouva o úvěru.
6. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalovaná odvolání, kterému Krajský soud v Ostravě částečně vyhověl. Prvostupňové rozhodnutí (částečně) změnil tak, že se žalobě v částce 8 411 Kč vyhovuje, ve zbytku (co do rozsahu částky 7 832,27 Kč) žalobu zamítl. Zdůraznil, že žalobkyně nárokuje zaplacení částky nikoliv z titulu úvěrové smlouvy (kterou se stěžovatelem uzavřela předchůdkyně žalobkyně GE Money Bank), ale právě z titulu uznání dluhu ze dne 24. 2. 2014. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvostupňového neshledal absolutní neplatnost uznání dluhu, proto musel prvostupňové rozhodnutí částečně změnit.
7. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatele odvolání, v němž v obecné rovině namítal porušení zásad ochrany spotřebitele. Dovolací soud mimořádný opravný prostředek odmítl. Konstatoval, že výtka, podle níž odvolací soud porušil normy určené na ochranu spotřebitele a povinnost jejich aplikace na spotřebitelský smluvní vztah, je natolik nekonkrétní, že dovolacímu soudu, jehož úkolem není přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední, neumožňuje určit meze přezkumu právních závěrů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil.
8. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení principu rovnosti a práva na ochranu spotřebitele, podle níž spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která jsou v rozporu s požadavkem dobré víry a porušení dodržování závazků vyplývajících z mezinárodního práva, která zakotvují princip ochrany spotřebitele. Ten je vždy slabší smluvní stranou a obecné soudy na tento princip nedbaly, rovněž rozhodly v rozporu s ustálenou judikaturou, která ochranu spotřebitele stanoví.
9. Jak bylo výše uvedeno, k vyjasnění skutkového stavu si soud vyžádal spisový materiál, přičemž Nejvyšší soud při té příležitosti setrval na nekonkrétní výtce porušení práv na ochranu spotřebitele, krajský a okresní soud odkázaly na napadená rozhodnutí.
II. Hodnocení ústavní stížnosti
10. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
11. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
13. Předmětem nyní posuzovaného sporu se stala částka ve výši 8 411 Kč s příslušenstvím, kterou lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Podle nálezu tohoto soudu sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89) právní hranice bagatelnosti (jak směrem nahoru, tak pod hranici stanovenou zákonodárcem) nemusí být určující také s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou, je možné - za splnění v nálezu uvedených judikatorních výjimek - připustit bagatelní věc k meritornímu přezkumu před Ústavním soudem. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody (zpravidla půjde o zcela klíčové principy spravedlivého procesu, popř. absenci jejich uplatnění vůbec). Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení (a to nutno zdůraznit) otázky ústavněprávní relevance, mohou mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak, nebyla-li daná otázka dosud Ústavním soudem vyřešena a je zřejmé, že jeho rozhodnutí může mít vliv na posouzení velkého množství případů (s alespoň nepřímým ústavněprávním dopadem) projednávaných před obecnými soudy. Obdobně lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu. Znovu je ale třeba zdůraznit, že i takové sjednocování vyžaduje "ústavněprávní" pozadí. Může se odehrávat výlučně na podkladě ústavní stížnosti, která není zjevně neopodstatněná. Tak to vyžaduje čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, kdy se musí v každém případě jednat o zásah do ústavně zaručeného práva, jinak není dána ani příslušnost Ústavního soudu k rozhodnutí. Stěžovatel ve své stížnosti nevylíčil, o který z typů přípustnosti bagatelní věci k projednání se v nyní projednávaném případě jedná, a ani Ústavní soud takové důvody neshledal.
14. Kauzu takového charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal a po seznámení se se spisovým materiálem uzavřel, že na závěrech zejména krajského soudu uvedených v bodech 11 až 13 napadeného rozsudku krajského soudu nelze shledat žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah.
15. Předmětná ústavní stížnost představuje toliko polemiku vedenou v rovině podústavního práva se závěry učiněnými ve věci stěžovatele obecnými soudy, která přijatelnost bagatelní věci k projednání nezakládá. Ústavní soud současně neshledal odklon obecných soudů od ustálené judikatury [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2778/19 ze dne 5. 11. 2019 věnovaný problematice odstoupení od smlouvy uzavřené na dálku, či nález sp. zn. I. ÚS 3849/11 ze dne 12. 8. 2014 (N 151/74 SbNU 289), týkající se spotřebitelského úvěru a neurčitosti úrokových sazeb]. V posuzovaném případě však Ústavní soud nezaznamenal odklon obecných soudů od ustálené judikatury ani zásah do základních práv stěžovatele.
16. Stěžovatelem namítaná rozhodnutí nejsou přiléhavá, případně dopadají v obecné rovině na případ spotřebitele, tj. pouze v tom rozsahu, že je stěžovatel při procesu uzavírání smlouvy o úvěru slabší smluvní stranou. V nynější procesní fázi řízení je předmětem sporu stěžovatelovo uznání dluhu označené jako "dohoda o uznání dluhu se splátkovým kalendářem" podepsané jednostranně stěžovatelem (ve prospěch předchůdkyně žalobkyně jakožto věřitelky), která byla ve smyslu §558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku jednostranným právním jednáním. Námitkami, které by byly sto meritorní rozhodnutí odvolacího soudu zvrátit, by bylo zejm. konkrétní vylíčení vyvíjeného nátlaku žalobkyní, navržení důkazů apod., které by vedly ke zpochybnění uznání dluhu jako zajišťovacího institutu. Jak správně uvedl odvolací soud, k tomu stěžovatel uvedl toliko tvrzení zaměstnankyně právního předchůdce žalobkyně o tom, že dlužná částka může být vymáhána v exekučním řízení. Tímto (bez kumulativního působení dalších námitek, argumentů nebo důkazů) však nátlak ani nápadně nevýhodné podmínky pro uzavření dohody neprokázal. Navíc stěžovatel naopak dohodu plnil.
17. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru o bagatelnosti kauzy, jež se stala předmětem ústavní stížnosti. Ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, krajského soudu ani okresního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy ani čl. 38 Charty EU.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) samostatně nerozhodoval, neboť by to bylo za situace, kdy neprodleně po seznámení se soudním spisem rozhodl o samotné ústavní stížnosti, zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu