ECLI:CZ:US:2021:2.US.3478.20.1
sp. zn. II. ÚS 3478/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky, společnosti OYSTER Invest, a. s., se sídlem v Pavlově, Okružní 71, zastoupené JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem, se sídlem v Praze, Kořenského 1107/15, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2020 č. j. 53 Co 296/2020-189 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. srpna 2020 č. j. 47 C 98/2020-36, ve znění ve znění opravných usnesení ze dne 27. srpna 2020 č. j. 47 C 98/2020-176 a ze dne 2. září 2020 č. j. 47 C 98/2020-187, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka s odkazem na údajné porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, domáhala zrušení shora uvedených usnesení obecných soudů. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2020 č. j. 53 Co 296/2020-189 bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 8. 2020 č. j. 47 C 98/2020-36 ve znění opravných usnesení ze dne 27. 8. 2020 č. j. 47 C 98/2020-176 a ze dne 2. 9. 2020 č.j. 47 C 98/2020-187, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření. Stěžovatelka se uvedeným návrhem domáhala, aby soud až do pravomocného rozhodnutí o věci samé nařídil společnosti GAVLAS, spol. s r.o., zdržet se dražby nemovitostí, zapsaných Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, na listu vlastnictví č. 65 pro katastrální území Krč, obec Praha, specifikovaných v uvedených usneseních soudů.
2. Stěžovatelka se soudními závěry nesouhlasí. V ústavní stížnosti zejména uvedla, že nemovitosti nabyla v roce 1999 od společnosti NAP a.s., a to na základě kupní smlouvy. Nemovitosti byly v roce 2001 zahrnuty do soupisu konkurzní podstaty úpadce, společnosti NAP a.s., a to soupisem správkyně konkurzní podstaty Ing. Evy Mikulčákové. Konkurz byl na majetek úpadce prohlášen usnesením ze dne 3. 4. 2001 č. j.: 80 K-66/2000-26, jež nabylo právní moci dne 20. 6. 2001. Konkurzní řízení je vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 K-66/2000, a to dle tehdy účinného zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, a nebylo dosud skončeno. Důvodem soupisu nemovitostí do konkurzní podstaty úpadce byla původně správkyní konkurzní podstaty tvrzená neplatnost a neúčinnost kupní smlouvy, na základě které stěžovatelka od úpadce nemovitosti nabyla. Následně správkyně konkurzní podstaty doplnila jako důvod soupisu existenci zástavních práv, zajišťujících pohledávky úpadce, tedy důvod dle ustanovení §27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání. Stěžovatelka prý v průběhu konkurzního řízení přivodila zánik zástavních práv, včetně zástavního práva ve prospěch České republiky - Finančního úřadu Praha 4, a to plněním do konkurzní podstaty úpadce v roce 2015, tzn. důvod soupisu podle §27 odst. 5 citovaného zákona dodatečně odpadl. Stěžovatelka se v řízení domáhá určení neexistence zástavního práva, přičemž s ohledem na plánovanou dražbu nemovitostí podala (mimo jiné) návrh na nařízení předběžného opatření vůči dražebníkovi, aby se zdržel dražby nemovitostí až do pravomocného rozhodnutí. Přesto, že stěžovatelka podle svého názoru osvědčila, že tu jsou oba zákonné důvody pro nařízení předběžného opatření, soud prvního stupně se s těmito důvody v rozhodnutí nevypořádal. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2020 č. j. 53 Co 296/2020-189 bylo rozhodnutí soudu první instance potvrzeno, nicméně z jiných, než soudem prvního stupně tvrzených důvodů. Odvolací soud se prý řádně nevypořádal s námitkami stěžovatelky uvedenými v odvolání, a k otázce správnosti a zákonnosti usnesení soudu první instance se nevyjádřil, pouze (v souladu s údajně nepřípustnými podáními, učiněnými právními zástupci správkyně konkurzní podstaty) konstatoval, že obecné soudy nemohou zasahovat do poměrů konkurzního řízení. Usnesením soudu první instance tak bylo podle názoru stěžovatelky dražebníkovi umožněno, aby ji protizákonně zbavil vlastnického práva k podílu na nemovitostech. Hodnota zajištěné pohledávky je prý navíc v hrubém nepoměru k hodnotě nemovitostí.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy případně dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti, a to tím spíše, pokud se jedná o problematiku vydání či nevydání předběžného opatření.
4. Jak k podstatě zkoumané věci uvedl odvolací soud, v rámci konkurzního řízení, vedeného na majetek úpadce NAP, a.s. byly do majetkové podstaty sepsány i nemovitosti. Stěžovatelka brojila proti jejich sepsání podle §27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání žalobami na vyloučení nemovitostí z konkurzu, které však byly pravomocně zamítnuty. Neúspěšná byla i ohledně žaloby na obnovu řízení. Z judikatury Nejvyššího soudu přitom plyne, že po pravomocně prohraném sporu o vyloučení určitého majetku z konkursní podstaty se již nemůže neúspěšný vylučovatel domoci zákazu zpeněžení takového majetku. Jelikož v dotčeném konkurzním řízení byla definitivně založena příslušnost nemovitostí ke konkurzní podstatě, je správce konkurzní podstaty oprávněn a současně povinen zpeněžit takový majetek ve prospěch úpadcových věřitelů, v tomto případě ve veřejné dražbě. Nejvyšší soud dále v rozhodnutí R 81/2005 uzavřel, že rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva žalobce k věci není takovou právní skutečností, která by měla za následek vyloučení věci ze soupisu majetku patřícího do konkurzní podstaty. Takový účinek tak nepochybně nemůže mít ani před obecným soudem projednávaná žaloba na určení neexistence zástavního práva k nemovitostem. Z uvedeného je zřejmé, že v tomto řízení nelze uložit dražebníkovi povinnost zdržet se dražby uvedených nemovitostí v rámci konkurzního řízení, když by tím zasahoval do konkurzních poměrů, které již byly vyřešeny tak, že nemovitosti vyloučeny nebyly. Odvolací soud proto, na rozdíl od soudu prvního stupně, neshledal za splněný zejména požadavek nezbytnosti zatímní úpravy poměrů účastníků, neboť ty jsou již s konečnou platností upraveny v rámci samotného konkurzního řízení. Na tomto právním názoru obecného soudu nelze shledat nic neústavního a hlubší ingerence do zkoumaného případu tak Ústavnímu soudu za této situace nepřísluší.
5. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu