ECLI:CZ:US:2021:2.US.351.21.1
sp. zn. II. ÚS 351/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 24, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2020 sp. zn. 9 To 402/2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, proti stěžovateli je spolu se dvěma dalšími podezřelými vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutím ze dne 21. 10. 2020 č. j. GŘC-232-61/ČJ-2020-835130 Generální ředitelství cel, odbor pátrání Brno, rozhodlo podle §79g odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v rozhodném znění, ve spojení s §79a odst. 1 trestního řádu o zajištění bytu stěžovatele v katastrálním území Záběhlice a souvisejících nemovitostí jako náhradní hodnoty za vyčíslené výnosy z trestné činnosti, které se zatím orgánům činným v trestním řízení nepodařilo zajistit. Krajský sodu v Brně v záhlaví uvedeným usnesením zamítl stěžovatelovu stížnost proti usnesení o zajištění.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že pro postup podle §79g odst. 1 trestního řádu nebyly splněny zákonem předpokládané hmotněprávní, ani procesní podmínky. Policejní orgán přistoupil k zajištění nemovitosti stěžovatele jako náhradní hodnoty za nástroj nebo výnos z trestné činnosti podle §79g trestního řádu, znakem skutkové podstaty trestného činu, pro který je stěžovatel stíhán, však škoda není, výše škody tak nemůže být podkladem pro jakýkoliv zajišťovací úkon v posuzovaném trestním řízení. Stran procesních podmínek stěžovatel namítá, že nebyl dán předchozí souhlas místně příslušného státního zástupce. Trestného jednání se měla dopustit společnost CE WINES, s. r. o., která měla v období od září do listopadu 2016 sídlo v obvodu působnosti Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, územní pracoviště pro Prahu 1. K výkonu dozoru byl proto příslušný státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, nikoli Krajského státního zastupitelství v Brně. Porušení svého práva na zákonného soudce stěžovatel spatřuje v tom, že příslušným k rozhodnutí o stěžovatelově stížnosti proti zajištění jeho nemovitosti byl s ohledem na místní příslušnost dozorujícího státního zástupce Městský soud v Praze, resp. Obvodní soud pro Prahu 1.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Ústavní soud považuje za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle které je nutno možnost jeho ingerence do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze ty nejzávažnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006, dostupné tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
9. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci [srv. nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)]. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (srv. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze dne 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srv. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429)].
10. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle §79a a následujících trestního řádu z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení.
11. Ústavní soud se vzhledem k uvedenému zaměřil především na to, zda napadené rozhodnutí má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole, a dospěl k závěru, že stížnostní námitky jsou zjevně neopodstatněné.
12. Ve vztahu k hmotněprávním námitkám Ústavní soud konstatuje, že policejní orgán ve svém rozhodnutí o zajištění vysvětlil, že předpokládaná částka výnosů z trestné činnosti činí 5 246 178,53 Kč, přičemž částku se doposud nepodařilo zajistit, zejména z důvodu, že finanční prostředky byly v průběhu času spotřebovány nebo přeměněny v dosud nezjištěné hodnoty. Vzhledem k tomu, že orgány činné v trestním řízení považují odčerpání výnosů z trestné činnosti za jeden z hlavních cílů trestního řízení, umožňuje totiž zaručit, aby se trestná činnost nevyplácela, a k tomu, že výnosy nebylo možné zajistit, přistoupily orgány činné v trestním řízení k zajištění náhradní hodnoty. Ústavní soud považuje uvedené závěry za udržitelné; rozhodnutí má zákonný podklad a Ústavní soud jej nepovažuje za svévolné. Pokud jde o příslušnost rozhodujícího orgánu, resp. dozorujícího státního zástupce, se stěžovatelovými námitkami se již vypořádal Krajský soud v Brně, přičemž Ústavní soud jeho závěry neshledává neudržitelnými.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu