ECLI:CZ:US:2021:2.US.3534.20.1
sp. zn. II. ÚS 3534/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Atletika Stará Boleslav, z. s., se sídlem Houštka 375/3, Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, zastoupeného Mgr. et Mgr. Liběnou Šrámkovou, LL.M., advokátkou se sídlem Dukelských hrdinů 567/52, Praha 7-Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020 č. j. 27 Cdo 1549/2020-437, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2019 č. j. 22 Co 109/2019-378, v části ukládající stěžovateli povinnost uhradit žalobci Sportovnímu spolku U Karla IV. částku 255 689 Kč s příslušenstvím a proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 7. 12. 2018 č. j. 3 C 272/2015-309, v rozsahu části výroku III. ukládající stěžovateli povinnost uhradit žalobci Sportovnímu spolku U Karla IV. částku 255 689 Kč s příslušenstvím, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno zejména jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na svobodné sdružování zakotvené v čl. 20 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil ve shora označeném rozsahu rozsudek Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud"), rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i z dalších přiložených listin se podává, že předmětem řízení byla žaloba, kterou se Sportovní klub U Karla IV. (dále jen "žalobce") domáhal vůči stěžovateli majetkového vypořádání a vydání majetku. Žalobce svůj nárok odvozoval od skutečnosti, že je nástupcem oddílu České asociace sportu pro všechny (dále jen "ČASPV"), a proto mu náleží majetkové vypořádání v důsledku jeho vystoupení. Každý oddíl TJ měl svůj provozní účet a účet výboru TJ obsahoval podíly jednotlivých oddílů na účtu, přičemž pod TJ existovaly čtyři oddíly - atletický, lyžařský, fotbalový a ČASPV. Žalobce byl zřízen oddílem ČASPV za účelem vystoupení z TJ v souladu se stanovami. Vzhledem k tomu, že stěžovatel jeho nárok zcela neuznal, obrátil se žalobce na soud, aby svým rozhodnutím nahradil projev vůle stěžovatele spočívající v uzavření dohody o majetkovém vypořádání (pozn.: tento návrh byl zamítnut). Žalobce se podanou žalobou domáhal též postoupení pohledávek vyplývajících z práva oddílu ČASPV na vypořádací podíl a převedení finančních prostředků, mj. výnosu z prodeje tzv. Sokolské chaty ve výši 255 689 Kč.
3. Okresní soud napadeným rozsudkem rozhodoval poté, co mu byla věc vrácena k dalšímu řízení usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2017 č. j. 22 Co 19/2017-120. Krajský soud v Praze v citovaném usnesení dospěl k závěru, že žalobce nemohl k ochraně svého tvrzeného nároku využít žalobu podle §258 občanského zákoníku, neboť neexistovalo rozhodnutí napadnutelné u soudu; mezi účastníky nebyla uzavřená žádná dohoda o majetkovém vyrovnání a v usnesení valné hromady stěžovatele bylo rozhodnuto pouze o části případného nároku žalobce. Okresní soud Praha-východ v rozsudku ze dne 21. 10. 2016 č. j. 3 C 272/2015-82 proto podle Krajského soudu v Praze pochybil, jestliže žalobu zamítl z důvodu, že není oprávněn zabývat se nárokem žalujícího spolku a je omezen pouze na přezkum, zda bylo dodrženo rozhodnutí stěžovatele o tomto nároku. V dalším řízení okresní soud rozhodl v rozsahu napadeném ústavní stížností (výrok III.) tak, že uložil stěžovateli zaplatit žalobci částku 518 689 Kč s příslušenstvím. Konstatoval, že shledal jako důvodnou žalobu v části, v níž se žalobce domáhal vydání vkladu ve výši 263 000 Kč, neboť je na něj třeba nahlížet jako na vnos ČASPV do TJ jakožto zastřešující organizace. Jako důvodný soud označil rovněž nárok žalobce v podobě výnosu z prodeje tzv. Sokolské chaty, když ještě za existence ČASPV bylo konstatováno, že čistý zisk z jejího prodeje bude rozdělen mezi sdružené oddíly.
4. Krajský soud shora označeným rozsudkem v napadené části změnil výrok III. rozsudku okresního soudu tak, že žaloba s návrhem, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci částku 263 000 Kč s příslušenstvím, se zamítá; jinak ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Krajský soud se v odůvodnění rozsudku postupně vyjádřil ke všem námitkám účastníků řízení, přičemž zdůraznil, že žaloba na určení, zda rozhodnutí orgánu sdružení je v souladu se zákonem a stanovami, není jediným druhem žaloby, který může být ze strany osoby aktivně věcně legitimované použit. Naopak soudy jsou příslušné k řešení sporů vzniklých z nejrůznějších občanskoprávních, obchodních a jiných vztahů, do nichž v rámci své činnosti sdružení vstupuje. Žalobou podle §258 občanského zákoníku je možné domáhat se odstranění nezákonného nebo stanovám odporujícího rozhodnutí orgánu družení, avšak nelze jejím prostřednictvím vynucovat splnění povinnosti - například zaplacení dlužné částky aj. Ve spolkové věci proto může být podána žaloba i s jiným zněním petitu a v takovém případě je zapotřebí aplikovat obecný postup podle občanského zákoníku. Dále soud uzavřel, že okresní soud postupoval správně, jestliže žalobci přiznal nárok na zaplacení částky 255 689 Kč představující čistý zisk z prodeje tzv. Sokolské chaty, neboť o způsobu rozdělení zisku mezi oddíly na jejich provozní účty, případně o nároku nástupce na vyplacení v případě vystoupení oddílu bylo rozhodnuto usnesením valné hromady stěžovatele ze dne 12. 10. 2009 co do základu s tím, že výše nároku byla určena výborem stěžovatele při jeho jednání dne 8. 12. 2014. Krajský soud proto rozsudek soudu prvního stupně v části výroku III. o zaplacení částky 255 689 Kč s příslušenstvím potvrdil.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele shora označeným usnesením odmítl. Uvedl, že závěry krajského soudu odpovídají ustálené judikatuře i pravidlům výkladu zakladatelských právních jednání korporací. Nárok žalobce na zaplacení částky 255 689 Kč se opírá o usnesení valné hromady stěžovatele ze dne 12. 10. 2009 a dále o usnesení výboru stěžovatele ze dne 8. 12. 2014. Jestliže soudy nižších instancí nevyslovily neplatnost ani uvedených rozhodnutí orgánů stěžovatele, ani usnesení valné hromady oddílu ČASPV o vystoupení a o určení "právního nástupce" (v němž budou vystupující členové nadále vyvíjet spolkovou činnost), jsou tato usnesení platná a zakládají nárok žalobce na zaplacení části výnosu z prodeje "areálu Sokolské chaty" připadající na oddíl ČASPV.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry obecných soudů. Po shrnutí skutkového stavu Ústavnímu soud předkládá řadu argumentů, s nimiž se však již v rámci své rozhodovací činnosti vypořádaly obecné soudy. Stěžovatel konkrétně namítá, že žalobce se nemůže svých nároků domáhat, neboť se jedná o věc pravomocně rozsouzenou. Postup obecných soudů označuje jako svévolný a formalistický, v příkrém rozporu s vůlí valné hromady stěžovatele. Konkrétně uvádí, že s vystoupením oddílu ČASPV nesouhlasili všichni jeho členové a nedošlo ani ke schválení dohody o majetkovém vypořádání valnou hromadou stěžovatele. V závěru ústavní stížnosti tvrdí, že žalobci bylo od počátku neoprávněně přiznáno dobrodiní v podobě osvobození od soudních poplatků.
7. Ústavní soud dospěl po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
8. Jak je již uvedeno výše, stěžovatel proti rozhodnutím obecných soudů brojí argumenty, s nimiž se v průběhu řízení vypořádaly již obecné soudy. Ty se přitom v projednávané věci námitkami stěžovatele zabývaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem na soudní ochranu a spravedlivý proces. V rozsahu, v němž je rozhodnutí obecných soudů napadeno, provedly obecné soudy dostatečné a srozumitelné odůvodnění svého postupu. Ústavní stížnost, jakkoliv podle petitu směřuje pouze proti části nároku žalobce, svým obsahem polemizuje obecně s postupem obecných soudů. V takovém rozsahu však napadená rozhodnutí - s ohledem na dále probíhající řízení - být přezkoumávána nemohou. Soudy všech instancí jasně uzavřely, že nárok žalobce vůči stěžovateli vyplývá přímo ze stanov, resp. usnesení valné hromady a výboru stěžovatele. Tato rozhodnutí nebyla zrušena, tudíž jsou platná a ve spojení s dalšími aprobovanými úkony i aplikovatelná. Ústavní soud v tomto směru není oprávněn zasahovat do skutkových závěrů obecných soudů a nemůže suplovat roli obecných soudů v procesu dokazování. Jsou to primárně obecné soudy, které jsou povolány provádět důkazy a vyvozovat z nich příslušné skutkové závěry, které následně hodnotí po právní stránce. Jestliže tedy obecné soudy dospěly na základě zjištěného skutkového stavu k závěru, že žalobci svědčí nárok na finanční vypořádání, nelze tento závěr z pozice Ústavního soudu hodnotit jinak, než z ústavněprávního pohledu. Z napadených rozhodnutí obecných soudů však není patrný žádný exces, který by činil tato rozhodnutí vybočujícím ze zásad spravedlivého procesu.
9. K uvedenému Ústavní soud pouze dodává, že obecné soudy nepochybily ani při posouzení oprávněnosti zabývat se předmětnou žalobou. V tomto směru poukazuje na ustálenou judikaturu zejména Nejvyššího soudu, který vyslovil právní názor, podle něhož spor mezi občanským sdružením a jeho členem (i členem bývalým), jemuž stanovy sdružení přiznávají nárok na majetkové vypořádání při zániku členství, je sporem patřícím do pravomoci soudů. Kromě žaloby podle §15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, v příslušném znění, se tedy mohl žalobce domáhat žalobou zaplacení částky, o kterou měl být - podle svých tvrzení - při majetkovém vypořádání v souvislosti se zánikem svého členství krácen [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2000 sp. zn. 29 Cdo 2890/99 či ze dne 23. 11. 2005 sp. zn. 28 Cdo 1018/2015, v návaznosti na uvedené též zamítavý nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 90/06 ze dne 12. 12. 2006 (N 223/43 SbNU 497)].
10. Ústavní soud proto uzavírá, že neshledal na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Jestliže stěžovatel brojí proti tomu, že soudy přiznaly žalobci osvobození od soudních poplatků, nelze než uzavřít, že takové rozhodnutí není předmětem nyní posuzovaných rozhodnutí. Ve věci navíc stále probíhá řízení o zbylé části nároku žalobce a je tedy na stěžovateli, aby své námitky uplatnil (včas) před obecnými soudy.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu