ECLI:CZ:US:2021:2.US.3561.20.1
sp. zn. II. ÚS 3561/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Romana Ciecialy, zastoupeného Mgr. Richardem Kolibou, advokátem se sídlem nám. Svobody 527, Třinec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2020 č. j. 7 As 145/2019-29, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2019 č. j. 25 Ad 10/2018-30 a rozhodnutí policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 28. 6. 2018 č. j. PPR-11910-5/ČJ-2018-990131, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a právo na spravedlivou odměnu za práci zaručené čl. 28 Listiny. Stěžovatel dále namítá porušení zásady právní jistoty jakožto jednoho ze základních pilířů demokratického právního státu.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel se u Krajského soudu v Ostravě domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí policejního prezidenta, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje ve věcech služebního poměru č. j. KRPT-16742-22/ČJ-2017-0700OP ze dne 13. 3. 2017, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žádost o doplacení rozdílu služebního příjmu za období od 1. 1. 2011 dosud ve výši 10 % zvýšení základního tarifu ve smyslu §114 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen "zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů"). Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu zamítl; Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu kasační stížnost.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že mu náleží 10 % zvýšení základního tarifu za výkon směnného provozu či nepřetržitého výkonu služby, a to od 1. 1. 2011 dosud. Na přiznání 10 % zvýšení má legitimní očekávání, které mu vzniklo rozhodnutí ředitele pro řízení lidských zdrojů Krajského ředitelství policie Severomoravského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 22. 5. 2009 č. RŘŘLZ-KA-1806/2009, kdy mu nárok na zvýšení základního tarifu byl přiznán. Následně, bez změny ve výkonu jeho služby či příslušné právní úpravy mu zvýšení základního tarifu bylo odebráno rozhodnutím ze dne 21. 7. 2010. Rozhodnutí o odebrání zvýšení základního tarifu bylo vydáno, ačkoli mu den předtím odvolacím správním orgánem byl nárok na zvýšení základního tarifu opětovně potvrzen. Toto rozhodnutí bylo Nejvyšším správním soudem rozsudkem ze dne 24. 7. 2015 č. j. 8 As 83/2014-43 zrušeno kvůli procesním nedostatkům, mimo jiné, že správní orgán neoznámil stěžovateli zahájení řízení a neumožnil mu navrhovat důkazy a v řízení se bránit. Stěžovateli byl vyplacen rozdíl ve služebním příjmu, tj. 10% příplatek, od 1. 8. 2010 do 31. 12. 2010, jinak však policejní prezident rozsudku Nejvyššího správního soudu nevyhověl, neboť řízení ve věci stěžovatele zastavil. Pokud by v řízení pokračoval, musel by se zabývat otázkou, zda stěžovatel vykonává službu ve směnném či nepřetržitém režimu, tedy zda a od kdy má nárok na zvýšení služebního příjmu.
5. Do rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 8 As 83/2014 bylo vydáno dalších několik rozhodnutí, jimiž byl opětovně nárok na zvýšení základního tarifu odebrán, od 1. 1. 2011 tedy stěžovatel pobírá pouze služební příjem bez 10 % zvýšení základního tarifu. Všechna vydaná rozhodnutí policejního prezidenta nebyla dostatečně odůvodněna a stěžovatel se v řízení nemohl dostatečně bránit, neboť mu jejich zahájení nebylo oznámeno. Správní soudy tento postup policejního prezidenta aprobovaly, když zcela formalisticky odkázaly na skutečnost, že stěžovatel nevyužil svého práva procesně se bránit proti těmto následně vydaným deklaratorním rozhodnutím. Stěžovatel je však přesvědčen, že rozhodnutí, které je vydáno v rozporu s právními předpisy, tj. bez odůvodnění, bez vyrozumění o zahájení řízení, bez možnosti stěžovatele navrhnout důkazy a v řízení se bránit), nemůže požívat právní ochrany, a to přestože stěžovatel nevyužije v každém jednotlivém případě možnost procesní obrany. Pokud by se stěžovatel bránil proti každému rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vykazujícímu zcela stejné nedostatky, pak by byl nejen stěžovatel zcela neúměrně zatížen, ale zatížil by i správní soudnictví a celý systém služebních poměrů příslušníků policie by se ocitl v nejistotě.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů, kterou vedl již v předchozím řízení. Policejní prezident se v napadeném rozhodnutí přezkumem prvoinstančního rozhodnutí o zamítnutí stěžovatelovy žádosti o doplacení rozdílu služebního příjmu za období od 1. 1. 2011 dosud ve výši 10 % zvýšení základního tarifu ve smyslu §114 odst. 2 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů podrobně zabýval jak po stránce skutkové, tak po stránce právní, včetně vypořádání všech stěžovatelových námitek. Z provedeného dokazování před správním orgánem prvního stupně vyplynulo, že se stěžovatel podílel na činnosti výjezdové skupiny ve 12 % z veškeré vykonané služby, s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, stanovisko ministerstva vnitra a komentářovou literaturu k zákonu o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů proto policejní prezident uzavřel, že nevykonává službu ve směnném, ani nepřetržitém režimu, a nenaplňuje tedy podmínky §114 odst. 2 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Skutečnost, že je činnost (akceschopnost) výjezdové skupiny zajišťována nepřetržitě, a to buď službou v rámci základní doby služby, anebo nařízením služební pohotovosti v místě bydliště, sama o sobě neznamená, že tuto činnost nepřetržitě vykonává stěžovatel, neboť se na této činnosti podílí pouze v části doby služby. Správní soudy argumentaci policejního prezidenta aprobovaly, neboť je v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2012 č. j. 6 Ads 59/2012-53, jehož právní věta byla publikována pod č. 2711/2012 Sb. NSS. Ani Ústavní soud výše uvedené závěry neshledává neudržitelnými. Skutková zjištění jsou úplná, odůvodnění je logické, podrobné a řádně podložené. Ústavní soud dále neshledal ani žádná procesní pochybení. Přezkoumávané řízení bylo zahájeno na žádost stěžovatele dne 19. 1. 2017, správní orgán prvního stupně rozhodl dne 13. 3. 2017 a policejní prezident dne 28. 6. 2018. V řízení bylo provedeno řádné dokazování (první rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo pro nedostatek skutkových zjištění policejním prezidentem zrušeno), rozhodnutí jsou přezkoumatelná a řádně odůvodněna. Brojí-li stěžovatel proti tomu, že po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 83/2014-43 bylo řízení policejním prezidentem v jiné věci zastaveno, měl tento postup napadnout před správními soudy v řádné zákonné lhůtě. Totéž platí pro rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje ve věcech služebního poměru č. j. RŘMSK-KA-2117/2010 ze dne 21. 12. 2010.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dotčená základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu