ECLI:CZ:US:2021:2.US.3586.20.1
sp. zn. II. ÚS 3586/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti TERMAX, s. r. o., se sídlem Hraniční 2115, České Budějovice, zastoupené Mgr. Ondřejem Pustějovským, advokátem, se sídlem Zahradní 314/8, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. listopadu 2017, č. j. 23 C 238/2013-621, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. května 2018, č. j. 22 Co 242/2018-656 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2020, č. j. 25 Cdo 3885/2018-673, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a z obsahu spisu, byla tato rozhodnutí vydána občanskoprávním řízení, v němž stěžovatelka vystupovala jako žalobkyně. Žalobou podanou k Okresnímu soudu v Českých Budějovicích se domáhala náhrady škody za údajně zmařenou realizaci výstavby fotovoltaické elektrárny. Tvrdila přitom, že tato škoda jí měla vzniknout v důsledku částečně nedůvodné exekuce a že tato částečně nedůvodná exekuce byla vedena v důsledku porušení prevenční povinnosti žalovanou (obchodní společností Mondi Bupak, s. r. o.).
3. Obecné soudy však dospěly k závěru, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a nedůvodnou exekucí. Zdůraznily, že již před zahájením nedůvodné exekuce se stěžovatelka nacházela v "technickém" úpadkovém stavu, tedy nebyla způsobilá k úhradě všech svých závazků a své závazky hradila nepravidelně.
4. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřovala stěžovatelka v tom, jak obecné soudy přistupovaly ke zjištění skutkového stavu a potažmo hodnocení existence příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a tvrzenou škodou. Stěžovatelka uvádí, že zejména soud prvního stupně přistupoval k důkazům selektivně a jeho postup vykazoval znaky libovůle. Odvolací soud a Nejvyšší soud pak dle stěžovatelky tento protiústavní postup soudu prvního stupně nepodrobily dostatečně důkladnému a efektivnímu přezkumu.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobami oprávněnými a řádně zastoupenými. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní a že shora vymezené důvody ke svému zásahu v projednávané věci neshledal.
7. Jak plyne již ze shora provedené stručné narace, klíčová námitka stěžovatelky se vztahuje k procesu hodnocení důkazů. Stěžovatelka primárně brojí proti tomu, jaké skutkové závěry obecné soudy učinily ve vztahu stran existence příčinné souvislosti a jaké právní závěry na tomto skutkovém základu postavily.
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal.
9. Z ústavní stížnosti i z odůvodnění napadených rozhodnutí je zjevné, že proces zjišťování skutkového stavu byl poměrně komplikovaný a že i mezi jednotlivými znaleckými posudky panoval jistý nesoulad. V takové situaci ovšem zpravidla není reálně možné (a tudíž to není ani v silách soudu) shromáždit a hodnotit důkazy tak, aby byla vyloučena jakákoliv rozumná pochybnost o zjištěném skutkovém stavu. To platí dvojnásob v projednávané věci, v níž šlo o posouzení existence příčinné souvislosti, které zahrnovalo i zodpovězení hypotetické (či přesněji "kontrafaktuální") otázky, zda by realizace výstavby fotovoltaické elektrárny byla zmařena, pokud by nedůvodná exekuce nebyla zahájena.
10. Obecné soudy tak v projednávané věci musely rozhodnout - zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů - kterou z variant skutkového stavu vyhodnotí jako nejpřesvědčivější, byť nikoliv nutně jedinou možnou. V takové situaci se nutně musejí odchýlit od některých závěrů obsažených v "konkurenčním" znaleckém posudku. To však přirozeně ještě neznamená, že by jejich postup byl protiústavní.
11. Zásadu volného hodnocení důkazů samozřejmě nelze vykládat tak, že umožňuje hodnocení libovolné či dokonce svévolné. Své úvahy stran hodnocení skutkového stavu proto musejí obecné soudy řádně zdůvodnit a zejména v takto komplikovaných případech musí být z jejich odůvodnění patrno, proč daly určité plausibilní variantě skutkového stavu přednost před jinou.
12. V tomto ohledu však dle Ústavního soud napadená rozhodnutí takovým ústavněprávně relevantním deficitem netrpí, byť některými aspekty (nesoulad mezi znaleckými posudky) se explicitně v odůvodnění zabýval až odvolací soud na základě odvolacích námitek stěžovatelky. Po přezkumu odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího však Ústavní soud konstatuje, že sporným skutkovým otázkám v nich byla věnována dostatečná pozornost a že příslušné skutkové závěry jsou odůvodněny logicky a srozumitelně.
13. Obecné soudy učinily skutkový závěr, podle něhož se nepodařilo prokázat, že by k realizaci výstavby fotovoltaické elektrárny došlo, pokud by částečně nedůvodná exekuce proti stěžovatelce nebyla vedena. Takové hodnocení Ústavní soud považuje za rozumné a souladné s provedenými důkazy. Jinými slovy, tento klíčový skutkový závěr není v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Za tohoto stavu již není úkolem Ústavního soudu zkoumat, zda existuje určitá alternativní (a realistická) interpretace skutkového stavu, která by vedla k opačnému závěru.
14. Ústavní soud proto shrnuje, že řízení před obecnými soudy proběhlo v souladu s principy spravedlivého procesu podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soudy se klíčovými otázkami skutkového stavu i jeho právního hodnocení (zejména pak otázkou existence příčinné souvislosti) důkladně zabývaly a jejich hodnocení považuje Ústavní soud za přesvědčivé a ústavně konformní.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu