ECLI:CZ:US:2021:2.US.360.21.1
sp. zn. II. ÚS 360/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) STARSTAV s.r.o., se sídlem Netlucká 25, Praha 10 - Dubec a 2) Václava Lisce, obou zastoupených Mgr. Petrou Fenikovou, advokátkou se sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2020, č. j. 53 Co 374/2020-141 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. září 2020 č. j. 46 C 418/2019-114, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jimi mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 8. září 2020 č. j. 46 C 418/2019-114 zastavil řízení (I.), žalobcům uložil povinnost zaplatit stěžovatelům náhradu nákladů řízení v částce 10 454,40 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jejich právní zástupkyně (II.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 1 000 Kč žalobcům, které zároveň vyzval ke sdělení čísla účtu, na který má být poplatek vrácen (III. a IV.). Takto rozhodl v řízení o žalobě, kterou se žalobci po stěžovatelích domáhali bezplatného odstranění vad a nedodělků díla - stavby rodinného domu a zaplacení smluvní pokuty ve výši 10 000 Kč za každý den prodlení od 26. 7. 2019 do právní moci rozsudku, když ohledně požadavku na smluvní pokutu bylo řízení pro částečné zpětvzetí žaloby usnesením ze dne 3. 4. 2020 zastaveno, žaloba s doplněním i usnesením a výzvou k vyjádření byly stěžovatelům doručeny ve dnech 19. 5. 2020 a 25. 5. 2020. Stěžovatelé ve vyjádření ze dne 12. 6. 2020 nárok neuznali, stěžovatel 2. sporoval svou pasivní legitimaci ve sporu. Podáním ze dne 22. 6. 2020 vzali žalobci žalobu zpět v plném rozsahu po zhodnocení nejistého výsledku řízení a jeho vysokých nákladů, ohledně dosavadních nákladů žádali aplikaci §150 o.s.ř., s níž stěžovatelé nesouhlasili. Soud prvního stupně o nákladech řízení rozhodl podle §146 odst. 2 vět druhá o.s.ř., nepřijal požadavek žalobců, aby každý z účastníků nesl náklady sporu sám, neboť stěžovatelé byli právně zastoupeni a ve věci se vyjádřili, náklady jim tedy vznikly a pro aplikaci §150 o.s.ř. nebyly podle soudu prvního stupně dány ani tvrzeny důvody. Výši náhrady nákladů řízení stanovil soud prvního stupně podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, při tarifní hodnotě podle §9 odst. 1 ve výši 10 000 Kč částkou odměny za jeden úkon právní služby ve výši 1 500 Kč, snížené podle §12 odst. 4 při zastoupení dvou účastníků o 20% při třech úkonech právní služby, třech paušálních náhradách po 300 Kč za každého ze stěžovatelů a 21% DPH ve výši 1 814,40 Kč. Odměnu za právní zastoupení nestanovil z tarifní hodnoty odpovídající smluvní pokutě, neboť o částečném zastavení řízení bylo rozhodnuto ještě před zasláním žaloby stěžovatelům a to spolu s rozhodnutím o částečném zastavení řízení. O vrácení části soudního poplatku rozhodl podle §10 odst. 3, 4 zák. č. 549/1991 Sb.
3. Výrok II. usnesení soudu prvního stupně napadli stěžovatelé odvoláním, v němž namítali, že jsou si vědomi, že ohledně nároku na smluvní pokutu ve výši 10 000 Kč denně bylo řízení zastaveno, v podání ze dne 29. 10. 2019 však žalobci k výzvě soudu upřesnili rozsudečný nárok tak, že požadovali další pokutu ve výši 20 000 Kč za každý den prodlení v případě nerespektování soudem uložených povinností ze strany stěžovatelů. Částečné zastavení řízení se této další smluvní pokuty nemělo týkat, proto navrhli změnu usnesení přiznáním náhrady nákladů řízení ve výši 531 432 Kč.
4. Podle napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2020, č. j. 53 Co 374/2020-141 soud prvního stupně v projednávané věci za předmět řízení v době jeho zahájení vzal dva požadavky žalobců, a to požadavky výslovně označené číslicemi 1. a 2. v jejich podání ze dne 29. 10. 2019, jímž se domáhali jednak uložení povinností odstranit specifikované vady díla, jednak povinnosti uhradit smluvní pokutu v denní výši 10 000 Kč od 26. 7. 2019 do právní moci rozsudku. Že se žalobci nedomáhali, aby stěžovatelům byla dále uložena povinnost, kterou tvrdí stěžovatelé, plyne nejen z gramatického, ale i z logického výkladu rozsudečného návrhu, konečně i z jeho samotného zdůvodnění. V závěru požadavku na odstranění vad, který má být splněn do 30 dnů od právní moci rozsudku, je uváděno, že tam uložené povinnosti mají být uloženy pod hrozbou sankčního postihu ve formě zákonného úroku z prodlení a pokuty za prodlení ve výši 20 000 Kč denně v případě nerespektování uložených povinností. Již z výše uvedené formulace je evidentní, že uváděná pokuta není samostatným rozsudečným požadavkem a nárokem, netvoří předmět řízení, je pouze zdůrazněnou, zároveň však ještě nepožadovanou sankcí. Po částečném zastavení řízení tedy soud prvního stupně podle odvolacího soudu správně vycházel co do honorování úkonů právní služby zástupkyně stěžovatelů pouze z předmětu řízení zbývajícího po zpětvzetí žaloby na zaplacení smluvní pokuty, neboť jiný věcný požadavek žalobci neměli. Odvolací soud se však bez výhrad nemohl ztotožnit s určením výše nákladů, které soud prvního stupně uložil žalobcům zaplatit, když jednak ve smyslu §12 odst. 4 advokátního tarifu se při společných úkonech zastoupení dvou nebo více osob snižuje mimosmluvní odměna pro každou takovou osobu o 20 %, tedy pouze odměna, nikoli i paušální náhrada, jak kalkuloval soud prvního stupně. Zároveň jde-li o společné úkony advokáta při zastoupení více osob, není důvodu, aby byla poskytována duplicitně paušální náhrada, která je podle §13 odst. 4 advokátního tarifu vázána právě na úkon právní služby, a to bez rozlišení, zda jde o úkon společný či samostatný. Zástupkyně stěžovatelů učinila úkony pouze tři společné úkony. Podle výše uvedených závěrů tak žalobcům na odměně za zastoupení advokátem náleží za jeden úkon právní služby částka dvakrát 1 200 Kč dle §9 odst. 1, §7 a §12 odst. 4, při třech společných úkonech celkem 7 200 Kč, 900 Kč za paušální náhrady ke třem společným úkonům a 21% DPH ve výši 1 701 Kč ze součtu uvedených náhrad (8 100 Kč), celkem 9 801 Kč. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený výrok usnesení soudu prvního stupně ohledně výše náhrady ve vztahu k předmětu řízení podle §220 odst. 1 o. s. ř. změnil na částku 9 801 Kč, jinak jej jako věcně správný potvrdil, když neshledal, že by předmět řízení odpovídal tvrzením stěžovatelů. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobci byli v této fázi řízení plně procesně úspěšní, a proto jim byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 10 449,56 Kč.
5. Stěžovatelé nesouhlasí s výší náhrady nákladů řízení, která jim byla přiznána a opakují svou argumentaci z řízení před obecnými soudy. Stěžovatelé se domnívají, že dle jazykového a logického výkladu je patrné, že žalobci uplatnili vůči stěžovatelům peněžitý nárok včetně nároku na smluvní pokutu a je podle nich bez významu, že žalobci nový nárok uplatnili až v doplňujícím podání v reakci na výzvu soudu. Stěžovatelé tak mají za to, že soud měl povinnost přihlédnout k tomuto uplatnění nového nároku. Pokud se žalobci se svými nároky obrátili na soud, pak musí čelit následkům procesního neúspěchu či následkům spojeným se zpětvzetím žaloby (tj. hradit náklady řízení odpovídající předmětu sporu). Stěžovatelé na závěr poukazují na judikaturu Ústavního soudu, ze které se podává, že i chybné rozhodnutí týkající se náhrady nákladů řízení, může zasáhnout do ústavněprávní sféry účastníka řízení.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecné soudy nedopustily. Dostatečně odůvodnil svůj výrok o náhradě nákladů řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či správnost napadených rozhodnutí, ale jen jejich souladnost s ústavními principy spravedlivého procesu. Z těchto limitů však obecné soudy nevykročily, a proto Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelů. Stanovení konkrétní výše náhrady nákladů je totiž zpravidla otázkou interpretace podústavního práva, do níž Ústavnímu soudu nepřísluší vstupovat.
10. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelů postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu