ECLI:CZ:US:2021:2.US.365.21.1
sp. zn. II. ÚS 365/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Elite real service, s. r. o., se sídlem Horní lán 1327/6a, Nová Ulice, Olomouc, zastoupené Mgr. Zdeňkem Gaďourkem, jednatelem, právně zastoupené Mgr. Martinou Vévodovou, advokátkou se sídlem tř. Spojenců 689/3, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3086/2020-498 ze dne 18. 11. 2020, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č. j. 75 Co 363/2019-455 ze dne 21. 5. 2020 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 12 C 20/2017-385 ze dne 8. 8. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, když má za to, že jimi bylo porušeno zejména její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("dále jen Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci napadeným rozsudkem, výrokem I., potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit stěžovatelce jako žalobkyni částku 205 700 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 36 300 Kč od 14. 12. 2016 do zaplacení a z částky 169 400 Kč od 1. 4. 2016 do zaplacení; výrokem II. změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ve výši nákladů řízení, které je stěžovatelka povinna zaplatit žalovanému a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Odvolací soud rozhodoval o věci opětovně poté, co předešlým rozsudkem ze dne 28. 8. 2018 č. j. 75 Co 31/2018-227 zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se požadavku na zaplacení částky 205 700 Kč s příslušenstvím a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že soud prvního stupně se bude muset zabývat jednak otázkou, kdy stěžovatelka uskutečnila případné činnosti vedoucí ke zprostředkování možnosti pro žalovaného uzavřít tvrzené kupní smlouvy, zda k jejich uskutečnění došlo ještě za účinnosti smlouvy o zprostředkování uzavřené mezi účastníky dne 19. 12. 2013, která byla sjednána mezi účastníky na dobu určitou od 19. 12. 2013 do 19. 3 2014, jak dovodil soud prvního stupně, kdy podle ní by stěžovatelce mohl nárok na provizi náležet s ohledem na ujednání čl. III posledního odstavce smlouvy o zprostředkování ve spojení s ustanovením §651 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a jednak se zabývat případnou existencí a výší nároku stěžovatelky na vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti se zprostředkováním možnosti uzavřít kupní smlouvy se zájemci o koupi pro žalovaného.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení procesní otázky, zda je možné připustit důkaz výslechem svědka na základě návrhu žalovaného ze dne 6. 3. 2019, když účastníci byli poučeni o koncentraci řízení již dne 22. 8. 2017, resp. zda byl tento důkazní návrh včetně doplnění tvrzení učiněn v souladu s ustanovením §118b o. s. ř. Stěžovatelka se domnívala, že zákonnou výjimku z koncentrace řízení podle §118b odst. 1 in fine o. s. ř. odvolací soud nesprávně vyložil a nesprávně interpretoval smysl a účel této zákonné výjimky z koncentrace.
5. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení předestřené otázky možného použití zákonné výjimky z koncentrace řízení podle §118b odst. 1 in fine o. s. ř., při jejímž řešení se měl odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu odchýlit, a není ani přípustné pro řešení otázky, označené stěžovatelkou jako otázky v rozhodovací praxi dosud neřešené, týkající se otázky totožnosti skutku, neboť pojem totožnosti skutku byl v judikatuře soudu již vysvětlen.
6. Stěžovatelka v podrobně koncipované ústavní stížnosti namítá, že žalovanému byla v řízení poskytnuta podstatná výhoda vůči stěžovatelce, a to v podobě možnosti nově tvrdit skutek bez časového omezení, na rozdíl od stěžovatelky, která byla vždy konkrétní lhůtou soudu zásadně a nepřekročitelně zkoncentrována. Nebyla dodržena "rovnost zbraní" ve smyslu časovém. Důkazní návrhy stěžovatelky byly zamítány pro "nevčasnost", kdežto u žalovaného byla časová výjimka z koncentrace odůvodněna tak, že "pokud byla k doplnění tvrzení a důkazních návrhů vyzvána žalobkyně, otevřela se stejná možnost i pro žalovaného", což se ovšem událo v kontextu, kdy měl předtím žalovaný v řízení možnost prokazatelně opakovaně reagovat a opakovaně byl o účincích koncentrace poučován. Další ústavní aspekt spatřuje stěžovatelka v postupu soudů obou stupňů v celém řízení při hodnocení tzv. nepřímých důkazů, které jsou v kontrapozici se zcela ojedinělým důkazem výslechem svědka.
7. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
8. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
9. Ústavní soud považuje za vhodné zopakovat, že pouhý nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem obyčejného práva. Důvod k zásahu by nastoupil tehdy, pokud by napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal.
10. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 o. s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
11. Posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
12. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatelky vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům.
13. Dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky, protože není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
14. Podle Nejvyššího soudu se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu - např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 59/2012. Jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu, je porušení ustanovení §118a o. s. ř. považováno za vadu řízení (§213b odst. 2 o. s. ř.), pro kterou odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zruší (§219a odst. 1 o. s. ř.). Soud prvního stupně v dalším řízení přitom (logicky) musí umožnit účastníkovi řízení vylíčit chybějící rozhodné skutečnosti a označit důkazy, a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení. V daném případě soud prvního stupně v souladu s citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu v dalším řízení umožnil účastníkovi řízení vylíčit chybějící rozhodné skutečnosti a označit důkazy, a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení, navržené důkazy provedl a odvolací soud některé důkazy s ohledem na námitky odvolatelky v souladu s §213 o. s. ř. zopakoval a doplnil o další soudem prvního stupně neprovedené, ale účastníky u soudu prvního stupně navržené důkazy.
15. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle
16. Ústavnímu soudu po přezkoumání napadených rozhodnutí nezbývá než konstatovat, že se obecné soudy nedopustily vůči stěžovatelce procesního postupu, který by zavdával pochybnosti o nestranně vedeném řízení a že by tedy došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu