ECLI:CZ:US:2021:2.US.374.21.1
sp. zn. II. ÚS 374/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Čs. legií 5, Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2020 č. j. 7 Tdo 1055/2020-310, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2020 č. j. 5 To 95/2020-270 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2020 č. j. 72 T 107/2019-241, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. 72 T 107/2019 byl stěžovatel uznán vinným přečinem ublížení na zdraví a přečinem porušování domovní svobody a byl odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 10 000 Kč. Stěžovatel se trestného činu dopustil tím, že na chodbě rodinného domu, jakožto bývalý přítel poškozené, se pod záminkou vydání své obuvi v prostorách společné chodby dožadoval vstupu do bytové jednotky poškozené, kdy poté, co mu řekla, že si nepřeje, aby do bytu vstoupil, tak do pootevřených dveří strčil rukama a tyto otevřel, v důsledku čehož poškozenou dveřmi odstrčil, tato se udeřila do zadní části hlavy o zárubně dveří, které se nacházely za ní, načež bez svolení poškozené vstoupil do bytu, kde ji uchopil za její levou ruku v oblasti zápěstí a ruku jí zkroutil směrem nahoru, poté si odemkl dveře do sklepa, vstoupil do něj, tento prohledal a následně z bytu odešel, aniž by něco odnesl, čímž poškozené způsobil zranění spočívající ve zhmoždění měkkých tkání v místě za levým uchem, oděrkách na kůži v oblasti levého předloktí a podvrtnutí kloubů levého zápěstí, kteréžto zranění je považováno ze soudně-lékařského hlediska za středně těžké s průměrnou dobou léčení v délce 2 - 3 týdnů, a dále jí způsobil škodu poškozením vstupních dveří ve výši 3 500 Kč. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatel i poškozená. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. 5 To 95/2020, z podnětu odvolání poškozené nově rozhodl o nárocích poškozené na náhradu škody. Jinak ponechal rozsudek beze změn a zamítl odvolání stěžovatele.
3. Podle napadeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2020 č. j. 7 Tdo 1055/2020-310 je z provedeného dokazování zřejmé, že si soudy vytvořily důkazní základnu nezbytnou a dostatečnou k rozhodnutí o vině obviněného. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také krajský soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní. K námitkám stěžovatele poukazujícím na rozdíly ve výpovědích svědků, zejména výpovědi poškozené a svědkyně, Nejvyšší soud rozhodl, že se jedná o rozdíly nepodstatné (např. zda byl či nebyl pod vlivem alkoholu). Podstatné pro rozhodnutí o vině je, že se obě svědkyně shodně vyjádřily k tomu, že stěžovatel do bytu poškozené vnikl násilím bez jejího svolení a v důsledku jeho násilného jednání vůči poškozené došlo k jejímu zranění, které není založeno jen na tvrzení poškozené nebo svědkyně, ale bylo také objektivizováno lékařskými zprávami a znaleckým posudkem. Přes určité vzájemné rozdíly tedy výpovědi poškozené a svědků nestojí osamoceně, ale jsou v podstatné části jednání stěžovatele podporovány nejen vzájemně mezi sebou, ale také dalšími ve věci provedenými důkazy. Bez významu je proto námitka stěžovatele, který si vytváří vlastní časové osy průběhu celé události a na základě toho tvrdí, že svědkyně nemohla z incidentu prakticky nic vidět, stejně jako námitka, že poškozená přivolávala policii účelově. Takovéto námitky nemohou zpochybnit správnost skutkových závěrů soudů, které důkazy hodnotily nejen jednotlivě, ale zejména také i ve vzájemné souvislosti.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, neboť podle něj obecné soudy neuplatnily zásadu in dubio pro reo za situace rozporných výpovědí, obecné soudy nesprávným způsobem vyložily objektivní stránku trestného činu porušování domovní svobody a rezignovaly na aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Stěžovatel dále rozporuje závěry znalkyně pohledně způsobu vzniku újmy na zdraví poškozené a tvrdí, že jsou tu pochybnosti ohledně mechanismu vzniku újmy na zdraví poškozené. V posuzovaném případě mělo být obecnými soudy opomenuto, že stěžovatel se z prostor užívaných stěžovatelkou neodstěhoval a měl tam nějaké věci - v případě nesezdaných partnerů pak podle stěžovatele nelze jednoznačně určit, kdy dochází k porušení domovní svobody tím, že vniká do cizích prostor.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na své základní právo na spravedlivý proces, vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů o své vině. Ústavnímu soudu však nepřísluší přezkoumávat skutkové závěry obecných soudů ani jejich hodnocení stěžovatelova jednání na úrovni podústavního práva.
9. Ústavní soud shledal, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tak neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.
10. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu