ECLI:CZ:US:2021:2.US.390.21.1
sp. zn. II. ÚS 390/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Daniely Vaverkové, zastoupené Mgr. Michalem Korandou, advokátem, se sídlem Jeseniova 51, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. prosince 2020 č. j. 4 Afs 201/2020-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 10. února 2021, navrhla stěžovatelka postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tím, že jím mělo být porušeno stěžovatelčino ústavně garantované právo na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí plyne, že stěžovatelka podala u Nejvyššího správního soudu (dále jen "NSS") kasační stížnost, načež ji NSS usnesením ze dne 25. června 2020 č. j. 4 Afs 201/2020-8 vyzval k zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč v patnáctidenní lhůtě a k doplnění kasační stížnosti v samostatně stanovené lhůtě. Toto usnesení bylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno dne 30. června 2020. Dne 15. července 2020, který byl posledním dnem lhůty pro úhradu soudního poplatku, podal u NSS právní zástupce stěžovatelky žádost o prodloužení lhůty k úhradě soudního poplatku o 1 týden. Současně ten samý den (tj. 15. července 2020) zadal daňový poradce stěžovatelky jménem stěžovatelky u své banky příkaz k úhradě soudního poplatku za kasační stížnost, která byla tentýž den z účtu daňového poradce odepsána, avšak na účet NSS byla připsána až dne 16. července 2020. Stěžovatelka kasační stížnost ve lhůtě stanovené NSS doplnila (29. července 2020). NSS napadeným rozhodnutím zamítl žádost stěžovatelky o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost (výrok I.), řízení o kasační stížnosti zastavil (výrok II.), žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok III.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku za kasační stížnost (výrok IV.).
3. Jak uvádí NSS v bodu 2 napadeného rozhodnutí, žádost o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku byla dodána do datové schránky NSS v 22:58:07 hodin posledního dne lhůty k zaplacení soudního poplatku (15. července 2020), a to bez jakéhokoli odůvodnění. Ačkoli dle §40 odst. 5 s. ř. s. může předseda senátu z vážných omluvitelných důvodů na žádost lhůtu určenou soudem k provedení úkonu prodloužit, nestanoví-li zákon jinak, stěžovatelka v projednávané věci v žádosti o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku žádný vážný a omluvitelný důvod, který jí měl zabránit splnit poplatkovou povinnost ve stanovené patnáctidenní lhůtě od doručení výzvy soudu, netvrdila. Za této situace nebyly dle názoru NSS podmínky uvedené v §40 odst. 5 s. ř. s. pro případné prodloužení lhůty určené soudem vůbec splněny.
4. Dále se NSS v bodu 6 napadeného rozhodnutí zabýval tím, zda po zamítnutí žádosti o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku ještě zbyl nějaký časový prostor pro splnění poplatkové povinnosti či zda je možné v tomto směru přihlédnout k zaplacení soudního poplatku po uplynutí stanovené lhůty. Přitom NSS vyšel z toho, že dle §40 odst. 5 s. ř. s. po dobu od podání žádosti o prodloužení lhůty určené soudem k provedení úkonu do právní moci rozhodnutí o ní nedochází k stavění lhůty pro provedení úkonu (opačně viz např. §35 odst. 10 předposlední věty s. ř. s. u lhůty pro návrh na zahájení řízení při podání žádostí o osvobození od soudních poplatků nebo o ustanovení zástupce). NSS dále zdůraznil, že stěžovatelka je zastoupena právním profesionálem, který mohl zaplatit soudní poplatek již při podání kasační stížnosti, následně kdykoliv během patnáctidenní lhůty od doručení výzvy soudu, a pokud toho nebyl na samém jejím konci schopen z objektivních důvodů, postačilo, kdyby jejich existenci alespoň tvrdil a následně prokázal. Pokud to však neučinil, soud proto musel žádost o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku zamítnout a tato současně již na konci dne 15. července 2020 marně uplynula.
5. V bodu 7 napadeného rozhodnutí NSS uvedl, že v jeho postupu nelze spatřovat odepření přístupu k soudu stěžovatelce, nýbrž důsledek procesní pasivity jejího zástupce, kterou nelze překlenout nad rámec zákonné úpravy, protože by to znamenalo porušení zásady rovnosti účastníků soudního řízení zakotvené v §36 odst. 1 větě první s. ř. s. Navíc zástupce stěžovatelky dle názoru NSS postupoval evidentně účelově, neboť naprosto neodůvodněnou žádost o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost podal na samém sklonku soudem stanovené lhůty ve snaze odvrátit následky včasného nesplnění poplatkové povinnosti, čemuž následně mělo být zabráněno i úhradou poplatku den po uplynutí lhůty. Přiznání právních účinků této aktivity by tedy bylo v naprostém rozporu s ustanovením §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, jehož smyslem je stanovení časově ohraničené a v zásadě nepřekročitelné lhůty pro dodatečné splnění poplatkové povinnosti.
6. Závěrem NSS v napadeném rozhodnutí shrnul, že ačkoli stěžovatelka byla řádně vyzvána k zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost a poučena o následcích, které nastoupí v případě, že tak neučiní, poplatek ve stanovené lhůtě nezaplatila, a proto NSS podle §47 písm. c) ve spojení s §120 s. ř. s. a §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích řízení o kasační stížnosti zastavil.
7. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení jí zákon jiný opravný prostředek neposkytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
8. Stěžovatelka se ve stížnosti dovolává práva na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Postup NSS a samotné napadené rozhodnutí stěžovatelka označuje za neústavní, absurdní, rozporné s elementárními principy spravedlnosti (obecně sdílenými zásadami spravedlnosti) a v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu. Stěžovatelka ve stížnosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 21. dubna 2020 sp. zn. I. ÚS 2025/19 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud dovodil, že v případě placení soudního poplatku kolkovými známkami postačuje k závěru o včasnosti zaplacení soudního poplatku zjištění, že poštovní zásilka s kolky byla podána k poštovní přepravě v poslední den lhůty určené k zaplacení soudního poplatku. Obdobně by tak dle stěžovatelky mělo v případě placení soudního poplatku prostřednictvím poskytovatelů platebních služeb postačovat, aby v poslední den lhůty byla platba odepsána z účtu plátce. Zvýhodnění plateb soudních poplatků prostřednictvím vylepení kolků oproti platbám prováděným poskytovateli platebních služeb (tj. zejm. bezhotovostními bankovními převody) označuje stěžovatelka za protiústavní. Stěžovatelka se ve stížnosti dále odvolává na nález Ústavního soudu ze dne 28. ledna 2020 sp. zn. III. ÚS 3213/19, v němž Ústavní soud zdůraznil materiální pojetí práva na přístup k soudu, které je esenciální součástí práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v tom směru, že případná zákonem stanovená omezení tohoto práva (např. povinnost hradit soudní poplatek) nesmí být nepřiměřená a nesmí narušovat podstatu chráněného základního práva (viz bod 8 citovaného nálezu).
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s obsahem napadeného rozhodnutí dovolacího soudu a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem není pokračováním civilního řízení před obecnými soudy, ale zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv či svobod zaručených mu ústavním pořádkem.
11. Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2025/19, na něž stěžovatelka poukazuje, se týká výslovně (a pouze) toliko placení soudních poplatků prostřednictvím kolkových známek zasílaných poštovních zásilek. Stěžovatelka ve stížnosti pomíjí fakt, že nosným důvodem citovaného nálezu byl ústavně konformní výklad §166 odst. 1 zákona č. 280/2009, daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, který okamžik zaplacení soudního poplatku kolkovými známkami neupravuje (viz zejm. poslední větu bodu 23 a dále body 27 a 28 citovaného nálezu). Obdobně lze v tomto směru odkázat též na nález Ústavního soudu ze dne 21. května 2019 sp. zn. I. ÚS 2535/18 (zejm. bod 17), z něhož plyne tentýž závěr ohledně potřebnosti ústavně konformního výkladu §166 odst. 1 daňového řádu ve vztahu k placení soudních poplatků kolků zasílaných poštovními zásilkami (viz též další judikaturu zmiňovanou v bodech 19 a 21 tohoto nálezu). Jak je patrno, judikatura Ústavního soudu je v této oblasti dlouhodobě ustálená, a to včetně nosných důvodů.
12. K věci stěžovatelky lze uvést, že zákon o soudních poplatcích ani o.s.ř. neupravují okamžik zaplacení soudního poplatku - při řešení této otázky se tak postupuje podle daňového řádu, a to ve smyslu §13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích a §2 odst. 3 písm. b) daňového řádu. Vzhledem k tomu, že §166 odst. 1 daňového řádu výslovnou úpravu u plateb prováděných poskytovateli platebních služeb upravuje, nemohla být stěžovatelka jakožto adresát právních norem upravujících poplatkovou povinnost na pochybách o tom, do kdy je zapotřebí daný soudní poplatek zaplatit, resp. kdy se tento považuje za zaplacený. Za den platby soudního poplatku se dle §166 odst. 1 daňového řádu považuje u platby, která je prováděna poskytovatelem platebních služeb, zcela jednoznačně den, kdy je platba připsána na účet soudu. V tomto ohledu Ústavní soud žádnou kolizi mezi samotnou podstatou a smyslem práva na přístup k soudu neshledává - dané právní normy jsou racionální a jejich výklad či aplikace v praxi nečiní potíže.
13. Nad rámec věci lze navíc poukázat i na nezanedbatelné praktické rozdíly mezi placením soudního poplatku prostřednictvím poštovní zásilky s kolky a platbou prováděnou poskytovateli platebních služeb, kdy si odesílatel poštovní zásilky (objektivně) nemůže být s ohledem na právní úpravu ani doručovatelskou praxi jist tím, zdali bude zásilka dodána následující pracovní den po podání, resp. kdy přesně bude dodána. Na rozdíl od zákona č. 370/2017 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů, jenž v §168 a násl. stanoví základní fixní lhůty pro provedení té které platební transakce poskytovateli plátce a příjemce, není u poštovních zásilek takováto pevná lhůta ve vztahu k jednotlivé poštovní zásilce stanovena, natož aby byla stanovena zákonem - k tomu viz zejm. §22 vyhlášky Českého telekomunikačního úřadu č. 464/2012 Sb., o stanovení specifikace jednotlivých základních služeb a základních kvalitativních požadavků na jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů. V tomto směru bere Ústavní soud na vědomí i veřejně známou informaci o tom, že Česká pošta, s.p. zavedla od února 2020 tzv. dvourychlostní doručování (prioritní a ekonomické), avšak ani v jejím ceníku, poštovních a obchodních podmínkách nejsou pro jednotlivé poštovní zásilky fixní lhůty stanoveny a pracuje se s termíny "zpravidla" či "obvykle" (k dispozici na: https://www.ceskaposta.cz/ke-stazeni/postovni-podminky).
14. K argumentu stěžovatelky o tom, že v případě aprobace napadeného rozhodnutí NSS ze strany Ústavního soud dojde k založení neústavní nerovnosti mezi (zvýhodněnými) plátci soudních poplatků kolkovými známkami zaslanými prostřednictvím poštovních zásilek a plátci, kteří poplatky hradí prostřednictvím poskytovatelů platebních služeb, Ústavní soud uvádí, že nejde o případ nerovnosti (nota bene neústavní nerovnosti), nýbrž o rozdílnost posouzení okamžiku splnění, resp. dodržení lhůty pro splnění, určité zákonné (v tomto případě poplatkové) povinnosti v přímé závislosti na poplatníkem zvoleným způsobem jejího splnění. Tato rozdílnost není neodůvodněná, nýbrž plyne jak ze samotné zákonné úpravy citované výše, tak z charakteru technických prostředků užitých pro splnění dané zákonné povinnosti (plně automatizovaný elektronický bankovní převod vs. fyzická přeprava poštovní zásilky, přičemž navíc nedávná technologické inovace umožňují čím dál tím většímu počtu bank, které jsou klíčovými poskytovateli platebních služeb, provádění dokonce tzv. okamžitých plateb). Tato rozdílnost je, nebo by přinejmenším měla být, poplatníkům soudních poplatků známa dopředu, a je tak při splnění dalších zákonných podmínek na každém z nich, kterou metodu placení upřednostní. Koneckonců v projednávané věci stěžovatelka ilustruje tvrzenou "absurditu" postupu NSS na hypotetické modelové situaci, dle níž mohla zaslat kolkové známky poštovní zásilkou v poslední den lhůty, které by pak byly bývaly dodány na NSS i o den později, než byla na bankovní účet NSS připsána platba poplatku realizovaná bezhotovostním převodem, přičemž NSS by platbu poplatku kolkovými známkami byl s ohledem na judikaturu Ústavního soud nucen akceptovat, avšak dříve realizovaný bezhotovostní převod nikoli. Přestože se Ústavní soud neztotožňuje s označením této hypotetické situace za "absurdní", co do základu jí přitakává. Otevřenou otázkou, která je ve stížnosti nezodpovězena, zůstává, proč stěžovatelka této zákonné možnosti v jejím případě nevyužila (neboť částka 5 000 Kč, která je limitem výše soudního poplatku, který lze ještě hradit kolkovými známkami, v případě stěžovatelky překročena nebyla).
15. Pokud tedy NSS uzavřel, že poplatková povinnost stěžovatelky byla splněna za daných okolností projednávaného případu opožděně, neshledává tento jeho závěr Ústavní soud vybočujícím z mezí ústavnosti. Poplatková povinnost vzniká již samotným podáním kasační stížnosti. Zákon o soudních poplatcích umožňuje předejít následkům nezaplacení soudního poplatku v podobě zastavení řízení tím, že navrhovateli dává možnost zaplatit soudní poplatek na základě výzvy soudu ve lhůtě stanovené soudem podle §9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích. Pokud stěžovatelka soudní poplatek při podání kasační stížnosti nezaplatila, a neučinila tak ani později ve lhůtě stanovené NSS, nasvědčuje takový postup úvaze o nedbalé ochraně svých práv. Ústavní soud přitom ve své judikatuře dlouhodobě vychází ze zásady odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura scripta sunt" (bdělým náležejí práva), jež předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem NSS, že poskytnutí právní ochrany konkrétně posuzovanému postupu stěžovatelky by bylo v rozporu s účelem §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, jehož smyslem je stanovení časově ohraničené a v zásadě nepřekročitelné lhůty pro dodatečné splnění poplatkové povinnosti. Ústavní soud v dané věci neshledal, že by si NNS procesně počínal způsobem, který by přesáhl meze, které lze označit za ústavně konformní. Postup NSS nepředstavuje porušení spravedlivého procesu, odepření spravedlnosti ani porušení práva na přístup k soudu, a proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu