ECLI:CZ:US:2021:2.US.420.21.1
sp. zn. II. ÚS 420/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky STAVOPLAST KL spol. s.r.o., sídlem Stachy 266, Stachy, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, č.j. 33 Cdo 2753/2020-979, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) Ing. Štěpána Tesaře, Ph.D., MBA a 2) Ing. Ivany Tesařové, MBA, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Okresní soud v Prachaticích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 3. 4. 2019, č.j. 21 C 156/2015-784, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 15. 5. 2019, č.j. 21 C 156/2015-802, zamítl žalobu, kterou se žalobci (vedlejší účastníci) po stěžovatelce domáhali zaplacení částky 2 816 479,40 Kč s příslušenstvím. Žalobcům uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně stěžovatelce náhradu nákladů řízení a uhradit státu vyplacené svědečné. Dále zamítl vzájemný návrh, kterým se stěžovatelka po žalobcích domáhala zaplacení částky 1 595 836,70 Kč, a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve vztahu ke vzájemnému návrhu.
2. Okresní soud vzal za prokázané, že žalobci dílo převzali dne 21. 12. 2012 a celková délka zpoždění s předáním díla činila 174 dnů. Dle okresního soudu byl konečný termín dokončení díla ze strany stěžovatelky ovlivněn celou řadou skutečností, na které neměla vliv. Za zpoždění jimi způsobené tak nemůže nést odpovědnost a není tak dán ani nárok žalobců na zaplacení sjednané smluvní pokuty.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. 3. 2020, č.j. 8 Co 1492/2019-916, ve spojení s opravným usnesením ze dne 27. 4. 2020, č.j. 8 Co 1492/2019-936, a s doplňujícím rozsudkem ze dne 18. 6. 2020, č.j. 8 Co 1492/2019-950, potvrdil rozsudek okresního soudu v části zamítající žalobu co do částky 1 591 310,90 Kč, změnil jej v části zamítající žalobu co do částky 1 225 168,50 Kč a ve výroku o nákladech řízení o žalobě tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobcům 1 225 168,50 Kč a žalobcům uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení před soudy obou stupňů. Žalobcům i stěžovatelce dále uložil povinnost zaplatit státu zálohované svědečné. V části, jíž bylo rozhodnuto o vzájemné žalobě a o nákladech řízení o vzájemné žalobě, rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
4. Krajský soud vycházel ze závěru okresního soudu, že k prodlení se zhotovením díla objektivně došlo. Okresní soud však podle krajského soudu dostatečně nezohlednil postavení stěžovatelky jako dodavatele (odborníka) a žalobců jako spotřebitelů. Poukázal na ujednání smlouvy formulované samotnou stěžovatelkou, dle kterého "případné vícepráce (méněpráce), změny vyžádané dodatečně objednatelem nad rámec této smlouvy, budou prováděny na základě předchozího odsouhlasení objednatelem i zhotovitelem. O těchto změnách jsou účastníci povinni uzavřít písemný dodatek". Pokud žádný písemný dodatek týkající se změny - posunutí dohodnutého data ukončení díla účastníky uzavřen nebyl, nemůže se dle krajského soudu stěžovatelka úspěšně dovolávat zavinění žalobců na prodlení se zhotovením díla, resp. jejich nedostatečné součinnosti při změnách díla, tím spíše u víceprací, která k zhotovení přijala bez smlouvou předvídaného postupu. Pokud žalobci součinnost řádně neplnili, měla dle krajského soudu stěžovatelka postupovat dle §638 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013) a žalobce relevantním způsobem k součinnosti vyzývat
a poskytovat jim k splnění přiměřené lhůty, aby k prodlení s provedením díla nedocházelo (případně s nimi uzavírat i dodatky ke smlouvě, mělo-li jejich prodlení vliv na termín dokončení). Stěžovatelka přitom sama připustila, že k těmto otázkám přistupovala nedůsledně. Krajský soud tedy konstatoval, že stěžovatelka je za prodlení s dokončením díla odpovědná a dle smlouvy je tak dán nárok žalobců na zaplacení smluvní pokuty. Současně však poukázal na to, že vzhledem ke zjištěním o rozsahu prodlev v součinnosti žalobců a o zrealizovaných požadavcích na změnu některých částí díla, by bylo nepřiměřené (a v rozporu s dobrými mravy) uložit stěžovatelce, která se žalobcům po celou dobu výstavby snažila vyhovět, k úhradě celou částku smluvní pokuty (před zahájením řízení ostatně každý z účastníků svůj podíl na zpoždění výstavby uznával). Za spravedlivé proto krajský soud považoval, aby byl žalobcům výkon práva na smluvní pokutu z jedné poloviny odepřen.
5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř. usnesením ze dne 24. 11. 2020, č.j. 33 Cdo 2753/2020-979.
6. Nejvyšší soud vyložil, že krajský soud nedovodil, že nesjednání písemného dodatku týkajícího se posunutí termínu dokončení díla mělo za následek vyvinění se žalobců (objednatelů) z odpovědnosti za prodlení s dokončením díla (1. otázka), resp. ani nezkoumal, zda se "vyvinili" z odpovědnosti za prodlení stěžovatelky s dokončením díla. Krajský soud uzavřel, že stěžovatelka porušila svou smluvní povinnost dokončit a předat dílo ve sjednaném termínu, jejíž splnění bylo zajištěno smluvní pokutou, a nemůže se vyvinit z odpovědnosti za prodlení poukazem na chování žalobců, jestliže si sama nepočínala jak měla, zejména neošetřila změny rozsahu prací, které musely nutně ovlivnit termín dokončení díla, písemným dodatkem ke smlouvě o dílo, přestože ji smlouva k takovému postupu výslovně zavazovala, a dále akceptovala požadavky žalobců na vícepráce, aniž se s nimi dohodla na novém termínu dokončení díla, který by reflektoval časovou náročnost prováděných víceprací. Za prodlení sankcionované smluvní pokutou proto odpovídá.
7. Stejně tak dle Nejvyššího soudu krajský soud nedospěl k závěru, že nestanovila-li stěžovatelka (coby zhotovitel) žalobcům (objednatelům) lhůtu k poskytnutí součinnosti, je automaticky vyloučena jejich odpovědnost za prodlení s provedením díla (2. otázka). Dovodil pouze, že stěžovatelka mohla porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou předejít, jestliže by využila oprávnění, které jí dává §638 obč. zák. Stěžovatelka však žalobcům jejich liknavost při poskytování součinnosti tolerovala, spoléhala na dobré vzájemné vztahy, resp. lehkomyslně předpokládala, že žalobci svůj případný nárok na zaplacení smluvní pokuty neuplatní. Chování žalobců tak nezbavilo stěžovatelku odpovědnosti za prodlení (a povinnosti uhradit smluvní pokutu), neboť se nechovala odpovědně. Zjištění, že žalobci měli nezanedbatelný podíl na tom, že stěžovatelka nedodržela termín dokončení díla, krajský soud zohlednil při poměřování výkonu práva žalobců na smluvní pokutu korektivem dobrých mravů (žalobcům toto právo z jedné poloviny odepřel).
8. Otázky předestřené stěžovatelkou v dovolání tak dle Nejvyššího soudu nejsou otázkami, na nichž by byl výrok rozsudku krajského soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. Nejvyšší soud proto uzavřel, že pro řešení otázek, které stěžovatelka předestřela k dovolacímu přezkumu, nemůže být dovolání podle §237 o.s.ř. přípustné.
II.
9. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dle názoru stěžovatelky zasaženo její právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
10. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že posuzoval přípustnost dovolání přespříliš formalistickým přístupem, bez hlubšího pochopení komplexnosti problému, a jeho odmítnutím pro nepřípustnost z důvodu, který však ve skutečnosti naplněn nebyl, znemožnil přezkum předložených právních otázek a ve svém důsledku tak stěžovatelce zamezil v přístupu k soudu a způsobil porušení jejího práva na soudní ochranu. S interpretací závěrů krajského soudu, tak jak ji provedl Nejvyšší soud, stěžovatelka nesouhlasí.
11. Jako nesprávný je třeba dle stěžovatelky odmítnout závěr, že se nemůže úspěšně dovolávat zavinění žalobců na prodlení s dokončením díla, resp. jejich nedostatečné součinnosti při nezanedbatelných změnách díla, nebyl-li mezi účastníky uzavřen žádný písemný dodatek, případně nevyužila-li postup předvídaný §638 obč. zák. V případě, že by datum dokončení díla bylo dohodou posunuto, nemohlo by dle stěžovatelky vůbec k prodlení dojít a žaloba o zaplacení smluvní pokuty by tak nepřicházela v úvahu. Měla-li žalobcům stanovovat lhůty k poskytnutí součinnosti podle §638 obč. zák., když si byli sami vědomi, že neposkytováním součinnosti nebo vyžádanými změnami může dojít k prodlení s dokončením díla, považuje to stěžovatelka za právní formalismus.
III.
12. Ústavní soud setrvale akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
13. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
14. S konstatováním Nejvyššího soudu, že otázky předestřené stěžovatelkou nemohly přípustnost dovolání podle §237 o.s.ř. založit, neboť na řešení těchto otázek napadené rozhodnutí nezáviselo, lze souhlasit.
15. Nejvyšší soud správně upozornil, že krajský soud svůj závěr o tom, že nárok žalobců na zaplacení části smluvní pokuty je dán, založil (zejména) na tom, že stěžovatelka svou povinnost dokončit a předat dílo ve sjednaném termínu, jejíž splnění bylo zajištěno smluvní pokutou, porušila a nemůže se vyvinit z odpovědnosti za prodlení poukazem na chování žalobců, jestliže si sama nepočínala, jak měla.
16. To, že dílo nepředala ve sjednaném termínu, jakož i to, že si sama (coby odborník podnikající v oboru stavebnictví) nepočínala dostatečně odpovědně, když všechny požadavky žalobců bez dalšího akceptovala, aniž takový postup ošetřila dodatkem smlouvy (ačkoli ji k tomu zavazovala jí samotnou formulovaná smlouva a muselo jí být zřejmé, že tyto okolnosti budou mít na včasné předání díla vliv), resp. dle §638 obč. zák., přitom stěžovatelka nijak nezpochybňuje ani v ústavní stížnosti, kterou se s poukazem na zavinění žalobců domáhá opětovného přezkumu závěrů učiněných krajským soudem
a Nejvyšším soudem.
17. Postup Nejvyššího soudu, který za dané situace dovolání stěžovatelky s přiléhavým odůvodněním odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř., nelze podle přesvědčení Ústavního soudu považovat za ústavně nesouladný, svévolný, či jinak excesivní.
18. Jelikož pochybení v postupu Nejvyššího soudu shledáno nebylo, dospěl Ústavní soud k závěru, že k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatelky nedošlo. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
David Uhlíř v. r.
předseda senátu