ECLI:CZ:US:2021:2.US.428.21.1
sp. zn. II. ÚS 428/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Červinky, insolvenčního správce dlužnice R. Š., proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 105/2020-B-58 ze dne 26. listopadu 2020, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 VSOL 334/2020-B-51, ze dne 18. srpna 2020 a proti výroku 2) usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. KSBR 32 INS 14974/2017 ze dne 25. června 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, v rozsahu týkajícím se výše odměny stěžovatele v roli insolvenčního správce, Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 3 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně soud vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice a výrokem 2) určil odměnu stěžovatele jako insolvenčního správce dlužnice ve výši 26 317,50 Kč, s tím, že odměna byla v rámci insolvenčního řízení zcela uhrazena, výrokem 4) pak stěžovateli uložil vydat dlužnici přeplatek na splátkách ve výši 177 978,87 Kč. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech 2) a 4) výroku. Napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci bylo doručeno stěžovateli 31. 8. 2020. Proti usnesení odvolacího soudu v rozsahu, jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu 2) výroku, podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl jako objektivně nepřípustné. Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. totiž není dovolání podle §237 přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V usnesení ze dne 29. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 66/2013, uveřejněném pod číslem 104/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyšel z toho (v poměrech právní úpravy přípustnosti dovolání účinné k 29. srpnu 2013, která však co do existence objektivní nepřípustnosti dovolání proti rozhodnutím, jejichž předmětem bylo peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, nedoznala obsahových změn), že tento limit dopadá též na rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že je přesvědčen, že při rozhodování o jeho odměně obecné soudy vycházely z již neúčinné právní úpravy a rovněž na danou věc aplikovaly judikaturu, která byla překonána judikaturou novější (např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2020 č. j. 1 VSPH 402/2020-B-22). Dále stěžovatel nesouhlasí s odmítnutím dovolání Nejvyšším soudem, neboť jej považuje za ryze formalistické. Stěžovatel je naopak přesvědčen, že jeho dovolání je důvodné i přípustné, neboť rozhodnutí soudu prvého stupně prvního stupně, i následné, dovoláním napadené, rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť částečně se jedná o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou (ve vztahu k odměně insolvenčního správce po novele vyhlášky o odměně účinné od 1. 6. 2019) a napadené rozhodnutí rovněž závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která by měla být dovolacím soudem rozhodnuta jinak, a to tak, aby rozhodnutí o odměně bylo v souladu s ustanovením §3 odst. 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, ve znění účinném od 1. 6. 2019, jakož i s přechodným ustanovením vyhlášky č. 133/2019 Sb. podle něhož platí, že v insolvenčních řízeních zahájených přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky se použije vyhláška č. 313/2007 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinností této vyhlášky pouze při určování odměny insolvenčního správce za zpeněžení, které bylo provedeno nejdříve v den nabytí účinnosti této vyhlášky; oddlužení plněním splátkového kalendáře se při tom považuje za oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokát, a proto není vyžadováno jeho právní zastoupení.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Z argumentace stěžovatele vyplývá, že nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu opřeným o jasné znění zákona, že proti napadenému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci je dovolání objektivně nepřípustné. Jediný argument, který stěžovatel vznáší, spočívá v tom, že tento závěr považuje za formalistický. Ústavní soud však v tomto závěru neshledal nic neústavního, neboť Nejvyšší soud svůj závěr odůvodnil a opřel o příslušnou právní úpravu.
8. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím krajského a vrchního soudu pak shledal Ústavní soud ústavní stížnost jako opožděnou. Napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, které bylo ve stěžovatelově věci posledním prostředkem obrany, totiž bylo stěžovateli doručeno 31. 8. 2020 a ústavní stížnost byla podána až 15. 2. 2021, tedy významně později než dva měsíce po doručení rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jež bylo posledním právem předvídaným procesním prostředkem stěžovatele k ochraně jeho práv ve vztahu k výši soudem přiznané odměny insolvenčního správce v hodnotě nižší než 50 000 Kč.
9. Podle ustanovení §72 odst. 1 a odst. 5 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost je třeba podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. V nyní posuzovaném případě však stěžovatel tuto lhůtu nedodržel.
10. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve zbývajícím rozsahu je ústavní stížnost podaná po lhůtě a Ústavní soud ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu