ECLI:CZ:US:2021:2.US.437.21.1
sp. zn. II. ÚS 437/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti RNDr. Zdeňka Šafránka, zastoupeného JUDr. Petrem Šádou, advokátem, sídlem Bořice 65, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2020 č. j. 21 Cdo 1422/2020-456, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. listopadu 2019 č. j. 27 Co 266/2019-313 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. května 2019 č. j. 23 C 111/2017-271, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a 1) Pavla Křivky, 2) Jana Křivky a 3) Jaroslavy Křivkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 2. 2021, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 11. 2019 č. j. 27 Co 266/2019-313 byl ve výrocích ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 5. 2019 č. j. 23 C 111/2017-271, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele, podaná společně s vedlejším účastníkem 1), kterou se oba žalobci domáhali proti vedlejším účastníkům 2) a 3) určení existence zástavního práva k části nemovitostí dříve zapsaných ve složce č. A, B a C pozemkové knihy pro k. ú. S. a ve vložce č. D pozemkové knihy pro k. ú. P. Žalobci jsou přímými potomky Anny Šafránkové (matka stěžovatele) a Františka Křivky [otec vedlejšího účastníka 1)], v jejichž prospěch bylo zástavní právo v minulosti zapsáno do evidence nemovitostí. Zástavní právo vzniklo na základě odevzdací listiny okresního soudu ze dne 1. 7. 1930 sp. zn. DI 129/30 a bylo vymazáno na základě Prohlášení o evidenci nemovitostí ze dne 26. 2. 1979 a 22. 2. 1979.
3. Podle okresního soudu pohledávky, které měly být zástavním právem zajištěny, vznikly již v roce 1930, kdy platil císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, a tudíž podle §3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nebylo možné použít v současnosti platný občanský zákoník. Věc však bylo třeba po stránce hmotněprávní posoudit podle zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, (dále jen "občanský zákoník 1950") účinného od 1. 1. 1951, podle jehož §562 se tímto zákonem řídily i právní poměry vzniklé před tímto datem, tedy i právní poměry z předmětných pohledávek a zástavní právo, které je zajišťovalo. Přestože žalobci tvrdili, že uvedená Prohlášení o evidenci nemovitostí jsou vadná, okresní soud již neprováděl další dokazování, jelikož zástavní právo by beztak zaniklo. Od 1. 1. 1951 začala běžet desetiletá promlčecí lhůta (§91 odst. 1 občanského zákoníku 1950), pročež předmětné pohledávky i zástavní právo zanikly nejpozději k 1. 1. 1961. Žalovaní v tomto ohledu vznesli námitku promlčení. Za této situace se okresní soud již nezabýval existencí zástavního práva k celým nemovitostem, jak jsou nyní zapsány v katastru nemovitostí, ani ostatní argumentací žalobců týkají se uznání nároku ze strany žalovaných.
4. Krajský soud ve svém právním posouzení zdůraznil, že v řízení, jehož předmětem je určení, zda tu zástavní právo je či není, jsou nositeli práv a povinností, o něž v řízení jde, zástavní věřitel, který má pohledávku zajištěnou sporným zástavním právem, a zástavní dlužník, který je vlastníkem (majitelem) předmětu sporného zástavního práva (zástavy). Právní sféry dalších osob se toto řízení netýká, neboť výsledek řízení nemůže mít na jejich právní poměry žádný vliv. V posuzované věci svědčily pohledávky zajištěné zástavním právem k předmětným nemovitostem Anně Šafránkové a Františkovi Křivkovi. Podle tvrzení žalobců ale Anna Šafránková zemřela v roce 2000 a František Křivka v roce 2003 bez toho, aby pohledávky zajištěné zástavním právem k nemovitostem byly v dědickém řízení po těchto právních předchůdcích žalobců projednány. Žalobcům proto nemůže svědčit postavení držitelů pohledávek zajištěných sporným zástavním právem k nemovitostem, tj. postavení zástavních věřitelů, a tedy ani aktivní věcná legitimace k vedení tohoto sporu. Nelze obcházet zákonný postup při projednání dědictví a určovacím výrokem vyhovět žalobě. Touto deklarací by se totiž legalizovalo nabytí dědictví bez projednání a rozhodnutí příslušného soudu v řízení o dědictví. Nedostatek procesních předpokladů určovací žaloby představuje důvod jejího zamítnutí. Pouze nad rámec krajský soud uvedl, že žaloba by zjevně nemohla obstát ani po stránce věcné a ztotožnil se se skutkovými a právními závěry okresního soudu o tom, že pohledávky právních předchůdců žalobců jsou nejpozději k 1. 1. 1961 promlčeny, což platí i pro jejich zajišťující sporná zástavní práva k nemovitým věcem.
5. Dovolání, které podal proti rozsudku krajského soudu pouze stěžovatel, bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020 č. j. 21 Cdo 1422/2020-456 odmítnuto. Stalo se tak z toho důvodu, že dovolání neobsahovalo způsobilé vymezení předpokladů jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatel se omezil toliko na sdělení, že přípustnost dovolání odvozuje z §237 občanského soudního řádu. Nadto dovolací soud dodal, že dovolání by podle tohoto ustanovení stejně nemohlo být přípustné, protože rozhodnutí krajského soudu bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
III.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími byl protiprávně zbaven nemovitostí v nich specifikovaných. Zástavní právo, o které v žalobě šlo, nikdy nezaniklo, neboť neexistuje relevantní právní titul, na jehož základě bylo vymazáno. Obecné soudy pochybily, pokud dovodily, že stěžovatel není aktivně legitimován k podání žaloby na určení zástavního práva z důvodu nezdědění pohledávky. Usnesením okresního soudu ze dne 3. 7. 2020 sp. zn. 32 D 387/2010 bylo její nabytí v rámci dědictví potvrzeno, a to ke dni smrti zůstavitele, na což byl dovolací soud upozorněn. Protože k nabytí dědictví došlo již v roce 2000, nejde o novou skutečnost a v dovolacím řízení k ní mělo být přihlédnuto.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je v části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
8. Závěr o přípustnosti ústavní stížnosti již ale nelze vztáhnout k té její části, kterou se stěžovatel domáhá zrušení rozsudků krajského soudu a okresního soudu. K odmítnutí dovolání totiž došlo z důvodu, že v něm stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu, tedy z důvodu nesplnění zákonem stanovených náležitostí návrhu [v podrobnostech viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Nedošlo tak k řádnému vyčerpání dovolání, ačkoli šlo o podmínku přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu vyplývající z §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. K jejich věcnému přezkumu by mohlo dojít pouze v případě, že by Ústavní soud v tomto řízení zrušil napadené usnesení dovolacího soudu. Teprve tím by se otevřel prostor pro jejich přezkum jednak v dovolacím řízení, jednak v případném následném řízení o ústavní stížnosti.
V.
Vlastní posouzení
9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 23 C 111/2017, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, ve které byla shledána přípustnou, zjevně neopodstatněná.
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
11. Podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu je jednou z povinných náležitostí dovolání vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Výkladem této náležitosti se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí, zejména ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle něhož odmítnutí dovolání, které toto vymezení neobsahuje, nezakládá porušení základního práva dovolatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Předpoklady přípustnosti dovolání jsou vymezeny v §237 až 238a občanského soudního řádu. Ustanovení §237 občanského soudního řádu vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné, a to v návaznosti na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Uvedená náležitost, má-li jít o některý z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu (blíže k účelu této náležitosti viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, body 31 a 32), je splněna jen tehdy, vypořádá-li se dovolatel v dovolání s otázkou vztahu právního názoru odvolacího soudu k dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu.
12. Z obsahu dovolání stěžovatele vyplývá, že v něm není vymezen vztah právní otázky, která má založit přípustnost dovolání, k dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, ačkoli vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu povinnou náležitostí dovolání. V ústavní stížnosti stěžovatel ani netvrdí, že by tomu bylo jinak. V odmítnutí dovolání proto nelze shledat žádné pochybení, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebo jiného jeho ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Dovolací soud se dovoláním nemohl zabývat věcně, a tudíž jsou bezpředmětné námitky stěžovatele ve vztahu k posouzení věci samé ze strany krajského soudu a okresního soudu. Nadto nelze přehlédnout, že stěžovateli se - byť nad rámec posouzení procesních předpokladů dovolacího řízení - dostalo ze strany dovolacího soudu i věcného posouzení jeho námitek. Na tomto posouzení přitom s ohledem na §243f odst. 1 občanského soudního řádu nemohlo dodatečné rozhodnutí o nabytí dědictví, jež bylo vydáno až v průběhu dovolacího řízení, nic změnit.
13. Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatele, a to zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) tohoto zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2021
David Uhlíř v. r.
předseda senátu