ECLI:CZ:US:2021:2.US.455.21.1
sp. zn. II. ÚS 455/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele F. Z., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Znojmo, zastoupeného JUDr. Janem Juračkou, advokátem, se sídlem Tovární 7, Znojmo, proti rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2017 sp. zn. 1 T 188/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podanou v únoru roku 2021 domáhá zrušení rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci z října roku 2017, kterým mu byl nařízen výkon trestu odnětí svobody, a to pro porušení především práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti bylo zjištěno následující. Stěžovateli byl v roce 2005 uložen podmíněný trest odnětí svobody, který mu byl v roce 2007 přeměněn na trest nepodmíněný. Tento trest byl následně stěžovateli rozhodnutím prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii ze dne 1. ledna 2013, prominut. V důsledku nesplnění podmínky tohoto prominutí (nedopuštění se trestného činu v době odpovídající lhůtě pro zahlazení odsouzení) nicméně Okresní soud v Olomouci vydal, na základě přípisu prezidenta republiky konstatujícího porušení dané podmínky, touto ústavní stížností napadené rozhodnutí, kterým stěžovateli nařídil výkon trestu. O napadeném rozhodnutí se stěžovatel dozvěděl (nejpozději) dne 25. 10. 2017, kdy převzal sdělení věznice Valdice, kde t. č. vykonával trest odnětí svobody uložený jiným rozhodnutím, o novém konci trestu (sdělení přiloženo k ústavní stížnosti).
3. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je opožděná.
4. Podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem. Podle §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl. Proti nařízení výkonu trestu ústavní stížností napadeným rozhodnutím tak stěžovatel mohl u Ústavního soudu brojit toliko v roce 2017, nikoliv až v roce 2021 [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/17 ze dne 19. 6. 2018 (N 113/89 SbNU 687, bod 16) a usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 31/16 ze dne 18. 7. 2017].
5. Stěžovatel sám v ústavní stížnosti k otázce její včasnosti uvádí, že ji podává ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení stanoviska Okresního soudu v Olomouci. V tomto stanovisku (přiloženo k ústavní stížnosti) zmiňovaný soud stěžovateli sděluje, že nebude nařizovat veřejné zasedání ve věci nařízení výkonu trestu, přičemž cituje v předchozím bodě tohoto usnesení uváděný nález Ústavního soudu. V něm sice Ústavní soud konstatoval, že k posouzení splnění podmínky amnestie je třeba nařídit veřejné zasedání, ovšem zároveň uvedl, že dané rozhodnutí (nález) neovlivňuje právní postavení jiných podmíněně amnestovaných, kteří porušili podmínku a již jim byl nařízen výkon (zbytku) trestu odnětí svobody, ale kteří se proti tomuto postupu včas podanou ústavní stížností nebránili. Stížnost je dle stěžovatele třeba považovat za včas podanou i proto, že mu nikdy nebylo doručeno písemné vyhotovení samotného
napadeného rozhodnutí.
6. Z výše uvedeného je nicméně zřejmé, že o napadeném rozhodnutí se stěžovatel dozvěděl ze sdělení věznice Valdice a ústavní stížností proti němu včas nebrojil. Závěry uvedené v citovaném nálezu Ústavního soudu tak na jeho věc vztáhnout nelze, a stanovisko Okresního soudu v Olomouci je proto správné. Toto stanovisko zároveň nelze považovat za rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, ani za zásah orgánu veřejné moci do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
7. Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2021
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka