ECLI:CZ:US:2021:2.US.457.21.1
sp. zn. II. ÚS 457/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem, se sídlem Klíčová 199/2, Mariánské Lázně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2020 č. j. 30 Cdo 3639/2020-525 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2020 č. j. 23 Co 103/2020-492, ve znění opravného usnesení ze dne 27. května 2020 č. j. 23 Co 103/2020-499, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu poštou dne 17. února 2021, který stěžovatel doplnil podáním doručeným Ústavnímu soudu datovou schránkou dne 16. února 2021, stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") navrhl zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na stručné shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné.
3. Z obsahu stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 466/2013 na České republice - Ministerstvu spravedlnosti, IČO: 00025429, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "vedlejší účastnice") zadostiučinění ve formě finanční kompenzace, a to z důvodu nepřiměřené délky dvou soudních řízení. Soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 6. ledna 2020 žalobě stěžovatele v meritu věci částečně vyhověl a uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovateli náklady soudního řízení. K odvolání stěžovatele a vedlejší účastnice, které však později vedlejší účastnice vzala zpět, Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 27. května 2020 č. j. 23 Co 103/2020-492 ve znění opravného usnesení ze dne 27. května 2020 č. j. 23 Co 103/2020-499 rozsudek soudu prvního stupně postupem dle §220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. částečně změnil ve prospěch stěžovatele, zamítl jeho žalobu o zaplacení další (v odvolacím řízení stěžovatelem nově uplatněné) částky, jinak jej jako věcně správný dle §219 o.s.ř. potvrdil. Vzhledem k částečné změně napadeného rozsudku rozhodl odvolací soud dle §224 odst. 2 o.s.ř. rovněž o nákladech řízení před soudy obou stupňů, přičemž vedlejší účastnici uložil povinnost tyto náklady stěžovateli nahradit v poměrně snížené výši při zohlednění částečného úspěchu stěžovatele (§142 odst. 2 o.s.ř.).
4. Rozsudek odvolacího soudu stěžovatel napadl v celém rozsahu dovoláním u Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud"), které dovolací soud svým usnesením ze dne 15. prosince 2020 č. j. 30 Cdo 3639/2020-525 jako vadné odmítl postupem dle §243c odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání nemělo obsahovat způsobilé vymezení splnění předpokladů jeho přípustnosti v souladu s požadavky plynoucími z §241a odst. 2 o.s.ř.
5. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. Stěžovatel dále namítá, že "postupem nerespektujícím čl. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky bylo porušeno shora uvedené právo stěžovatele". V ústavní stížnosti stěžovatel argumentuje chybným vyhodnocením dovolání ze strany dovolacího soudu, neboť dovolání dle názoru stěžovatele veškeré zákonné náležitosti ve skutečnosti splňuje a je tudíž projednatelné. Ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu pak stěžovatel též namítá, že toto má být rozporné jak se zákonnými kritérii rozhodnými pro určení výše odškodnění (patrně dle OdpŠk), tak s blíže neupřesněnou (ustálenou) judikaturou dovolacího soudu. V této souvislosti ale stěžovatel ve stížnosti toliko rekapituluje výsledky řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 473/2013, v němž se spoluobviněná stěžovatele domáhala v režimu OdpŠk na vedlejší účastnici obdobného zadostiučinění jako nyní stěžovatel. Výsledky řízení vedeného spoluobviněnou porovnává s výsledky vlastního řízení a dochází k závěru, že v jeho věci soudy nedůvodně snížily výši zadostiučinění zhruba o 25% oproti zadostiučinění přiznanému v řízení vedeném spoluobviněnou. Takovéto rozhodování soudů označuje stěžovatel za diskriminační, nepředvídatelné a nepřezkoumatelné. Napadená rozhodnutí jsou dle stěžovatele i věcně "nesprávná" v důsledku čehož též porušují právo stěžovatele na spravedlivý proces. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje na nález ze dne 11. srpna 2020 sp. zn. I. ÚS 799/20, s jehož závěry má být nákladový výrok napadeného rozsudku odvolacího soudu v rozporu.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části směřující proti usnesení dovolacího soudu byla především podána včas. S ohledem na atypické doručování stížnosti Ústavnímu soudu (doplnění stížnosti doručeno Ústavnímu soudu před samotnou stížností) si Ústavní soud vyžádal u soudu prvního stupně kopii potvrzení o dodání a doručení napadeného usnesení dovolacího soudu, z něhož je patrné, že napadené usnesení dovolacího soudu bylo doručeno do datové schránky právního zástupce stěžovatele dne 6. ledna 2021. Ústavní stížnost tak byla bezpečně podána v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Stížnost též byla podána oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je rovněž zastoupen v souladu s požadavky kladenými §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Vzhledem k tomu, že dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele pro nezpůsobilé vymezení splnění předpokladů jeho přípustnosti v rozporu s požadavky plynoucími z §241a odst. 2 o.s.ř., je v prvé řadě nutno posoudit přípustnost ústavní stížnosti. Přitom otázky týkající se posuzování vymezení předpokladů přípustnosti dovolání Ústavní soud podrobně zodpověděl ve stanovisku pléna ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb., dostupné též na http://nalus.usoud.cz). Z tohoto stanoviska a ustanovení §75 zákona o Ústavním soudu, které je založeno na zásadě subsidiarity ústavní stížnosti, plyne, že je-li dovolání stěžovatele po právu odmítnuto dovolacím soudem pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání, jde o případ, kdy stěžovatel řádně opravné prostředky nevyčerpal. A jelikož dovolání stěžovatele v souzené věci dovolací soud odmítl jako vadné důvodně (jak bude vyloženo níže), je ústavní stížnost přípustná pouze proti usnesení dovolacího soudu. V části směřující proti rozsudku odvolacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná; námitky vznášené vůči tomuto rozsudku tak Ústavní soud dále nezkoumal a soustředil se pouze na námitky proti napadenému usnesení dovolacího soudu.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadeným usnesením dovolacího soudu, a došel k závěru, že ústavní stížnost je v části, ve které je přípustná, zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a dovolací soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky (srov. body 27 až 39 odůvodnění výše citovaného stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak vyžaduje §241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny. V případech odmítnutí vadného dovolání je pak Ústavní soud povinen omezit svou pravomoc na zjištění, zda dovolací soud neústavně nevybočil z mezí daných mu zákonem a zda jeho rozhodnutí není založeno pouze na svévoli, popř. nevykazuje znaky přehnaného formalismu.
10. Ústavní soud si proto vyžádal kopii dovolání, zkonfrontoval jeho obsah s odůvodněním napadeného usnesení dovolacího soudu, a shodně s dovolacím soudem došel k závěru, že stěžovatel požadavky stanovené o.s.ř. na vylíčení splnění předpokladů přípustnosti dovolání nenaplnil. Dovolacímu soudu tak nelze vytknout, že dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Jak Ústavní soud zjistil z dovolání, stěžovatel v něm toliko odcitoval část znění §237 o. s. ř. a není z něj vůbec zřejmé, od kterých konkrétních rozhodnutí představujících ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (a v řešení jaké otázky) se měl odvolací soud svým rozsudkem odchýlit, nebo která otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem nově vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (dříve přijatého) řešení pro věc rozhodné právní otázky se má dovolací soud nyní odchýlit. Jak uvedl již dovolací soud v napadeném usnesení: vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně a dostatečně určitě tak, aby dovolací soud vůbec mohl v rámci dovolacího přezkumu reagovat na kvalifikovanou polemiku účastníků řízení (jejich zástupců) s právními závěry obsaženými v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatel je především ze zákona povinen popsat jak nesprávné řešení relevantní právní otázky podané odvolacím soudem, tak tuto nesprávnost vymezit vůči řešení dané otázky zastávané dovolacím soudem, které je vyjádřeno v konkrétních rozhodnutích dovolacího soudu. K tomu Ústavní soud doplňuje, že řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání je základní argumentační povinností dovolatele vůči dovolacímu soudu a je podmínkou "postupu do další fáze" projednání dovolání ze strany dovolacího soudu (tj. posuzování dovolání co do jeho případné přístupnosti). Pokud v souzené věci stěžovatel v dovolání (v posledním odstavci na str. 2 a v prvním odstavci na str. 3) toliko uvedl, že "dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a tato otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak" a za relevantní otázku označil "právní otázku týkající se výše náhrady za nepřiměřenou délku trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Sokolově pod č. j. 6 T 17/2005", zákonné požadavky na obsah dovolání očividně nenaplnil. Dovolání neobsahuje žádnou formulaci jakékoli právní otázky, natož vyložení její nesprávnosti či popis řešení prosazovaného stěžovatelem, ke kterým by se dovolací soud vůbec mohl v rámci posuzování přípustnosti dovolání vyjádřit.
11. Vzhledem k tomu, že dovolací soud napadené usnesení dle názoru Ústavního soudu též dostatečně, přehledně a srozumitelně odůvodnil, včetně odkazů na svoji vlastní judikaturu a judikaturu Ústavního soudu v oblasti povinných náležitostí dovolání v civilních věcech, s níž je napadené usnesení plně v souladu, nelze uvažovat ani o stěžovatelem namítané nepřezkoumatelnosti či nepředvídatelnosti daného rozhodnutí. V napadeném usnesení dovolacího soudu Ústavní soud konečně neshledal ani potencialitu stěžovatelem namítaného porušení čl. 1 a čl. 4 Ústavy.
12. Ústavní soud tak shrnuje, že v napadeném usnesení dovolacího soudu nezjistil žádnou vadu, která by odůvodnila jeho zásah. Dovolací soud nepostupoval svévolně či přehnaně formalisticky a při posuzování náležitostí dovolání nezasáhl do základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v rozsahu, ve kterém byla přípustná, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu