ECLI:CZ:US:2021:2.US.484.21.1
sp. zn. II. ÚS 484/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Vladislavy Jirušové, zastoupené Mgr. Alenou Řenďovskou, advokátkou, se sídlem Revoluční 763/15, Praha 1, proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6, odboru vnitřních věcí, ze dne 14. listopadu 2017, sp. zn. MCP6 128083/2017, rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 15. ledna 2018, sp. zn. MHMP 73757/2018, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2019, č. j. 2 A 22/2018-25 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. prosince 2020, č. j. 3 As 158/2019-31, za účasti Úřadu městské části Praha 6, Magistrátu hlavního města Prahy, Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených správních a soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k porušení její svobody projevu ve smyslu čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny.
2. Podstatou ústavní stížnosti i řízení správními soudy je stěžovatelčin nesouhlas s pokutou, jež jí byla uložena za přestupek proti občanskému soužití. Přestupku se měla dopustit tím, že nejméně ve třech případech schválně sahala na rohožku své sousedky a s touto rohožkou různě manipulovala. Správní orgány její jednání posoudily jako schválnost narušující občanské soužití, za což jí uložily pokutu ve výši tisíc korun a povinnost uhradit náklady správního řízení ve stejné výši.
3. Jelikož správní soudy její námitky neuznaly, obrací se stěžovatelka na Ústavní soud. Tvrdí, že její jednání je třeba vidět v určitém kontextu. V prvé řadě zdůrazňuje, že vytýkaným jednáním objektivně vzato nemohla občanské soužití narušit, protože to už narušené bylo. Již dlouho před incidentem s rohožkou sousedka a celá její rodina stěžovatelce rozkopávala boty a dopouštěla se i dalších schválností. Naplněna pak podle ní nemohla být ani subjektivní stránka přestupku. Tvrdí, že neměla v úmyslu občanské soužití narušit; narušené vztahy se sousedy se naopak pokoušela i prostřednictvím demonstrativního využití rohožky urovnat. Odhozením rohožky během rozhovoru se sousedkou se prý stěžovatelka pokoušela symbolicky vyjádřit absurditu celé situace a stavu sousedských vztahů.
4. Na toto tvrzení pak navazuje i nová a před správními soudy dosud neuplatněná námitka. Stěžovatelka má za to, že její manipulace s rohožkou - jako jakýsi ilustrativní prvek její komunikace se sousedkou - by měla být považována za projev ve smyslu čl. 17 Listiny a jako taková by neměla být kriminalizována.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobami oprávněnými a řádně zastoupenými. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
7. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní a že shora vymezené důvody ke svému zásahu v projednávané věci neshledal.
9. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že se správní soudy řádně vypořádaly se všemi žalobními námitkami stěžovatelky. Velmi přesvědčivě vyložily, proč lze jednání stěžovatelky kvalifikovat jako přestupek proti občanskému soužití a proč správní orgány nepochybily, když shledaly stěžovatelku vinnou z takového přestupku a uložily jí peněžitý trest.
10. Stěžovatelčiny námitky, jimiž se celou věc snaží posunout do ústavní roviny, nepovažuje Ústavní soud za přesvědčivé. Povaha těchto námitek nesvědčí ani tak o tom, že by objektivně mohly panovat pochybnosti o ústavnosti napadených rozhodnutí. Spíše vypovídá o snaze stěžovatelky za každou cenu dotáhnout malicherný spor dvou sousedů až do úplného konce - třeba před Ústavním soudem.
11. Nejzřetelněji se frivolnost ústavní stížnosti projevuje u stěžovatelčiny námitky, že její jednání je třeba posoudit jako ústavně chráněný projev ve smyslu čl. 17 Listiny či čl. 10 Úmluvy. Ústavní soud uznává, že svoboda projevu může chránit i demonstrativní akty, které samy o sobě (tj. vytrženy z kontextu) projevem nejsou. Dokonce do obecného právního vědomí vstoupil např. americký případ Texas v. Johnson (491 U.S. 397), v němž Nejvyšší soud USA označil akt pálení vlajky za chráněný projev ve smyslu prvního dodatku americké ústavy. Právě v tomto případě však zároveň Nejvyšší soud USA zdůraznil, že za projev nemůže být považováno každé jednání, nýbrž jen takové, které je "dostatečně prodchnuto prvky komunikace" (sufficiently imbued with elements of communication). Tento přístup konec konců odráží slavnou maximu, podle níž je svoboda projevu "nejvznešenější z práv". Svoboda projevu si zasluhuje tak vysokou míru ochrany zejména proto, že směřuje k ostatním členům společnosti a pomáhá tvořit "trh idejí". Cenným příspěvkem do společenské debaty ovšem mohou být i projevy expresivní, nepopulární, ba i provokující a šokující (rozsudek ESLP Oberschlick proti Rakousku č. 2, č. 20834/92, ze dne 1. července 1997, §29).
12. Stále se však musí jednat o projev, jehož komunikační podstatu jsou "objektivně" schopni rozlišit přinejmenším někteří další členové společnosti. Nikoliv každé jednání je tak - z objektivního hlediska - způsobilé být chráněným projevem ve smyslu čl. 17 Listiny či čl. 10 Úmluvy. Příliš extenzivní výklad pojmu "projev" a přílišný důraz na subjektivní přesvědčení původce (či pouhé tvrzení o tomto přesvědčení) jednání by totiž vedl k absurdním důsledkům. Na základě takového výkladu by projevem mohla být příkladmo každá facka (symbolicky reflektující úroveň vztahů mezi fackujícím a fackovaným) či úmyslně zaviněná dopravní nehoda (obsahující snad podvratný poukaz na přebujelost automobilové dopravy).
13. Nelze tudíž klást na roveň ani schválnost mezi dvěma sousedkami s aktem skutečně "prodchnutým prvky komunikace", který si klade za cíl rozproudit politickou debatu. Zatímco pálením vlajky lze iniciovat - byť šokujícím až pobuřujícím způsobem - debatu o povaze a směřování politiky státu a přemalováním památníku vyjádřit názor na klíčové dějinné události, odhazování rohožky či rozkopávání bot může mít v nastíněném kontextu podobný rozměr jen stěží. Lze ostatně zdůraznit i skutečnost, že stěžovatelka dosud před správními soudy ani správními orgány netvrdila, že by její čin měl být považován za projev ve smyslu čl. 17 Listiny. Tuto námitku uplatnila až v ústavní stížnosti. Tato okolnost ovšem naznačuje, že ani stěžovatelka sama s rohožkou nemanipulovala s jakýmsi úmyslem projevovat názor a že se jedná toliko o účelovou námitku, která má navodit dojem, že celá věc má ústavní rozměr, byť se jedná o obyčejnou rozepři mezi sousedy.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu