ECLI:CZ:US:2021:2.US.495.21.1
sp. zn. II. ÚS 495/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. K., zastoupené JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem se sídlem Balbínova 404/22, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 11. 2020 č. j. 19 Co 246/2020-1011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku pro tvrzený zásah do svého základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka dále tvrdí, že došlo k zásahu do jejího práva na rodinný život, zaručeného čl. 10 odst. 2 Listiny a na ochranu rodičovské výchovy a péče garantované čl. 32 odst. 4 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti stěžovatelky a napadeného rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 26. 6. 2020 č. j. 0 Nc 5141/2018-819 svěřil nezletilého syna stěžovatelky pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů do péče otce. Současně stanovil, že stěžovatelka je oprávněna se se synem stýkat každý sudý týden v roce vždy od pátku 15:00 hodin do pondělí 8:00 hodin, kdy k předávání nezletilého bude docházet ve školském zařízení, které nezletilý navštěvuje, dále každý lichý týden v roce vždy od středy 15:00 hodin do čtvrtka 8:00 hodin, kdy k předávání nezletilého bude docházet ve školském zařízení, které nezletilý navštěvuje, dále o Vánocích v sudém roce vždy od 26. 12. od 10:00 hodin do 1. 1. následujícího roku do 15:00 hodin a v lichém roce od 23. 12. od 15:00 hodin do 25. 12. do 15:00 hodin, kdy k předávání nezletilého bude docházet v místě bydliště otce, dále každý sudý rok o jarních prázdninách od soboty 10:00 hodin do neděle následující po uplynutí jednoho týdne do 16.00 hodin, kdy k předávání nezletilého bude docházet v místě bydliště otce, dále každý lichý rok o Velikonočních prázdninách ode dne předcházejícím těmto školním prázdninám od 15:00 hodin do Velikonočního pondělí 9:00 hodin, kdy k předávání nezletilého bude docházet v místě bydliště otce, dále o hlavních letních školních prázdninách po dobu dvou týdnů jdoucích po sobě v měsíci červenci a po dobu dvou týdnů jdoucích po sobě v měsíci srpnu s tím, že termín je matka povinna sdělit otci vždy nejpozději do 30. 4. každého roku, kdy k předávání nezletilého bude docházet v místě bydliště otce, to vše s tím, že pro dobu školních prázdnin a svátků platí speciální úprava styku uvedená shora a otec nezletilého je povinen matce nezletilého řádné předat a ke styku s matkou připravit a matka je povinna po ukončení styku nezletilého řádně otci odevzdat (výrok IV). Okresní soud při svém rozhodování přihlédl k závěrům znaleckého posudku a výpovědi znalkyně PhDr. Věry Pickové, která shledala, že ani jeden z rodičů nemá optimální výchovné schopnosti, nicméně jako méně rizikové vyhodnotila výchovné působení otce. Svěření nezletilého do péče otce podle okresního soudu navíc dává předpoklad, že otec bude respektovat soudní nařízení a umožní matce kontakt s nezletilým, aby tak bylo zajištěno právo nezletilého na kontakt s oběma rodiči, kteří mají právo i povinnost na něho výchovně působit. Okresní soud také podotkl, že nezletilý byl svěřen do péče otce na základě předběžného opatření, přičemž podle zpráv mateřské školy, opatrovníka i dětské lékařky nezletilý v péči otce prospívá, jeho zdravotní stav a celkový vývoj se zlepšují, otec aktivně spolupracuje se školkou i ošetřující lékařkou, k jeho péči nebyly zjištěny žádné připomínky. Okresní soud tedy uzavřel, že je v zájmu nezletilého, aby byl svěřen do péče otce. V této souvislosti okresní soud vysvětlil, že vzhledem ke komplikovanému vztahu rodičů by nebylo vhodné rozhodnout o střídavé péči o nezletilého. Odvolací soud k důkazu přečetl stěžovatelkou předložená odborná vyjádření znalce PhDr. Pavla Krále, Ph.D, jimiž se vyjádřil ke znaleckému posudku znalkyně PhDr. Věry Pickové ze dne 15. 2. 2020. Znalec zrekapituloval své odborné zkušenosti a uvedl, že nikoho ze zúčastněných (tedy rodiče ani nezletilého) osobně neviděl a nevyšetřil, avšak hodnotil posudek znalkyně PhDr. Pickové z formálního hlediska a uvedl, že jej považuje za nepřezkoumatelný. Přestože klinická část posudku byla podle znalce zpracována v zásadě správně, k postupu znalkyně měl výhrady kvůli absenci testové části, dále kritizoval znalkyní zvolenou strategii vyšetření účastníků a absenci kritérií podstatných pro hodnocení výchovných schopností rodičů, takže podle znalce zkoumaný znalecký posudek neobsahuje odborné obsahové požadavky. Obdobně odborným vyjádřením ze dne 2. 11. 2020 zkritizoval PhDr. Pavel Král, Ph.D. i posudek ze dne 9. 8. 2019 vypracovaný Mgr. Lenkou Čermákovou pro účely trestního řízení (v opatrovnickém řízení byl pouze předložen jako důkaz), opět bez toho, že by zúčastněné osobně viděl či vyšetřil.
3. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací v napadeném rozsudku k tomu uvedl, že odborným vyjádřením PhDr. Krále stěžovatelka podpořila svůj požadavek na vyhotovení revizního znaleckého posudku k posudku PhDr. Pickové, odvolací soud však žádný důvod pro takový postup neshledal. Odvolací soud totiž neshledal posudek okresním soudem ustanovené znalkyně PhDr. Věry Pickové jako nepřezkoumatelný, vadný či chybný. Znalkyně splnila znalecké zadání, posoudila osobnosti a výchovné schopnosti rodičů, vztahy mezi členy rodiny, vyhodnotila vztah nezletilého k rodičům a otázky týkající se vhodného výchovného prostředí, přičemž své závěry jasně a srozumitelně odůvodnila nejen v písemném znaleckém posudku, ale i při následném výslechu při jednání u okresního soudu. Nelze přehlédnout, že matka zpochybňuje závěry znalkyně PhDr. Pickové pomocí odborného vyjádření znalce, který (jak sám uvádí) je vojenským klinickým psychologem a žádného z účastníků osobně neviděl a nevyšetřil, takže (jakkoliv odvolací soud nezpochybňuje jeho odbornou erudici) jeho stanovisko nemůže závěry znalkyně zpochybnit ani po věcné stránce. Stěžovatelka dále namítala, že od zpracování znaleckého posudku uběhla již delší doba, což podle ní žádá jeho přezkoumání. Ani tento argument odvolací soud nesdílí. Okresní soud rozhodoval cca 4 měsíce od vyhotovení posudku, což nelze hodnotit jako nepřiměřenou prodlevu, a navíc žádný z účastníků netvrdil (ani v odvolacím řízení) natolik zásadní změnu v poměrech účastníků, která by mohla být důvodem pochybovat, že závěry znalkyně i nadále obstojí. K námitce stěžovatelky ohledně délky řízení krajský soud uvedl, že celková délka řízení byla výrazně ovlivněna skutečností, že okresní soud se v průběhu řízení musel vypořádat s celkem devíti návrhy na nařízení předběžného opatření (z toho sedmkrát podala návrh matka, jednou otec a jednou OSPOD), přičemž proti rozhodnutím okresního soudu bylo zpravidla podáno také odvolání a spis tedy musel být předložen odvolacímu soudu. Soudy dále řešily i námitku podjatosti soudkyně okresního soudu, kterou podala stěžovatelka, což také ovlivnilo délku řízení. Ostatně i aktuální matčin požadavek na zpracování revizního znaleckého posudku by znamenal nejen další prodloužení řízení, ale zejména i další traumatizaci nezletilého. Ze spisu je patrné, že nezletilý byl v uplynulých letech opakovaně dotazován na otázky týkající se poměrů v rodině, a to na policii i u okresního soudu v tomto řízení, opakovaně byl dotazován opatrovníkem a vyšetřován různými psychology a znalci. Jde o nyní sedmiletého chlapce, žáka 1. třídy základní školy, jehož rozumový a vývojový stav brání tomu, aby zcela a v plném rozsahu pochopil smysl řízení a orientoval se v něm. Jeho opakované výpovědi vedou jen k jeho další traumatizaci, neboť je stále dokola dotazován ke konfliktním vztahům mezi rodiči, které na něj neblaze doléhají. Z tohoto důvodu odvolací soud neprovedl stěžovatelkou navržený opakovaný výslech nezletilého v odvolacím řízení, neboť má za to, že nezletilý se k věci již několikrát a dostatečně vyjádřil a nelze očekávat, že jeho dalším výslechem budou zjištěny nové skutečnosti.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že docházelo v řízení k průtahům, neboť okresní soud spis s odvoláním stěžovatelky proti všem rozhodnutím o předběžných opatřeních soudu prvního stupně odeslal Krajskému soudu v Hradci Králové teprve 6. 6. 2019. Okresní soud v rámci nepředložení spisu měl takto podle stěžovatelky zdržet předložení jejích šesti odvolání. O prvním rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019, proti kterému bylo podáno odvolání, bylo rozhodnuto až 28. 6. 2019. V průběhu tohoto období proběhlo dalších 5 opatření, které odešly odvolacímu soudu společně až ve zmíněném termínu 6. 6. 2019. Podle stěžovatelky tak zejména delší lhůta pro vyřízení odvolání proti asistovanému styku ztížila situaci, a to tím spíše, že bylo krajským soudem zrušeno pro nezákonnost. Stěžovatelka přitom poukazuje na zákonnou lhůtu pro rozhodování ve věcech o nezletilých, konkrétně ustanovení §465 odst. 1 zákona 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, podle kterého "bylo-li rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření napadeno včasným odvoláním a nepostupoval-li soud prvního stupně podle §464, předloží věc odvolacímu soudu do 15 dnů od podání odvolání." Svou nečinností tak měl podle stěžovatelky okresní soud znemožnit stěžovatelce styk s nezletilým v době od 21. 3. 2019 do 25. 4. 2019 a dále od 18. 6. 2019 do 5. 8. 2019. V mezidobí 5 měsíců od 21. 3.2019 do 5. 8. 2019 byla navíc omezena nezákonně stanoveným asistovaným stykem. Za této situace stěžovatelka uplatnila podáním z 6. 9. 2019 námitku podjatosti soudkyně okresního soudu JUDr. Jitky Šnajdrové. Námitka obsahovala shora uvedená fakta, v námitce stěžovatelka dále uvedla, že je přesvědčena, že vztah JUDr. Šnajdrové k dané věci je takové intenzity, že není schopna rozhodovat nezávisle a nestranně. Stěžovatelce nikdy nevyhověla v žádném jejím návrhu a nápravu musel zjednat až krajský soud, její rozhodnutí neměla oporu v zákoně, zbavila jí možnosti stýkat se po dobu téměř půl roku synem, přitom v této době bylo prováděno vyšetření znalcem a tím negativně ovlivnila celé řízení.
5. Stěžovatelka dále ve své ústavní stížnosti rozvádí výhrady proti oběma posudkům, jak znalkyně Mgr. Čermákové, tak znalkyně PhDr. Pickové. Stěžovatelka dále uvádí, že odvolací soud nezohlednil procesní návrh stěžovatelky na výslech nezletilého, respektive jej bez odpovídající argumentace zamítl. Stěžovatelka však uvádí, že nezletilý dostatečně prokázal již při výslechu na polici v neodkladném a neopakovatelném výslechu dne 4. 4. 2019 (ve věku 6 let) schopnost jasně a konkrétně vyjádřit své názory a pocity k situaci a k jednání otce ke své osobě. Stěžovatelka dále poukazuje na průtahy v řízení, které se projevily v omezení práv matky být k věci slyšen v řízení, neboť byla vyslechnuta až po uplynutí sedmnácti měsíců, a to v době, kdy již znalkyně zpracovávala znalecký posudek, jehož pochybení a nepřezkoumatelnost je dokládána dále. Stěžovatelka dále uvádí, že předběžná opatření, jimiž soud rozdělil matku a jejího nezletilého syna nepochybně představuje závažný zásah do základních lidských práv a jako takové musí být podpořeno dostatečně pádnými argumenty a současně chápáno jako dočasné opatření, které bude ukončeno, jakmile to okolnosti dovolí, a také jako krajní možnost, k níž by mělo být přistoupeno až po náležitém zvážení toho, že jiná mírnější opatření by nebyla dostatečná. Absenci jednání soudu ve věci byla stěžovatelka nucena vynahrazovat svou vlastní procesní aktivitou, na kterou však ani okresní soud ani krajský soud v napadeném rozhodnutí nereflektoval. Krajský soud v Hradci Králové pak rezignoval na dohled nad zákonností postupu okresního soudu, když nejenom že mu nevytknul překročení zákonné lhůty pro předložení spisu s odvoláním k rozhodnutí ale ani v napadeném rozhodnutí průběh rozhodování o předběžných opatřeních nevyhodnotil (neposoudil délku trvání kontinuálního před, opatřeni) a neřešil ani, zda vydaná rozhodnutí a průběh řízení neobsahují prvek svévole se zásadním dopadem na styk nezletilého se stěžovatelkou. Stěžovatelka je přesvědčena, že se napadené rozhodnutí nezabývalo podstatou a argumentací stěžovatelky a pominulo její zdůvodnění, čímž jí mělo být upřeno právo na řádný soudní proces.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Již ze samotné argumentace stěžovatelky vyplývá, že nepřijímá rozhodnutí, jímž byl nezletilý svěřen do péče otci. Její hlavní argumenty spočívají v námitce průtahů v řízení, dále v nesouhlasu s jedním z předběžných opatření, jímž bylo rozhodnuto o jejím asistovaném styku s nezletilým a rovněž polemizuje se závěry znaleckého posudku a nesouhlasí se způsobem, jak se s jejími námitkami proti tomuto posudku vypořádal odvolací soud v napadeném rozhodnutí.
10. K námitce průtahů řízení Ústavní soud upozorňuje na to, že právní řád poskytuje stěžovatelce cestu, jak se domáhat právní ochrany proti případným průtahům v řízení, a to jak v rámci řízení samotného (v souladu se zákonem o soudech a soudcích), tak i po jeho skončení (cestou náhrady škody proti státu za utrpěnou nemajetkovou újmu). O této otázce Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat v první instanci, je na stěžovatelce, aby nejprve vyčerpala všechny prostředky, které jí právní řád poskytuje.
11. K námitce vůči jednomu z předběžných opatření Ústavní soud uvádí, že toto předběžné opatření již bylo zrušeno odvolacím soudem, a proto mu nepřísluší se jím zabývat. Pokud pak tuto námitku měla stěžovatelka na mysli proto, že toto předběžné opatření případně výše uvedené tvrzené průtahy mohly ovlivnit výsledek řízení ve věci samé, dostatečně tuto námitku nerozvedla a neopřela o další argumenty. Navíc se jedná o otázku skutkovou, již přísluší řešit obecným soudům a Ústavní soud neshledal takový exces, který by mohl mít ústavní rozměr.
12. Ve vztahu k požadavku stěžovatelky na opakovaný výslech nezletilého se Ústavní soud odvolává na svou judikaturu, v níž vyjádřil, že by mělo být zabráněno opakovanému slyšení dítěte ke stejným otázkám, zejména pokud je to pro něj stresující a nepříjemné. Bylo-li by dítě nuceno k vyjádření před soudem, ačkoli si to nepřeje, bylo by to porušením čl. 3 i čl. 12 Úmluvy o právech dítěte (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2598/20 ze dne 10. 11. 2020). Slyšení dítěte před soudem je projevem jeho participačního práva, nemůže být prováděno nadbytečně či vynucováno rodičem v případech, kdy by to bylo v rozporu s jeho nejlepším zájmem.
13. Námitky vztahující se ke kvalitě použitých znaleckých posudků byly odvolacím soudem náležitě vypořádány, jak ostatně plyne z rekapitulace uvedené v bodě 3, nelze tedy v žádném případě dospět k tomu, že by se odvolací soud ve vztahu k této otázce zpronevěřil svým povinnostem plynoucím ze stěžovatelčina práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.
14. Z výše uvedených důvodů, tedy proto, že stěžovatelčiny námitky nemají ústavněprávní dimenzi, Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu