ECLI:CZ:US:2021:2.US.50.21.1
sp. zn. II. ÚS 50/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. C., zastoupeného JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem se sídlem Stavbařů 2202/34, Karviná - Mizerov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 696/2020-3836 ze dne 30. 9. 2020, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 To 127/2019-3433 ze dne 27. 11. 2019 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 34 T 8/2018-3188 ze dne 19. 3. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu zaručených čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti stěžovatele a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem č. j. 34 T 8/2018-3188 ze dne 19. 3. 2019 shledal Krajský soud v Ostravě stěžovatele vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let a dále mu byl uložen trest propadnutí majetku a trest propadnutí věci. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem č. j. 3 To 127/2019-3433 ze dne 27. 11. 2019 zrušil část rozsudku krajského soudu ve výroku o trestu propadnutí majetku a nově rozhodl tak, že rozšířil části majetku stěžovatele, na něž se tento trest vztahuje. V ostatních výrocích týkajících se stěžovatele zůstal rozsudek krajského soudu nezměněn. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl usnesením č. j. 11 Tdo 696/2020-3836 ze dne 30. 9. 2020.
3. Při zjišťování skutkového stavu vycházely krajský soud a vrchní soud mimo jiné z protokolů o sledování osob a věcí. Stěžovatel v průběhu řízení namítal, že obsahy protokolů o sledování neodpovídají skutečnosti. Krajský soud neměl ohledně věrohodnosti protokolů žádné pochybnosti a poukázal zejména na to, že informace získané z protokolů o sledování a pořízených videozáznamů potvrzuje fakt, že stěžovatel byl zadržen na sledovaném místě. Rovněž vrchní soud dospěl k závěru, že skutkový stav byl dostatečně prokázán, přičemž odkázal na obsah protokolů o sledování a další důkazy. Nejvyšší soud označil skutkové závěry nižších soudů za přesvědčivě odůvodněné a ztotožnil se s nimi.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že protokol o sledování osob není důkazem ve věci samé, zejména nekoresponduje-li jeho obsah s pořízeným videozáznamem. Dokazování by naopak mělo být provedeno přehráním samotného videozáznamu. Stěžovatel má také za to, že soudy řádně neodůvodnily svoje závěry a nepodložily je dostatečnými důkazy (stěžovatel například rozporuje význam faktur za dopravu). Dále stěžovatel brojí proti tomu, že soudy neposoudily, zda věci postižené trestem propadnutí majetku spadají do společného jmění manželů, či nikoli.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti jako napadená rozhodnutí označil pouze rozsudky krajského a vrchního soudu. Usnesení Nejvyššího soudu k nim nezařadil ani Ústavnímu soudu nezaslal jeho kopii, ačkoli jej v ústavní stížnosti zmiňuje a vznáší proti němu námitky. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost podle jejího obsahu a vzal v potaz i stěžovatelovy námitky proti danému usnesení, jehož obsah je Ústavnímu soudu znám z úřední činnosti.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ústavní soud nicméně nepřehlédl, že ústavní stížnost trpí několika vadami. Přestože je stěžovatel právně zastoupen, Ústavní soud neobdržel plnou moc k zastupování advokátem. V rozporu s §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu dále k ústavní stížnosti nebylo přiloženo výše citované usnesení Nejvyššího soudu a bez informace o dni jeho doručení nemohl Ústavní soud jednoznačně posoudit ani včasnost ústavní stížnosti. Ústavní soud přesto nepovažoval za nutné vyzvat stěžovatele k nápravě těchto vad, neboť i v případě jejich odstranění by ústavní stížnost byla z níže uvedených důvodů odmítnuta.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že s ohledem na postavení Ústavního soudu se v řízení o ústavní stížnosti nelze úspěšně domáhat zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. V jádru ústavní stížnosti leží stěžovatelovy výhrady proti hodnocení důkazů, zejména co se týče protokolů o sledování. Stěžovatel tímto způsobem polemizuje se skutkovými závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance obecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje zákonnost samotného sledování jeho osoby, ale jen kvalitu pořízených videozáznamů a obsah protokolů o sledování. Hodnocení těchto důkazů nicméně náleželo obecným soudům, které o jejich věrohodnosti neměly pochyb, což také náležitě odůvodnily. Krajský soud vyjmenoval množství důkazů, z nichž vycházel, a podrobně vysvětlil, k jakým závěrům o skutkovém stavu na jejich základě dospěl. Vrchní soud se s těmito závěry ztotožnil a v odůvodnění poukázal i na další důkazy potvrzující skutková zjištění krajského soudu. Ani Nejvyšší soud pak neshledal důvod do hodnocení důkazů zasáhnout. Ústavní soud dodává, že protokoly o sledování nebyly jedinými důkazy svědčícími o vině stěžovatele, což obecné soudy zdůraznily v napadených rozhodnutích. Významné jsou především okolnosti, za nichž byl stěžovatel zadržen na sledovaném místě, ale rovněž další důkazy (např. informace získané z odposlechů a domovních prohlídek u prvního skutku či doznání stěžovatele u druhého skutku) podporující skutková zjištění popsaná v napadených rozhodnutích. Nic navíc nenasvědčuje tomu, že by stěžovatel neměl možnost se s důkazy seznámit a vznášet proti nim v rámci své obhajoby námitky.
11. Ani v odůvodnění napadených rozhodnutí neshledal Ústavní soud nedostatky dosahující ústavněprávní úrovně. Ke konkrétním námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí, že rozhodnutí o opravném prostředku není nepřezkoumatelné nebo protiústavní, jestliže odkazuje na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1065/20 ze dne 8. 12. 2020, body 24-26, usnesení sp. zn. III. ÚS 2456/20 ze dne 24. 11. 2020, bod 19; citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). V projednávané věci navíc vrchní soud doplnil i své vlastní úvahy o skutkovém stavu. V usnesení Nejvyššího soudu pak stěžovatel mylně napadá pasáž odůvodnění, která obsahuje shrnutí argumentace státní zástupkyně, nikoli soudu.
12. Ústavnímu soudu dále nepřísluší hodnotit, zda věci postižené trestem propadnutí majetku spadají do společného jmění manželů. Jak již stěžovateli vysvětlil Nejvyšší soud ve svém usnesení, společné jmění manželů výrokem o propadnutí majetku zaniká (dle §66 odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů) a trestem je postižena pouze část patřící odsouzenému. Vypořádání společného jmění manželů však nebylo předmětem řízení v nyní projednávané věci.
13. Ústavní soud tedy shrnuje, že v postupu obecných soudů neshledal žádná pochybení, jež by měla ústavněprávní rozměr. Ačkoli stěžovatel poukazuje na svá ústavně zaručená práva na spravedlivý proces a na obhajobu, vyjadřuje především nesouhlas s hodnocením důkazů ze strany obecných soudů. Hodnocení důkazů však nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti. Ústavní soud proto neshledal, že by se obecné soudy dopustily vykročení z pravidel spravedlivého procesu, které by vedlo k závěru o porušení stěžovatelových základních práv.
14. Z výše uvedených důvodů tak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu