ECLI:CZ:US:2021:2.US.513.21.1
sp. zn. II. ÚS 513/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Douši, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, advokátem se sídlem Šmeralova 272/22, Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2021 č. j. 1 Afs 305/2020-33 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 8. 2020 č. j. 16 Af 25/2020-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů a v přítomnosti stěžovatele zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny a právo na účinný prostředek právní ochrany zaručené čl. 13 odst. 1 Úmluvy.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel se u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhal prominutí zmeškání lhůty k podání žaloby podle §3 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu (dále jen "zákon o koronavirových opatřeních"). Správní žalobou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 20. 3. 2020 č. j. 11541/20/5200-10422-706807, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeny tři dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro Ústecký kraj týkající se daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2013, 2014 a 2015. Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným usnesením žádost stěžovatele o prominutí zmeškání lhůty zamítl (výrok I.) a žalobu pro opožděnost odmítl (výrok II.). Kasační stížnost proti tomuto usnesení Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.
3. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že správní soudy postupovaly příliš formalisticky, když nezohlednily skutečnost, že napadené rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství bylo daňovému poradci doručeno pouhých 8 dnů po vyhlášení nouzového stavu, tedy v době bezprecedentního chaosu a strachu. Členka představenstva daňového poradce, narozena roku 1965, trpí dýchacími obtížemi, měla proto strach o své zdraví, druhý člen představenstva měl obavy o zdraví své dvouleté dcery, jejich pracovní koncentrace proto byla snížena; zaměstnanci daňového poradce navíc odmítali docházet do práce. Stěžovatel má za to, že důvod pro prominutí zmeškání lhůty v posuzovaném případě byl, výklad §3 zákona o koronavirových opatřeních nelze redukovat na situace, kdy jednotlivec leží v umělém spánku napojený na plicní ventilátor. Stěžovatel v ústavní stížnosti a doplnění ústavní stížnosti dále zdůrazňuje existenční dopady vydaných dodatečných platebních výměrů na svou osobu. Závěrem stěžovatel konstatuje, že nelze akceptovat, že vláda činí řadu chyb, aniž by za ně nesla jakoukoli odpovědnost, a jednotlivec je drakonicky sankcionován za malé administrativní pochybení v situaci celostátního ohrožení zdraví a extrémního strachu a chaosu.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc
posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice s právními a skutkovými závěry obecných soudů, kterou vedl již v předchozím řízení. Nejvyšší správní soud již všechny uvedené argumenty vypořádal v napadeném rozhodnutí. Zákon o koronavirových opatření v ustanovení §3 jasně vymezuje podmínky, za kterých lze osobě účastnící se soudního řízení lhůtu k provedení úkonu prominout, a to "z vážného omluvitelného důvodu spočívajícího v mimořádném opatření při epidemii, které této osobě znemožňovalo nebo podstatně ztěžovalo úkon učinit". Oproti právní úpravě v jiných zemích nedošlo po dobu nouzového stavu k úplnému pozastavení plynutí lhůt zákonem. Obecné soudy správně shledaly, že daňový poradce měl možnost se stěžovatelem komunikovat a předmětná rozhodnutí orgánů finanční správy mu zaslat prostřednictvím dálkových elektronických komunikačních prostředků, tedy způsobem neohrožujícím život a zdraví zúčastněných osob. Stěžovatelem popsané administrativní pochybení pracovnic daňového poradce nelze považovat za vážný a omluvitelný důvod způsobený mimořádnými opatřeními při epidemii. Uvedené závěry Ústavní soud shledává udržitelnými; na ústavní rovině žádné pochybení neshledal.
8. Nad rámec nutného odůvodnění Ústavní soud dodává, že rozumí stěžovatelovu rozčarování způsobenému již rok trvajícími opatřeními spojenými s koronavirovou pandemií, zachování fungování veřejné správy i v době mimořádných opatření však nelze považovat za svévoli. Pokud daňový poradce stěžovatele v době nouzového stavu (a týdny po jeho ukončení) rezignoval na řádné plnění svých povinností ve vztahu ke stěžovateli, jedná se o pochybení v rámci jejich smluvního vztahu, za které nelze vinit orgány veřejné správy či dokonce soudy.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu