ECLI:CZ:US:2021:2.US.545.21.1
sp. zn. II. ÚS 545/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Pavly S. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Alenou Prchalovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Husova 1288/25, Jihlava, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. listopadu 2020 č. j. 16 Co 53/2020-388 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18. listopadu 2019 č. j. 4 P 199/2017-346, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, Městského úřadu ve Žďáru nad Sázavou, sídlem Žižkova 227/1, Žďár nad Sázavou, a X dětského domova, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, kterými byl zamítnut návrh rodičů na zrušení ústavní výchovy u nezletilých Evy a Tomáše S. (jedná se o pseudonym), neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy právo na rodičovství, na péči a výchovu dětí a právo dětí na rodičovskou výchovu a péči, čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, právo na spravedlivý proces.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, předmětem řízení před obecnými soudy bylo zrušení ústavní výchovy nezletilé Evy S. a nezletilého Tomáše S., dětí rodičů Pavly S. (stěžovatelky) /jedná se o pseudonym/ a Ivana S (jedná se o pseudonym). Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 26. 11. 2018 č. j. 4 P 199/2017-165 nařídil ústavní výchovu nezletilých dětí Evy a Tomáše ve smyslu ustanovení §971 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), na dobu 3 let. Okresní soud dospěl k závěru, že rodiče nebyli schopni dlouhodobě řádně zabezpečit výchovu svých dětí, děti vyrůstaly v nevhodném a nepodnětném prostředí, byla zanedbávána péče o zdravotní stav a školní docházka. Stěžovatelce bylo určeno přispívat na výživu nezletilé Evy 800 Kč měsíčně a na nezletilého Tomáše 500 Kč měsíčně k rukám ústavního zařízení, otci nebylo výživné stanoveno. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 24. 4. 2019 č. j. 16 Co 34/2019-228 určil otci povinnost hradit výživné na nezletilou Evu 1 500 Kč měsíčně a na nezletilého Tomáše 1 000 Kč měsíčně k rukám ústavního zařízení, v dalším odvolání zamítl.
3. Rozsudkem okresního soudu dne 18. 11. 2019 č. j. 4 P 199/2017-346 byl zamítnut návrh na zrušení ústavní výchovy, který podali rodiče dne 11. 7. 2019, neboť dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro zrušení ústavní výchovy.
4. Krajský soud rozsudkem z 18. 11. 2020 č. j. 16 Co 53/2020-388 potvrdil rozsudek okresního soudu jako věcně správný. Konstatoval, že ani v mezidobí od vyhlášení rozsudku okresním soudem do rozhodnutí krajským soudem nebyla zjištěna žádná změna poměrů, která by odůvodňovala jiné rozhodnutí ve věci, protože nepominuly zákonné důvody pro trvání a pokračování ústavní výchovy nezletilých dětí.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů nesouhlasí a obdobně jako v odvolání polemizuje s konkrétními důvody rozhodnutí obecných soudů, na jejichž základě zamítly zrušení nařízené ústavní výchovy nezletilých dětí. Především stěžovatelka opětovně namítá, že obecné soudy na základě provedených důkazů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Rodiče upravili své poměry, změnili bydliště, jejich domácnost je udržována v čistotě a není důvod, aby nezletilé děti pobývaly v dětském domově. Stěžovatelka také dětem zajistila dětského lékaře a uznala, že není vhodné jej často střídat, také ohledně zanedbávání školní docházky přislíbila, že děti nebude bezdůvodně nechávat doma a psát jim omluvenky.
6. Dále namítala také řadu formálních pochybení obecných soudů, především rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna, jsou uvedeny jen obecné důvody, pro které byla nařízena ústavní výchova. Soud se nevypořádal řádně s navrženými důkazními návrhy, a to výslechem nezletilé Evy, která má 12 let a je schopna se sama vyjádřit, navrhla také stanovení dohledu nad výchovou rodičů po zkušební dobu, aby OSPOD a soud mohly zjistit pozitivní změny v rodině. Dále polemizovala se závěry znaleckých posudků zpracovaných pro trestní řízení a poukázala na to, že nebyl proveden výslech znalců u soudního jednání. Stěžovatelka uvedla, že v současné době důvody ústavní výchovy pominuly, soudy jen bezdůvodně prodlužují odloučení nezletilých dětí od rodičů, navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí, argumentovala judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (např. Havelka a ostatní proti České republice z 21. 6. 2007, Wallovi proti České republice z 26. 10. 2006), nařízení ústavní výchovy je za běžných okolností třeba považovat za dočasné opatření, které bude zrušeno, jakmile to dovolí okolnosti. Poměry v rodině se zlepšily, a to k lepšímu, proto není žádný důvod, aby nezletilé děti nadále setrvaly v ústavní výchově.
II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena advokátkou dle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, pokud směřuje proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 4 P 199/2017. Obsah rozhodnutí napadených ústavní stížností, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce známy.
III.
Řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud vyzval podle §42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení - krajský soud, okresní soud, Město Žďár nad Sázavou, Krajské státní zastupitelství a X dětský domov, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.
10. K výzvě Ústavního soudu se dne 30. 3. 2021 vyjádřil okresní soud tak, že považuje ústavní stížnost stěžovatelky za nedůvodnou a nesdílí názor, že by nesprávným postupem soudu byla porušena její práva garantovaná Ústavou. Okresní soud v řízení neshledal důvody pro zrušení ústavní výchovy umístěné v X dětském domově. Poukázal na zprávy z ústavního zařízení, kde děti byly děti umístěny i z kontrolních šetření orgánu péče o dítě, že pobyt dětí v ústavní výchově je pro ně přínosem a zajišťuje jim uspokojování všech jejich potřeb včetně vzdělání a zdravotní péče, což v rodině dlouhou dobu prokazatelně zajišťováno nebylo.
11. Krajský soud se dne 1. 4. 2021 vyjádřil předsedou senátu 16 Co tak, že v plném rozsahu odkázal na skutkové a právní závěry rozsudku, aniž by vznesl návrh, jak má být rozhodnuto.
12. X dětský domov, se vyjádřil dne 21. 4. 2021 k ústavní stížnosti stěžovatelky zprávou ředitelky. Ve svém stanovisku odmítla, že by došlo k porušování práv nezletilých dětí. Upozornila, že děti byly umístěny do dětského domova s polorodým bratrem Milanem B. (jedná se o pseudonym) od 10. 12. 2018. Od té doby udělali sourozenci velký pokrok ve školních výsledcích, sebeobsluze, v celkovém vystupování a chování. Podrobně popsala jejich chování, školní docházku a výsledky, volnočasové aktivity, zdravotní stav, spolupráci s rodinou a přehled dovolenek. Dne 12. 5. 2021 bylo Ústavnímu soudu zasláno vedlejším účastníkem doplnění, kde popisuje problematické chování stěžovatelky, která odmítá udělit souhlas, který je nutný k vyřízení potřebných dokumentů, které zajišťují tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj dětí. Např. vyřízení cestovních pasů r. 2019, problémy s vyřizováním asistenta v mateřské škole (listopad 2019), odklad povinné školní docházky (únor 2020 přes doporučení z MŠ X, SPC X a dr. K. - pediatr), neustálé osočování vychovatelek, nevhodné až vulgární výrazy v SMS zprávách, vyhrožování v telefonu. Nesouhlas se zápisem Tomáše
S. do l. třídy speciální školy - i přes doporučení MŠ, SPC a pediatra. Stěžovatelka v poslední době opět několikrát za den volala na domov, psala výhrůžné SMS s vulgárními výrazy, že si nepřeje, aby děti zůstaly na víkendových akcích v domově, dětem zakazuje pobyt v Chorvatsku i na letním táboře, přestože se již tam těší.
13. Krajské státní zastupitelství v Brně se vyjádřilo k ústavní stížnosti stěžovatelky dne 21. 4. 2021 tak, že rekapitulovalo mírnější opatření, která nevedla ke zlepšení situace, vývoj nezletilých dětí byl ohrožen, proto byla nařízena ústavní péče. Proti stěžovatelce a otci nezletilých dětí bylo vedeno trestní řízení. Trestním příkazem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18. 11. 2019 č. j. 1 T 133/2019-321 byli uznáni vinnými ze spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b), d), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, neboť v období nejméně od počátku září 2017 do 29. 11. 2018 ohrožovali rozumový, citový a mravní vývoj svých dětí Evy a Tomáše S., jakož i Milana B., blíže popsaným jednáním v trestním příkaze. Krajské státní zastupitelství v Brně se vyjádřilo tak, že považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou a vzneslo návrh na odmítnutí popřípadě zamítnutí dle zákona o Ústavním soudu.
14. Město Žďár nad Sázavou se jako opatrovník k návrhu stěžovatelky dne 23. 4. 2021 podrobně vyjádřilo tak, že odmítlo argumentaci stěžovatelky. Odbor sociální podal zprávu o vývoji situace v rodině stěžovatelky a jejich nezletilých dětí B. (Ivan, Jitka a Milan) /jedná se o pseudonymy/ a S (Eva, Tomáš), která vedla k nařízení ústavní výchovy u nezletilé Evy a Tomáše. (Okresní soud nařídil ústavní výchovu nezletilého syna stěžovatelky Milana B. dne 18. 11. 2019 č. j. 4 P 57/2008-586). Poukázal na spisovou dokumentaci, ve které je chronologicky doloženo jakým způsobem, intenzitou a jakými prostředky a službami pracovaly zapojené instituce nejen s rodinou, ale i s dětmi před umístěním a poté, co byly v dětském domově X. Děti byly umístěny do ústavní péče, kdy se v jejich chování projevovaly důsledky zanedbané a nedůsledné výchovy ze strany matky. Dětem chyběly hygienické návyky, školní návyky, pravidla slušného chování, dodržování řádu a pravidel vzájemného soužití. Po dobu péče o děti stěžovatelkou měly děti zdravotní problémy a školní docházka byla minimální, proto bylo nezbytné situaci řešit nařízením ústavní výchovy. V současné době se výrazně změnily poměry rodičů, na adrese XXX již nebydlí, byt museli opustit od července 2020 pro dluh na nájemném. Rodiče neinformovali opatrovníka ani dětský domov. Stěžovatelka již s manželem nežije ve společné domácnosti a současné bydlení ani nemá zajištěno smluvně. Závěrem uvedl opatrovník, že nezletilé děti nyní mají v dětském domově stabilní zázemí a jsou zde v kontaktu i se starší sestrou Jitkou, na kterou jsou citově vázáni. Ve věci nezletilého Milana je řízení o ústavní stížnosti vedeno pod sp. zn. II. ÚS 3154/20 a dosud nebylo Ústavním soudem rozhodnuto.
15. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelce k replice, která využila svého práva a po stanovené lhůtě na ně obšírně reagovala tak, že především opakovala argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti. Stěžovatelka se podrobně vyjádřila k zaslaným podáním a tvrdila, že snahou všech účastníků řízení je děti ponechat v ústavní výchově a poškodit jejich právo na rodinný život. Okresní soud i krajský soud svým postupem nezohlednily zájem dětí a zcela pominuly právo rodičů na společný život se svými dětmi. Závěrem podotkla, že ani bytové poměry nemohou být důvodem pro ponechání dětí v ústavní výchově.
16. Podle §44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
IV.
Vlastní posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud konstatuje, že podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právními závěry okresního soudu a krajského soudu v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jejím nezletilým dětem, v nichž soudy neshledaly předpoklady pro zrušení ústavní výchovy.
18. Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti toliko posoudit ochranu ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoli "běžné" zákonnosti. Ústavní soud tedy přezkoumal, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatelky a jejích dětí, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363); či nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz].
19. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dětí (dle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dětí shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)]. Řečené pak platí obzvláště za situace, kdy jsou nezletilí Eva a Tomáš ponecháni v ústavní výchově, jinými slovy, kdy důsledkem přijatého opatření je významné narušení rodinných vazeb, což nepochybně představuje velmi závažný zásah do práva na rodinný život zaručeného v čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy.
20. Těmto požadavkům ostatně odpovídá i zákonná úprava provedená v ustanovení §971 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého může soud nařídit ústavní výchovu, jako nezbytné výchovné opatření, je-li splněna jedna z těchto podmínek: a) výchova dítěte nebo jeho tělesný, rozumový a duševní stav anebo jeho řádný vývoj jsou vážně ohroženy nebo narušeny do té míry, že je to v rozporu se zájmem dítěte; b) jsou-li tu vážné důvody, pro které rodiče dítěte nemohou jeho výchovu zabezpečit. Rozhodující soud nicméně může k nařízení ústavní výchovy přistoupit teprve tehdy, jestliže dříve učiněná opatření nevedla k nápravě, a vždy je povinen vážit, zda není na místě dát přednost jinému výchovnému opatření, např. svěření dítěte do péče fyzické osoby. Tyto své úvahy je také rozhodující soud povinen ve svém rozhodnutí řádným, důkladným a srozumitelným způsobem vyložit.
21. Nařízení ústavní výchovy proto nepochybně představuje velmi závažný zásah do práva na rodinný život zaručeného v čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, jehož základním prvkem je soužití rodičů a dětí ? právě v jeho rámci se má uskutečňovat péče o děti a jejich výchova ze strany rodičů, na což mají jak děti, tak i rodiče právo podle čl. 32 odst. 4 Listiny [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2007 sp. zn. II. ÚS 838/07 (N 157/47 SbNU 53) či nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59)].
22. Za účelem hodnocení ústavnosti takového zásahu proto Ústavní soud ve své judikatuře (s odkazem i na závěry judikatury Evropského soudu pro lidská práva) vymezil podmínky, které musí být v daném konkrétním případě splněny. Kromě zohlednění již zmiňovaného kritéria nejlepšího zájmu dítěte [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 2903/14 (N 94/77 SbNU 377)], musí být svěření dětí do ústavní výchovy chápáno zásadně jako dočasné opatření, které bude ukončeno, jakmile to okolnosti dovolí, a dále jako krajní možnost, k níž by mělo být přistoupeno až po náležitém zvážení, že jiná - mírnější - alternativní opatření na podporu nezletilých Evy a Tomáše by nebyla dostatečná.
23. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí obecných soudů přezkoumal, nicméně žádné pochybení, jež by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah, nezjistil. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy výše uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Současně logicky a srozumitelně zdůvodnily, proč za daných skutkových okolností jsou splněny zákonné podmínky pro trvání ústavní výchovy nezletilých Evy a Tomáše, coby opatření sice nejzávažnějšího, nicméně z hlediska ochrany jejich zájmu opatření nutného, neboť všechna dříve učiněná "mírnější" opatření nevedla k nápravě problematického chování jejich rodičů. Bylo prokázáno, že nezletilým dětem Evě a Tomášovi chyběly hygienické návyky, byla zanedbávána péče o zdravotní stav, respektování hranic druhých lidí, neměly osvojeny pravidla slušného chování, nebyly schopni dodržovat řád a pravidla vzájemného soužití, Evě chyběly školní návyky, její školní docházka byla minimální. Tyto negativní vlivy související s vlivem rodinného nepodnětného prostředí a nedostačující výchovy lze jen těžko minimalizovat a napravovat v době dospívání. Umístění nezletilých dětí Evy a Tomáše do dětského domova se jeví jako nezbytné, odpovídá i závěrům diagnostického vyšetření, je v jejich zájmu i v zájmu ostatních polorodých sourozenců v dětském domově. Školní výsledky, sebeobsluha, zdravotní stav, celkové vystupování a chování nezletilých se za dobu pobytu v domově zlepšilo. Za nejvhodnější opatření, které zajistí nezletilým Evě a Tomášovi nezbytnou odbornou pomoc směřující k jejich další psychické i fyzické stabilizaci, proto krajský soud, ve shodě s okresním soudem, nepovažoval za vhodné zrušení ústavní výchovy (§971 odst. 1, 4 občanského zákoníku).
24. V tomto požadavku tak nachází odraz v judikatuře Ústavního soudu týkající se ochrany práva na rodinný život zaručeného v čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy zdůrazňovaný procesní aspekt rozhodování obecných soudů v těchto řízeních, jež musí dostát principům spravedlivého procesu, ústavně zakotvených zejména v čl. 36 a násl. Listiny, resp. v čl. 8 Úmluvy. Vedle požadavku na náležité odůvodnění rozhodnutí soudu (s ohledem na povahu daného rozhodnutí i okolnosti konkrétního případu) [srov. např. nález ze dne 5. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 201/04 (N 3/36 SbNU 19) či nález ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 919/14] se jedná kupříkladu o povinnost soudu vždy zvážit, zda nejsou splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka nezletilému za účelem ochrany jeho zájmů (srov. např. nález ze dne 21. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3598/14 či nález ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 2748/15), anebo povinnost soudu respektovat právo nezletilého dítěte na slyšení v řízení, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech, a to za účelem zjištění jeho postoje (přání) k uvažované změně výchovných poměrů [srov. např. nález ze dne 2. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 1945/08 (N 80/53 SbNU 11) či nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503)].
25. Ve vztahu k posledně uvedenému požadavku Ústavní soud ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které obecné soudy musí při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503; či nález ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého. V této souvislosti Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 zdůraznil, že i v tomto ohledu je rozhodná rozumová a emocionální vyspělost nezletilého dítěte. "Ústavní soud si je vědom, že občanský zákoník stanoví v ust. §867 odst. 2 in fine, že "o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit", nicméně dosažení 12 let považuje za nejzazší možnou hranici, kdy je už dítě schopné uceleně prezentovat bez větší újmy svůj názor před soudem. Po dosažení této věkové hranice je nezbytné, nebrání-li tomu zvlášť významné okolnosti, zjistit přání dítěte přímo před soudem."
26. Z uvedeného samozřejmě nelze dovodit, že obecný soud je za situace, kdy zjišťuje postoj (přání) nezletilého dítěte, vždy povinen přistoupit k výslechu nezletilého dítěte přímo při soudním jednání, aniž by mohl zohlednit skutková zjištění z již provedeného dokazování (zejména zjištění jeho postoje prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím opatrovníka) či další specifické okolnosti daného případu (kupříkladu hrozba psychické újmy nezletilého dítěte z výslechu před soudem), neboť míru rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte je nutné posuzovat případ od případu (obdobně srov. nález ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14). Pokud ovšem obecný soud za účelem zjištění postoje nezletilého dítěte nepřistoupí k jeho výslechu, "i v těchto případech platí, že znalecký posudek, ani stanovisko orgánu sociálně-právní ochrany dětí nejsou víc než zákon, a obecný soud musí při posuzování názoru dítěte provést samostatnou právní úvahu, která bere v potaz všechny relevantní okolnosti (viz ust. §907 odst. 2 a 3 občanského zákoníku)" (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13).
27. S námitkou stěžovatelky ohledně porušení jejího práva na spravedlivý proces, spočívající v tom, že obecné soudy nezohlednily přání nezletilé Evy, se Ústavní soud neztotožňuje, neboť je toho názoru, že soudy jej naopak zohlednily. Ústavní výchova byla u nezletilých dětí nařízena proto, že jejich výchova byla ze strany stěžovatelky značně zanedbávána, za což byla odsouzena trestním soudem. Jak vyplynulo ze zprávy opatrovníka, je situace stěžovatelky nyní velmi nejistá. S manželem nyní nežijí ve společné domácnosti, odstěhoval se neznámo kam. Veškerá starost a péče o všechny děti je nyní v době jejich návštěvy v podstatě na matce. Otec se do faktické péče o děti nijak nezapojoval, pokud pracoval, tak je zajišťoval finančně. V současné době nemá matka zajištěno smluvně bydlení, je to závislé na tom, zda bude schopna zaplatit nájemné a poplatky a na vůli majitele ji tam nadále ubytovávat. Stěžovatelka svým přístupem v době, kdy děti u ní pobývaly na dlouhodobějších pobytech, neprokázala, že by se změnila ve svých postojích a byla opravdu schopná dodržovat nastavená pravidla a zajišťovat péči tak, jak to zdravotní a psychický stav vyžaduje. Ústavní soud neshledal důvodné tvrzení stěžovatelky v nyní projednávané ústavní stížnosti, že byla splněna všechna kritéria pro zrušení ústavní výchovy.
28. Ústavní soud uzavírá, že rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu v řízení o zrušení ústavní výchovy nezletilých Evy a Tomáše jsou řádně odůvodněna a nejsou splněny podmínky pro zrušení ústavní výchovy, jelikož dosud nepominuly důvody pro její nařízení. Stěžovatelka zjevně by nebyla schopna za tohoto stavu zvládnout péči o nezletilé děti.
29. Ústavní soud podotýká, že bez ohledu na rozhodnutím stanovenou dobu trvání ústavní výchovy je důvodnost setrvání dítěte v ústavní výchově ze strany obecných soudů prověřována nejméně jednou za 6 měsíců, přičemž v nyní projednávané věci obecné soudy obou stupňů výslovně deklarovaly svou připravenost ústavní výchovu zrušit bezprostředně poté, jakmile bude prokázáno podstatné zlepšení chování a zázemí stěžovatelky. Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky a jejích dětí nezjistil. Argumentaci stěžovatelky judikaturou Evropského soudu pro lidská práva neshledal Ústavní soud případnou. Ústavní soud proto v této souvislosti, pouze toliko ve formě obiter dicta považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů nezletilých dětí nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku. Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683).
30. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí Evy a Tomáše Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí. Na základě toho dospěl k závěru, že krajský soud v nyní projednávaném případě uvedeným požadavkům dostál, neboť ve zjištěných skutečnostech neshledal předpoklady pro zrušení ústavní výchovy a potvrdil rozhodnutí okresního soudu, v podrobnostech lze na ně odkázat.
31. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2021
David Uhlíř v. r.
předseda senátu