ECLI:CZ:US:2021:2.US.579.21.1
sp. zn. II. ÚS 579/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Alice Tomkové, zastoupené Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem, se sídlem v Praze, Janáčkovo nábřeží 139/57, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020 č. j. 27 Cdo 458/2019-111 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2018 č. j. 14 Cmo 67/2017-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka s odkazem na údajné porušení čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,, jakož i čl. 90 Ústavy domáhala zrušení shora uvedených usnesení obecných soudů. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2018 č. j. 14 Cmo 67/2017-91 potvrdilo usnesení Městského soudu v Praze 15. 12. 2016 č. j. 80 Cm 148/2015-66, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady vedlejšího účastníka řízení, Českého výboru pro UNICEF, ze dne 25. 3. 2015. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020 č. j. 27 Cdo 458/2019-111 odmítnuto ze stejného důvodu, tedy nedostatku věcné legitimace k podání žaloby.
2. Stěžovatelka se soudními závěry nesouhlasí. V ústavní stížnosti zejména uvedla, že názor zastávaný soudy, totiž že přestala být v průběhu soudního sporu členem vedlejšího účastníka (v dané věci byla stěžovatelka, dlouhodobá členka orgánů vedlejšího účastníka, valnou hromadou vedlejšího účastníka konanou v roce 2015 zbavena členství "na zkoušku" a proto se následně navíc členství sama vzdala) a tedy ztratila aktivní legitimaci ve sporu, by znemožnil jakoukoliv žalobu člena spolku a učinil by ustanovení §258 a násl. obč. zák. o žalobě člena spolku zcela nadbytečným institutem, závislým jen na vůli jedné strany sporu. Ohledně spolku není podle stěžovatelky možné vycházet z judikatury vztahující se ke ztrátě aktivní legitimace akcionáře v průběhu soudního sporu, neboť akcionář nemůže být z akciové společnosti proti svojí vůli vyloučen. Akciová společnost má jinou povahu než odborová organizace, spolek, politická strana či náboženská společnost. Cílem akciové společnosti je soustředění kapitálu, investování, podnikání a dosahování zisku. Postavení akcionářů proto nelze srovnávat s členskými právy v jiných typech sdružení a společností, když je dáno velikostí jejich investice a současně rizika, které z tohoto důvodu nesou. Práva akcionářů se proto liší, stejně jako jejich povinnosti.
3. Stěžovatelka dále polemizuje se závěry obecných soudů, že v dané věci je zřejmé, že tvrzený zájem navrhovatelky pramení zejména z její dlouhodobé nespokojenosti s vnitřním uspořádáním poměrů ve spolku, s jeho vedením a s manažerskými praktikami a z kritiky činnosti spolku. K tomu stěžovatelka zdůrazňuje, že bylo zasaženo do zájmu všech členů spolku, pokud bylo manipulováno s hlasováním při schvalování rozpočtu spolku na rok 2015 v rozsahu 60 000 000 Kč. Stěžovatelka se domnívá - na rozdíl od dovolacího soudu - že za zájem hodný právní ochrany lze bez dalšího považovat zájem na tom, aby rozhodnutí orgánu spolku bylo v souladu se zákonem a domnívá se, že je úkolem soudů bdít nad dodržováním zákonnosti a nad tím, aby zásadní rozhodnutí orgánu spolku bylo v souladu se zákonem.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy případně dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
5. Jak k podstatě zkoumané věci uvedl vrchní soud: Zaniklo-li stěžovatelce - člence spolku v průběhu daného řízení její členství ve spolku, pak ztrátou tohoto svého postavení ztratila i svoji aktivní legitimaci v probíhajícím řízení; a aby tomu tak nebylo, musela by jako navrhovatelka prokázat, že v době vydání rozhodnutí soudu trvá její právní zájem hodný právní ochrany na vydání požadovaného rozhodnutí o (ne)platnosit rozhodnutí orgánu spolku, neboť může mít dopad na její právní poměry založené jejím vztahem ke spolku. Odvolací soud předeslal, že vymezení toho, co je a není "zájmem hodným právní ochrany" záleží na rozhodnutí soudu v poměrech každé konkrétní věci; je tak třeba se vyvarovat paušalizujících závěrů. Dle soudu nová právní úprava navazuje na závěry patrné již z dřívější judikatury akcentující potřebu zdrženlivosti v oblasti přezkoumávání rozhodnutí spolků, neboť spolky nejsou "nucenými svazky"; sdružování do nich je založeno na principu dobrovolnosti a je žádoucí, aby podstatná část běžných "provozních" rozhodnutí, činěných spolkovými orgány při uskutečňování zásady smluvní autonomie členské základny, zůstala z důvodu právní jistoty uvnitř spolku zachována (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu). V dané věci je podle soudů zřejmé, že tento tvrzený zájem navrhovatelky pramení zejména z její dlouhodobé nespokojenosti s vnitřním uspořádáním poměrů ve spolku, s jeho vedením a s manžerskými praktikami a z kritiky činnosti spolku. Tyto skutečnosti však samy o sobě nejsou pro závěr soudu o existenci zájmu hodného právní ochrany navrhovatelky na požadovaném vyslovení neplatnosti napadného usnesení valné hromady spolku a s tím související její aktivní legitimací, dostačující. Odvolací soud doplnil, že stěžovatelka směšuje dva zcela rozdílné pojmy - zájem hodný právní ochrany a veřejný zájem. Spolek je však soukromoprávní právnickou osobou, od státu oddělenou, a proto nelze na jeho samosprávu a činnost vztahovat hledisko veřejného zájmu, jak se stěžovatelka domnívá.
6. S těmito právními závěry, akcentujícími postavení spolků v rámci soukromého práva, je možno se ztotožnit i z hlediska práva ústavního. Nelze na nich shledat nic neústavního a hlubší ingerence do zkoumaného případu tak Ústavnímu soudu za této situace nepřísluší.
7. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu