ECLI:CZ:US:2021:2.US.592.21.1
sp. zn. II. ÚS 592/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti JUDr. Karla Langera, správce konkurzní podstaty úpadce TEDO BRNO, spol. s r. o., se sídlem Myslínova 1377/75, Brno, zastoupeného JUDr. Markem Reichlem, advokátem se sídlem Wolkerova 692/2, Blansko, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. října 2019, č. j. 81 EXE 418/2019-60, usnesení Krajského soudu ze dne 25. května 2020, č. j. 20 Co 400/2019-78 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2020, č. j. 20 Cdo 3184/2020-105, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadenými rozhodnutími bylo zastaveno vymáhání pohledávky po povinném, kterému byla uložena povinnost uhradit částku 3 604 965 Kč s příslušenstvím na účet majetkové podstaty, jejímž je stěžovatel správcem. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy nesprávně interpretovaly ustanovení o běhu, resp. prodloužení promlčecí lhůty ve vztahu pohledávce přiznané exekučním titulem.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu jde zároveň o návrh přípustný (ve vztahu k rozhodnutím předchozím však nikoliv, jak bude níže vyloženo). I ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu se však jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto s odůvodněním, že v něm vůbec nebyly vymezeny ani tvrzeny předpoklady přípustnosti dovolání. Jinými slovy, podle Nejvyššího soudu podané dovolání vůbec nesplňovalo zákonem stanovené nároky a jako takové muselo být bez dalšího odmítnuto.
6. Napadené usnesení Nejvyššího soudu, jímž nebyly řešeny meritorní otázky, může ovšem Ústavní soud přezkoumat pouze z toho hlediska, zda jím nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním nepožívá ústavněprávní ochrany, jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje dovolací soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces. Nutno však zdůraznit, že Ústavním soudem prováděný přezkum se nezaměřuje na to, zda je přípustnost dána (neboť je primárně úkolem Nejvyššího soudu tuto skutečnost posoudit), nýbrž pouze na to, zda Nejvyšší soud nevybočil z mantinelů vymezených mu ústavním pořádkem.
7. V projednávané věci tudíž musel Ústavní soud přezkoumat, zda je ústavně konformní závěr Nejvyššího soudu, že dovolání trpělo takovými vadami (nevymezení předpokladů přípustnosti), které vedly k závěru, že dovolání nebylo řádně podáno a bránily jeho projednání.
8. Ústavní soud si za účelem posouzení této otázky vyžádal i spis Městského soudu v Brně sp. zn. 81 EXE 419/2019 a soustředil se zejména na formulaci dovolání. Zkoumal přitom, zda závěr Nejvyššího soudu nebyl projevem přepjatého formalismu, tj. zda odmítnutí dovolání z nastíněných důvodů nebylo reakcí na "pouhou" stylistickou neobratnost v situaci, v níž by předpoklady přípustnosti v dovolání materiálně vymezeny byly.
9. Ústavní soud však konstatuje, že ani při nejshovívavější interpretaci obsahu dovolání (č. l. 86) nelze dovodit, v čem stěžovatel spatřoval podmínky jeho přípustnosti. Stěžovatel toliko tvrdil, že výklad práva provedený odvolacím soudem byl nesprávný, a předestřel vlastní interpretační variantu. Ani náznakem se přitom nezabýval otázkou, jak předestřený právní problém (ne)řeší judikatura dovolacího soudu, natož aby explicitně zmínil ustanovení §237 o. s. ř. či institut přípustnosti.
10. Za tohoto stavu považuje Ústavní soudu odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem za řádně odůvodněné a ústavně konformní. Přístup k dovolacímu soudu tedy stěžovateli nebyl protiústavně upřen.
11. Stěžovatel tudíž nepodal řádné a projednatelné dovolání. Za této situace nelze než konstatovat, že jeho ústavní stížnost je v rozsahu směřujícím proti usnesením Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně nepřípustná. Podmínka přípustnosti ústavní stížnosti je totiž splněna zásadně pouze tehdy, vyčerpá-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Požadavek vyčerpat všechny procesní prostředky ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále i zej "zákon o Ústavním soudu") není splněn nejen v případě, že opravný prostředek, který je stěžovateli k dispozici, stěžovatel vůbec nevyužil. Stejné důsledky má i situace, když tak stěžovatel sice učinil, avšak nikoliv "řádně" (ve smyslu splnění stanovených procesních podmínek pro jeho podání), čímž způsobil, že opravný prostředek nemohl být projednán věcně. Právě taková situace, jak již Ústavní soud vyložil, nastala v projednávané věci.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost v rozsahu směřujícím proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný; v rozsahu směřujícím proti předcházejícím usnesením Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně pak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu