ECLI:CZ:US:2021:2.US.594.21.1
sp. zn. II. ÚS 594/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Občané za ochranu kvality bydlení v Brně-Bosonohách, z. s., se sídlem Pražská 469/29, Brno, zastoupeného JUDr. Michalem Bernardem, Ph.D., advokátem se sídlem Klokotská 103, Tábor, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2020 č. j. 2 As 252/2020-46 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2020 č. j. 39 A 6/2020-82, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na příznivé životní prostředí zaručené čl. 35 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále namítá porušení čl. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel se žalobou u Krajského soudu v Brně domáhal zrušení výroku V. rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 3. 12. 2019 č. j. JMK 172852/2019, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu Mikulov (dále jen "stavební úřad") z 11. 9. 2018 č. j. MUMI 18034090 o umístění stavby "Rychlostní silnice R52, stavba 5206 Perná - st. hranice ČR/Rakousko". Žaloba byla s ohledem na zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, v rozhodném znění (dále jen "zákon č.16/2009 Sb.") postoupena Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"). Krajský soud v záhlaví označeným usnesením žalobu odmítl pro opožděnost. Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu zamítl.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti závěru obecných soudů o opožděnosti žaloby; namítá, že podle principu in dubio pro libertate neměl být na posuzovanou věc aplikován zákon č. 416/2009 Sb. Rozporuje, že z průběhu územního řízení musel vědět, že byl se stavebním zákonem souběžně aplikován i zákon č. 416/2009 Sb.; územní řízení bylo dlouhé a komplikované a stěžovatel se stal jeho účastníkem až na samém konci, stavebník se předmětného zákona nedovolával, Krajský úřad Jihomoravského kraje na něj ve svém rozhodnutí neodkázal a stavební úřad sice na zákon odkázal, nikoli však ve výroku, a výslovně stěžovateli nesdělil, že řízení probíhá dle předmětného zákona. Má za to, že obecné soudy se s jeho argumenty pečlivě nevypořádaly a kladou nepřiměřeně vysoké požadavky na stěžovatelovu znalost neustále se měnících zákonů; v důsledku se obecné soudy vůbec nezabývaly jeho věcnými argumenty týkajícími se práva na životní prostředí. Závěrem stěžovatel namítá, že má vážné pochybnosti, zda Nejvyšší správní soud rozhodoval na základě celého správního spisu.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů, kterou vedl již v předchozím řízení. Všechny stěžovatelovy námitky však již byly vypořádány v předchozích rozhodnutích. K jádru věci obecné soudy stěžovateli vysvětlily, že v případě nejistoty ohledně aplikace zákona č. 416/2009 Sb. a s tím souvisejícího krácení lhůty pro podání žaloby, musí působnost zákona na příslušné správní řízení vyjít najevo již ve správním řízení. V posuzované věci rozhodnutí stavebního úřadu v odůvodnění odkazuje na předmětný zákon více než 250krát; stavební úřad výslovně v rozhodnutí uvádí, že žádost záměru stavby posuzoval v režimu zákona č. 416/2009 Sb. Námitky stěžovatele, že z rozhodnutí stavebního úřadu není aplikace zákona č. 416/2009 Sb. zřejmá, jsou proto nedůvodné. Veškeré další námitky stěžovatele jsou pro určení žalobní lhůty nepodstatné. Ústavní soud tyto závěry shledává udržitelnými; na ústavní rovině Ústavní soud žádné pochybení neshledal.
9. Pokud jde o stěžovatelovu domněnku stran absence úplného správního spisu v řízení před Nejvyšším správním soudem, Ústavní soud konstatuje, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nedostatečná znalost věci (ani jiná vada řízení) nevyplývá, není úlohou Ústavního soudu, aby revidoval jednotlivé procesní kroky obecných soudů. Procesní vady mohou ostatně být důvodem kasačního zásahu Ústavního soudu pouze ve velmi výjimečných případech.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dotčená základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu