ECLI:CZ:US:2021:2.US.617.21.1
sp. zn. II. ÚS 617/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele A. F., zastoupeného JUDr. Oldřichem Filipem, advokátem se sídlem Česká Lípa, Jiráskova 613, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020 č. j. 11 Tdo 1140/2020-1137, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2020 sp. zn. 15 To 10/2020 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 9. 2019 č. j. 53 T 9/2017-939, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení článku 2 odst. 3 a 4, článku 4, článku 90, článku 95 odst. 1 a článku 96 Ústavy, dále článku 2 odst. 2, článku 4 odst. 1, článku 36 odst. 1, článku 39 a článku 40 odst. 1, 2 Listiny, článku 8 a 11 Všeobecné deklarace lidských práv.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 9. 2019 č. j. 53 T 9/2017-939 uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Byl odsouzen za to, že se s ostatními obviněnými úmyslně, ve vzájemné součinnosti a dělbě úkolů jako členové organizované skupiny působící přinejmenším na území České republiky a Švýcarska, vedeni společným záměrem, vědomě podíleli na organizování a realizaci neoprávněného vývozu a následné nabídky a prodeje omamných látek konopí a kokainu z České republiky do Švýcarska, s cílem získat majetkový prospěch a s vědomím, že se o takové látky jedná. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. O odvolání stěžovatele proti výše označenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze, a to napadeným usnesením ze dne 13. 3. 2020 sp. zn. 15 To 10/2020, jímž jeho odvolání zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu zjistil, že stěžovatel svými námitkami jednak pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění, jednak své námitky směřuje do otázek procesních. Námitky stěžovatele, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpověď spoluobviněné N. M. a listinné důkazy - CMR dodacích listů a podpisů na nich) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Nejvyšší soud také dospěl k závěru, že mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu, z nichž v napadeném rozsudku vycházel i soud odvolací, a provedenými důkazy není dán žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad, a to především ve výpovědích spoluobviněných N. M. a J. J. J. Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatel skutečně opakovaně činil návrh na provedení důkazu výslechem svědka H. K. Nalézací soud o tomto návrhu rozhodl usnesením v hlavním líčení konaném dne 28. 8. 2019. Své rozhodnutí náležitě, byť stručně ústně odůvodnil, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 28. 8. 2019 (na č. 1. 896), resp. ze zvukového záznamu o hlavním líčení konaném dne 28. 9. 2019 (na č. 1. 911, zvukový záznam JS2000_0614-53T9-2017-HL28.8.2019.mp3, časový úsek od 50:05 min. až 50:50 min.), neboť uvedl, že okolnosti, které měly být prokázány navrhovaným výslechem, byly v řízení již prokázány jinými provedenými důkazy, a proto návrh na provedení důkazu výslechem svědka H. K. pro nadbytečnost zamítl. Vzhledem k výše uvedenému se tudíž nejedná o tzv. opomenutý důkaz, jelikož o tomto důkazním návrhu obviněného soud rozhodl a v rámci trestního řízení se s ním vypořádal.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že již v řízení před nalézacím soudem bylo argumentováno tím, že přesně vymezená zákonná kritéria, která je nutné kumulativně splnit k přiznání statutu spolupracujícího obviněného, nejsou v daném případě u spoluobžalované M. splněna. Skutek popsaný ve výroku o vině pod 1b) se měl odehrát v časovém rozmezí 14. 4. -16. 4. 2015. Toto časové období spadá do doby, kdy byl stěžovatel z důvodu operace ruky hospitalizován od 15. do 18. 4. 2015 v X. Den před nástupem do nemocnice byl stěžovatel spolu s obžalovaným K. v Praze, neboť si potřeboval vyřídit své záležitosti a tuto skutečnost stěžovatel nepopřel, neboť se tak skutečně stalo. Tato jeho cesta však nijak nesouvisela s projednávanou drogovou trestnou činností. Listinou ze dne 17. 10. 2018 učinil stěžovatel důkazní návrh na výslech svědků J. V. a H. K. Prvně jmenovaný svědek byl vyslechnut, přičemž návrh na výslech svědka H. K. s uvedením i jeho konkrétního bydliště, stěžovatel v průběhu řízení před soudem opakoval několikrát. Krajský soud při hlavním líčení dne 28. 8. 2019 návrh na doplnění řízení výslechem svědka H. K. usnesením zamítl. I přesto, že ustanovení §125 odst. 1 trestního řádu soudu výslovně ukládá, že z odůvodnění musí být patrno mimo jiné, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů, tak v odůvodnění napadeného rozsudku zcela absentuje vysvětlení, proč byl návrh zamítnut. Stěžovatel připomíná, že návrh na výslech posledně označeného svědka souvisel s cestou do Belgie v červnu, kdy u tohoto člověka byl stěžovatel ubytován a mohl svým svědectvím podpořit alibi stěžovatel, které soud, aniž by svědka vyslechl, odmítl jako účelové a nevěrohodné a současně nevysvětlil, proč návrh na výslech svědka K. zamítl. Rozhodnutí krajského soudu je proto v tomto ohledu nepřezkoumatelné. Pokud nalézací soud nevyhověl důkaznímu návrhu na výslech svědka H. K. a v odůvodnění svého rozsudku nijak nevysvětlil, proč takový návrh zamítl a současně k témuž skutku nalézací soud sám toliko laicky bez znaleckého zkoumání porovnal podpisy stěžovatele a činil z nich skutkové závěry, tak lze tvrdit, že došlo k porušení postulátů spravedlivého procesu ve formě opomenutých důkazů, což zakládá existenci tzv. extrémního rozporu, resp. nesouladu mezí skutkovými zjištěními a právními závěry z těchto zjištění vyvozenými. Dle názoru stěžovatele tak došlo i k porušení zásady presumce neviny, z níž plyne pravidlo in dubio pro reo.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokát, a proto není vyžadováno jeho právní zastoupení.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na svá základní práva, vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů o své vině. Ústavnímu soudu však nepřísluší přezkoumávat skutkové závěry obecných soudů ani jejich hodnocení stěžovatelova jednání na úrovni podústavního práva.
8. Neobstojí ani námitka stěžovatele ohledně tzv. opomenutého důkazu. Jak již ve svém citovaném usnesení uvedl Nejvyšší soud, obecné soudy se důkazními návrhy stěžovatele zabývaly a vysvětlily, proč jim nevyhověly.
9. Ústavní soud shledal, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tak neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.
10. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu