ECLI:CZ:US:2021:2.US.619.21.1
sp. zn. II. ÚS 619/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Štěpánkou Vincencovou, advokátkou se sídlem v Praze, Černomořská 684/9, proti rozsudkům Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 0 Nc 3503/2019-49 ze dne 13. března 2019, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 28. srpna 2019, č. j. 27 Co 183/2019-108 a Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2021 č. j. 24 Cdo 1679/2020-181, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §793 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Stěžovatel se před obecnými soudy domáhal popření otcovství, určení otcovství, oprávnění jednat za nezletilého v běžných i významných záležitostech a o úpravu styku. Stěžovatel usiluje o vlastní právní otcovství, aby se dostalo do souladu s biologickým. V této souvislosti podal k Ústavnímu soudu návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v rámci něhož navrhuje zrušení v záhlaví citovaných rozsudků. Stěžovatel má za to, že tato rozhodnutí jsou v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy dle čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V souvislosti s tímto návrhem rovněž požadoval, aby Ústavní soud zrušil část ustanovení §793 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, pokud jde o větu "bylo-li otcovství určeno souhlasným prohlášením rodičů, ale otec dítěte takto určený nemůže být jeho otcem", pro rozpor s ústavním pořádkem.
2. Stěžovatel je biologickým otcem A. P., narozeného z nesezdaného soužití s paní Š. P., matkou nezletilého, který se narodil jako jejich plánovaný potomek. V době, kdy se malý A. narodil, byla paní Š. P. stále ještě v rozvodovém řízení se svým manželem, s ohledem na §776 občanského zákoníku, tzv. první domněnku otcovství, se tedy pan V. P. stal právním otcem malého A. Stěžovatel a matka se dohodli, že po ukončení rozvodu manželů P. dojde k právnímu narovnání vztahů a stěžovatel se stane právním otcem malého A. Paní P. se však od stěžovatele v prosinci roku 2018 odstěhovala a svoji žádost o rozvod s panem V. P. vzala zpět. Přes opakované prosby pana J. manželé P. odmítli stěžovatele učinit právním otcem malého A., a to v rozporu s předchozí dohodou všech zúčastněných a legitimním očekáváním stěžovatele. Stěžovatel proto podal dne 6. 2. 2019 k Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí návrh, aby bylo popřeno otcovství matričního otce, V. P. k A. P. a určeno otcovství stěžovatele k A. P. Zároveň podal návrh na přiznání kontaktních práv a úpravu styku s A. P.
3. V průběhu řízení matka vypověděla, že v době kritické pro početí se stýkala se stěžovatelem i s manželem, za biologického otce nezletilého považuje stěžovatele, ale zcela jista si není. Matka i matrikový otec se dále vyjádřili, že v rámci možností jsou ochotni umožnit biologickému otci v rámci možností styk s nezletilým, příp. v budoucnu styk rozšířit.
4. Napadeným rozsudkem soud prvostupňový soud ve výroku č. I zamítl návrh stěžovatele jako žalobce, aby bylo popřeno otcovství matričního otce, V. P. k nezletilému A. P. a určeno otcovství stěžovatele k nezletilému A. P. Soud nezahájil ex offo řízení o popření otcovství ve smyslu §793 občanského zákoníku, neboť uvedené ustanovení se vztahuje pouze na případy, kdy je otcovství určeno souhlasným prohlášením.
5. Pokud jde o návrh na určení styku, Okresní soudu v Ústí nad Orlicí stěžovateli vyhověl rozsudkem, č. j. 0 Nc 3503/2019 - 152 ze dne 27. 11. 2019, a určil, že stěžovatel má právo se s A. stýkat každý lichý týden v kalendářním roce tak, že ho převezme v neděli v 9 hodin před bytem matky a stejným způsobem ho vrátí týž den v 16 hodin, dále v pondělí, když ho převezme v 9 hodin před bytem matky a v 16 hodin ho stejným způsobem vrátí a v úterý, když ho převezme v 8 hodin před bytem matky a stejným způsobem ho vrátí ve 12 hodin a dále každý sudý týden v kalendářním roce, když nezletilého převezme v pondělí v 8 hodin před bytem matky a stejným způsobem ho vrátí ve 12 hodin.
6. O odvolání stěžovatele rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku potvrdil a dále ve výroku II. určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rovněž dovolací soud stěžovatelovi nevyhověl. V rozsudku se zabýval otázkou nutnosti předložení návrhu na konkrétní kontrolu ústavnosti §793 občanského zákoníku Ústavnímu soudu, jakož i dosud judikatorně neřešené otázce, zda nepřiznání aktivní legitimace domnělému biologickému otci k podání návrhu na popření otcovství manžela matky dítěte představuje porušení čl. 8 Úmluvy v situaci, kdy si již domnělý biologický otec vytvořil za několikaměsíční dobu soužití ve společné domácnosti spolu s nezletilým a jeho matkou citovou vazbu k nezletilému. S odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 3122/16 ze dne 16. 5. 2017 (N 80/85 SbNU 363) se vypořádal i se stěžovatelem namítanou judikaturou Evropského osudu pro lidská práva (ESLP), odvolání stěžovatele však nevyhověl.
7. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, Nejvyšší soud mu však napadeným rozsudkem nepřisvědčil. Akcentoval, že žalobou domnělého otce na popření otcovství manžela matky se Nejvyšší soud zabýval již za účinnosti předešlé právní úpravy, která stejně jako ta současná nepřiznávala putativnímu otci (oproti právnímu) aktivní legitimaci k popření otcovství manžela matky, a to v rozsudku ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 298/2010, když v obecné rovině uzavřel mj. to, že odepření aktivní věcné legitimace biologickému otci sledovalo legitimní zájem na zajištění právní jistoty rodinných vztahů a ochrany zájmu dětí. Nejvyšší soud konstatoval, že oproti dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu v nyní projednávané věci přibyla skutková okolnost vytvoření si citového pouta k dítěti během zhruba čtyř a půl měsíců společného života po narození nezletilého syna. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3122/16 Nejvyšší soud konstatoval, že kritickému apelu na zákonodárce dosud nebylo vyhověno a národní právní úprava stále spravedlivě nereflektuje zájmy biologických otců. S odkazem na to, že okruh aktivně legitimovaných subjektů nebyl dosud zákonodárcem rozšířen, Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání zamítnout.
8. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů ústavní stížností, považuje přitom rozhodnutí obecných soudů za neproporcionální. Obecné soudy rezignovaly na ústavně-konformní výklad. Obecné soudy nedostatečně zohlednily otázku skutkového stavu, v níž se případ stěžovatele liší od věci řešené Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 3122/16. Stěžovatelovo biologické otcovství v řízení vyšlo najevo, mezi jeho dítětem a otcem vznikla citová vazba a výsledek řízení před obecnými soudy je tak v rozporu s judikaturou ESLP. Stát přitom selhal na poskytnutí prostoru pro rozvíjení již existujících sociálních vazeb. Prosazování závěrů vyslovených v citovaném nálezu bylo toliko paušální a neindividualizované. Spolu se stížností tak stěžovatel spojil i návrh na zrušení ustanovení §793 občanského zákoníku, které jeho aktivní věcné legitimaci brání.
II. Hodnocení Ústavního soudu
9. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti. Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem včas, byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, vyčerpal všechny dostupné prostředky ochrany práva a ústavní stížnost byla sepsána advokátem. Stížnost je bezvadná a jsou splněny všechny procesní předpoklady vyplývající ze zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že byť ústavní stížnost splňuje všechny formální požadavky, jedná se o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Podle tohoto ustanovení senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
12. Ústavní soud se v souvislosti s obdobným případem (byť se týkal návrhu na určení otcovství, na místo jeho popření), zabýval nedostatky současné právní úpravy věcné legitimace podle §793 občanského zákoníku, která dopadá i na případ stěžovatele, již v citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3122/16, přičemž zde vyslovená skepse Ústavního soudu dosud nebyla zákonodárcem reflektována v podobě novelizace právní úpravy. Jak v citovaném nálezu Ústavní soud vyslovil, je v obecné rovině na členských státech Úmluvy, resp. na jejich uvážení, v jakém rozsahu garantují práva plynoucí z čl. 8 Úmluvy. Jakkoliv lze chápat stěžovatele, který s ohledem výsledky genetických testů a na jednání matky nezletilého vnímá rozhodnutí obecných soudů jako nespravedlivá, trvání právního otcovství, aniž by odpovídalo biologické realitě, neznamená vždy a bez dalšího porušení základního práva právního otce na soukromý a rodinný život ze strany veřejné moci. Stěžovatel ve věci může usilovat o rozšíření styku s nezletilým v opatrovnickém řízení. Výsledek nyní projednávané věci tak nelze chápat ani jako poskytnutí soudní ochrany nemorálnímu chování matky.
13. Jak vyplynulo z citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3122/16, z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a komparace právních úprav ve vybraných zemích Evropské unie, nelze dovodit, že by z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod plynul pozitivní závazek, aby byl stěžovatel jako matrikový otec zapsán. Stát podle většinové linie judikatury Evropského soudu pro lidská práva nemá povinnost umožnit domnělému otci zpochybnit otcovství matrikového otce založené první domněnkou, plynoucí z existence manželství s matkou dítěte. Nedojde-li však ze strany zákonodárce k revizi okruhu osob aktivně legitimovaných k podání popěrné žaloby v případě určení otcovství podle první domněnky, zůstává podstatnou otázka možností kontaktu biologického otce s dítětem, k jehož otcovství se tento hlásí. Jak plyne z citovaného nálezu Ústavního soudu, z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ukládá členským státům závazek zkoumat, zda je v nejlepším zájmu dítěte umožnit jeho biologickému otci založit vztah mezi nimi, např. prostřednictvím přiznání práva na styk. Biologický otec nesmí být vyloučen ze života svého dítěte, ledaže jsou zde k tomu důležité důvody vyplývající z nejlepšího zájmu dítěte. V daném případě lze tedy konstatovat, že dostatečná ochrana vztahu mezi dítětem a biologickým otcem je zaručena poskytnutím dostatečného styku mezi biologickým otcem a dítětem. Právě s ohledem na tuto možnost neshledal Ústavní soud nutnost přistoupit k derogaci napadeného ustanovení občanského zákoníku, neboť respektuje dělbu moci, z níž plyne jeho zdrženlivost ve vztahu k věcem, o nichž by měl rozhodovat demokraticky zvolený zákonodárce [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/14 ze dne 20. 12. 2016 (N 246/83 SbNU 793; 73/2017 Sb.), bod 85]. Obdobně jako v citované věci sp. zn. II. ÚS 3122/16 Ústavnímu soudu nezbývá než apelovat na zákonodárce, aby spravedlivě upravil zájmy biologických otců, zájem na jistotě právního postavení dítěte a obecně jeho nejlepší zájem.
14. Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzované věci byl postup obecných soudů řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich napadených usneseních, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny i Úmluvy, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
15. Ústavní soud závěrem shrnuje, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na rodinný život. Rovněž nedošlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
16. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Návrh na zrušení shora citovaného ustanovení sdílí - jako návrh akcesorický - osud ústavní stížnosti [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu