ECLI:CZ:US:2021:2.US.621.21.1
sp. zn. II. ÚS 621/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Lázně Velké Losiny, s. r. o., se sídlem Lázeňská 323, Velké Losiny, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalamounem, Ph.D., advokátem se sídlem Bráfova třída 52, Třebíč, proti výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2020 č. j. 27 Cdo 494/2019-301, výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2018 č. j. 4 Co 24/2018-254 v části, jíž Vrchní soud v Olomouci potvrdil výrok I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 20. 4. 2018 č. j. 74 C 14/2016-211 co do částky 216 529 Kč, a výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. 4. 2018 č. j. 74 C 14/2016-211 co do částky 216 529 Kč, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, resp. jejich v záhlaví konkretizovaných výroků, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelka je obchodní společností provozující lázeňské ubytovací zařízení, ve kterém je umístěno 157 pokojů k ubytování, vybavených 157 televizními přístroji umožňujícími sledování televizního vysílání. Spolek INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s. (dále jen "žalobce") se u obecných soudů na stěžovatelce domáhal zaplacení částky 493 065 Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení, které stěžovatelka měla získat na úkor osob, jejichž práva žalobce kolektivně spravuje. Stěžovatelka měla v období od 1. 1. 2013 do 30. 11. 2016 prostřednictvím 157 televizorů zpřístupňovat umělecké výkony výkonných umělců a zvukové a zvukově obrazové záznamy veřejnosti provozováním televizního vysílání, a to bez licenčního oprávnění uděleného žalobcem. Nalézací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil stěžovatelce zaplatit žalobci 278 419 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení 214 646 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
3. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce i stěžovatelky výrokem I v záhlaví označeného rozsudku potvrdil rozsudek nalézacího soudu v napadené části, tj. ve výroku I. v celém rozsahu, ve výroku II., v rozsahu, v němž byla žaloba zamítnuta v částce 36 298 Kč s příslušenstvím, a ve výroku III., a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným rozsudkem dovolání stěžovatelky v rozsahu, v němž směřovalo proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v části, jíž odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku nalézacího soudu co do částky 216 529 Kč s příslušenstvím, odmítl (výrok I.). A dále zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. v části, jíž odvolací soud potvrdil výrok I. co do částky 61 890 Kč s příslušenstvím a výrok III. rozsudku nalézacího soudu, a ve výroku II., jakož i rozsudek nalézacího soudu ve výroku I. co do částky 61 890 Kč s příslušenstvím a ve výroku III. a věc v tomto rozsahu vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
6. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti přiznané výši bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka namítá, že jí neměla být uložena povinnost zaplatit dvojnásobek obvyklé odměny. Stěžovatelka tvrdí, že měla legitimní očekávání v předchozí výklad §23 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), v rozhodném znění; nesouhlasí se změnou judikatury Nejvyššího soudu, nový výklad považuje za výklad contra legem, a její uplatnění v posuzovaném řízení považuje za rozporné se zákazem retroaktivity. Dále stěžovatelka namítá porušení autonomie vůle. Má za to, že vzhledem k tomu, že požádala o jmenování společného zástupce, není možné po ni požadovat dvojnásobek obvyklé odměny. Závěrem stěžovatelka rozporuje způsob stanovení odměny za užití předmětů ochrany; má za to, že stanovená částka porušuje princip proporcionality. Namítá, že nelze po lázeňském zařízení požadovat stejnou částku jako po hotelích, které jsou ryze komerčními zařízeními.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; stěžovatelka ústavní stížností napadá jen tu část řízení, která již nebude předmětem rozhodování před obecnými soudy, neboť dovolání bylo v daném rozsahu odmítnuto.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
10. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v předchozím řízení. Se stěžovatelčinými argumenty se obecné soudy podrobně vypořádaly již v napadených rozhodnutích. Předně je třeba konstatovat, že závěr, že výjimka zakotvená v §23 autorského zákona se nevztahuje na provozování rozhlasového a televizního vysílání v ubytovacích pokojích lázeňských zařízení vyplývá z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 31Cdo 3093/2013, jímž tento soud reagoval na závěry Soudního dvora v rozsudku sp. zn. C-351/12. Je zcela mimo kompetenci Ústavního soudu, aby sjednocující výklad velkého senátu Nejvyššího soudu zpochybňoval na základě čistě podústavních argumentů předložených stěžovatelkou. Pokud jde o namítané porušení zásady legitimního očekávání a zákazu retroaktivity, Ústavní soud uvádí, že změna judikatury vrcholných soudů působí retroaktivně v tom smyslu, že soudy mají povinnost od okamžiku vyhlášení rozhodnutí vrcholného soudu postupovat podle nově zaujatého právního názoru ve všech probíhajících a v budoucnu zahájených řízeních. Nový právní názor je aplikovatelný i na skutečnosti, které nastaly před vydáním předmětného soudního rozhodnutí (srv. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 792/02 ze dne 1. 3. 2004 a sp. zn. IV. ÚS 178/03 ze dne 15. 4. 2004). S námitkami týkajícími se určení výše bezdůvodného obohacení (přípustnost stanovení dvojnásobku a proporcionalita stanovené výše) se obecné soudy rovněž vypořádaly včetně odkazů na relevantní judikaturu, Ústavní soud jejich závěry shledává udržitelnými, na ústavní rovině žádné vady neshledal.
11. Pokud jde o odmítnutí stěžovatelčina dovolání Nejvyšším soudem, Ústavní soud připomíná, že posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu, Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny (srv. např. nález sp. zn. II. ÚS 1852/19 ze dne 30. 10. 2019). V posuzovaném případě Ústavní soud žádnou vadu neshledal, Nejvyšší soud srozumitelně stěžovatelce v bodech 29 až 38 vysvětlil, z jakého důvodu je její dovolání nepřípustné podle §237 občanského soudního řádu.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že namítaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu