ECLI:CZ:US:2021:2.US.63.21.1
sp. zn. II. ÚS 63/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Pavlem Uhlem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. listopadu 2020 č. j. 2 As 116/2017-94 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2017 č. j. 45 A 78/2016-40, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §105 odst. 7 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel byl v roce 2015 odsouzen pro trestný čin krádeže dle §205 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"). S ohledem na stěžovatelovo duševní postižení soud sice vyslovil jeho vinu, avšak upustil od potrestání a uložil mu ochranné léčení v ambulantní formě.
2. Stěžovatel si nechal dne 22. 6. 2016 vyhotovit výpis z evidence Rejstříku trestů, v němž byly údaje o tomto odsouzení uvedeny z důvodu trvajícího ochranného léčení. Dle stěžovatele byl výpis vyhotoven v souladu se zákonem, avšak ustanovení §105 odst. 7 trestního zákoníku považuje stěžovatel za protiústavní. Dle tohoto ustanovení "odsouzení nelze zahladit, nebylo-li dosud vykonáno nebo jinak ukončeno uložené ochranné opatření; toto ustanovení se přiměřeně použije i tam, kde trestní zákon stanoví, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen."
3. Stěžovatel proto napadl postup Rejstříku trestů zásahovou správní žalobou, v níž namítal, že ustanovení §105 odst. 7 trestního zákoníku diskriminuje pachatele se zdravotním postižením. Označil za absurdní, že je znevýhodněn jak ve srovnání se zdravými pachateli, tak i ve srovnání s pachateli zcela nepříčetnými. K žalobě přiložil vyjádření expertů v oboru psychiatrie, kteří uvedli, že tlak na odstranění záznamu v rejstříku trestů může vést ke snaze pacienta ukončit skrze disimulaci toto léčení dříve, než je z lékařského hlediska žádoucí.
4. Stěžovatel považuje záznam ve výpisu z rejstříku trestů za trest svého druhu, protože představuje překážku v přístupu ke všem tradičním právnickým povoláním. Dle stěžovatele tím dochází k protiústavnímu zásahu jak do jeho práva na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tak i do principu, že pouze soud rozhoduje o vině a trestu, zakotveného v čl. 40 odst. 1 Listiny. Z těchto důvodů stěžovatel ve své žalobě požádal prvoinstanční správní soud, aby podle čl. 95 odst. 2 Ústavy řízení přerušil a předložil Ústavním soudu návrh na zrušení ustanovení §105 odst. 7 trestního zákoníku.
5. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") žalobě stěžovatele nevyhověl a rozsudkem č. j. 45 A 78/2016-40 ze dne 5. 4. 2017 ji zamítl. Dle názoru krajského soudu §105 odst. 7 trestního zákoníku nebyl ve věci aplikován, a proto se soud nemohl zabývat návrhem stěžovatele na přerušení řízení a předložení návrhu Ústavnímu soudu.
6. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. V té zdůraznil, že hodlá dosáhnout toho, aby soulad ustanovení §105 odst. 7 trestního zákoníku s ústavním pořádkem posoudil Ústavní soud.
7. Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 2 As 116/2017-25 ze dne 26. 4. 2018 zrušil rozsudek krajského soudu a žalobu stěžovatele sám odmítl. V odůvodnění uvedl, že ačkoli byla žaloba z hlediska náležitostí perfektní, stěžovatel zvolil nesprávný žalobní typ. Tento rozsudek Nejvyššího správního soudu byl zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2398/18 ze dne 14. 8. 2019 z důvodu porušení stěžovatelova práva na přístup soudu garantovaného v čl. 36 Listiny. Nejvyšší správní soud tedy posoudil stěžovatelovu kasační stížnost znovu a rozsudkem č. j. 2 As 116/2017-94 ji zamítl. V odůvodnění uvedl, že závěr krajského soudu o tom, že §105 odst. 7 trestního zákoníku nebyl aplikován, je nesprávný. S tvrzenou protiústavností ustanovení však Nejvyšší správní soud nesouhlasil. Zdůraznil, že existuje veřejný zájem na tom, aby se každý, kdo může legitimně po stěžovateli požadovat prokázání bezúhonnosti, dozvěděl o tom, že ochranné léčení dosud nebylo ukončeno. Tento veřejný zájem dle Nejvyššího správního soudu převažuje nad zájmem stěžovatele na ochraně jeho intimní sféry i nad jeho právem na svobodnou volbu povolání. Bezúhonnost není podmínkou výkonu všech povolání, nýbrž vyžaduje se u činností, kde existuje zájem na tom, aby je vykonávaly osoby, jejichž morálně-volní vlastnosti nevzbuzují nedůvěru. Vyvážení ochrany veřejného zájmu na straně jedné a zájmu jednotlivce na straně druhé již provedl zákonodárce a dle Nejvyššího správního soudu tak učinil v mezích své diskrece a ústavně konformním způsobem.
II. Obsah ústavní stížnosti
8. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, neboť má za to, že těmito rozhodnutími byl porušen čl. 39 Listiny, podle kterého jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Stěžovatel dále namítá, že došlo k zásahu do jeho důstojnosti chráněné čl. 1 a čl. 10 Listiny a do jeho práva na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 Listiny.
9. Spolu s ústavní stížností stěžovatel podává i návrh na zrušení ustanovení §105 odst. 7 trestního zákoníku postupem podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Protiústavnost napadeného ustanovení spatřuje ve třech aspektech: v nepředvídatelnosti uložené sankce, v její nepřiměřenosti a v její neracionalitě.
10. K nepředvídatelnosti uložené sankce stěžovatel uvádí, že pokud soud ukládá povinnost ochranného léčení, jsou faktické důsledky rozsudku soudu v daný okamžik nepředvídatelné. Ochranné léčení má být nástrojem nesankční povahy, ale pokud sankční důsledky v podobě omezení přístupu k některým povoláním, činnostem a statusům trvají z důvodu překážky zahlazení odsouzení, je takový důsledek podřaditelný pod újmu ve smyslu čl. 39 Listiny.
11. Nepřiměřenost napadeného ustanovení spatřuje stěžovatel v tom, že jako osoba, která za své jednání odpovídá pouze částečně, je v důsledku účinné právní úpravy v horší pozici ve srovnání jak s osobou plně příčetnou na jedné straně, tak i s osobou nepříčetnou na straně druhé. Vytváří se tak nepřípustná nerovnost.
12. Neracionálnost plyne dle stěžovatele z toho, že napadená právní norma neplní svůj účel a vyvolává jiné nevhodné důsledky. Zatímco trestná činnost plně příčetné osoby je způsobena volním rozhodnutím pachatele, v případě osoby, která své jednání ovládá jen částečně, je opakování či neopakování trestné činnosti závislé na kvalitě léčby, přičemž integrace do společnosti je v tomto ohledu důležitým faktorem. Stěžovatel proto považuje za nelogické, pokud je s léčbou spojován důsledek v podobě trvání sankce nezahlazení, která mu brání v přístupu k povolání či v mnoha občanských aktivitách.
13. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel soudu navrhuje, aby ustanovení §105 odst. 7 trestního zákoníku zrušil pro jeho protiústavnost.
III. Právní posouzení ústavní stížnosti
14. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje všechny požadované náležitosti a podmínky pro její projednání, které stanoví zákon o Ústavním soudu; ústavní stížnost je proto přípustná. Po zvážení argumentace stěžovatele a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není další instancí proti rozhodnutím orgánů veřejné moci, není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
16. V napadených soudních rozhodnutích neshledal Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance. Na rozdíl od stěžovatele neshledává v závěrech obecných soudů porušení jeho ústavně garantovaných práv. Obecné soudy stěžovateli srozumitelně vysvětlily, že nesdílí jeho názor na protiústavnost §105 odst. 7 trestního zákoníku a že neshledaly důvod, proč by měly věc předložit Ústavnímu soudu postupem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy.
17. Podstatou argumentace stěžovatele je skutečně pouze otázka, zda napadená právní úprava je ústavně konformní, tedy zda nemožnost zahlazení odsouzení v případě trvajícího ochranného opatření není v rozporu s ústavním pořádkem.
18. Ústavní soud nezpochybňuje, že již samotné vedení evidence Rejstříku trestů o předchozím odsouzení stěžovatele je zásahem do jeho práva na soukromí. Zásahem do soukromí je rovněž uvedení záznamu o předchozím odsouzení stěžovatele ve výpisu z této evidence. V souladu s čl. 7 Listiny však může být nedotknutelnost osoby a jejího soukromí omezena v případech stanovených zákonem. Rovněž čl. 10 Listiny garantuje jednotlivcům právo na ochranu pouze před neoprávněným shromažďováním a zveřejňováním údajů o jejich osobě, nikoli před jakýmkoli shromažďováním a zveřejňováním těchto údajů.
19. V případě stěžovatele to znamená, že jak samotné vedení evidence o jeho trestním odsouzení, tak i uvedení této informace ve výpisu z evidence Rejstříku trestů, je v souladu se zákonem. Tuto okolnost stěžovatel nezpochybňuje, namítá však protiústavnost dotčeného zákonného ustanovení. Ta by mohla být konstatována, pokud by napadené ustanovení bylo arbitrární nebo diskriminační, pokud by nesledovalo žádný legitimní cíl, případně pokud by nebylo rozumné či přiměřené k dosažení legitimního cíle. Žádnou z uvedených vad však napadené ustanovení §105 odst. 7 trestního zákoníku netrpí. Jeho cílem je stanovit výjimku z možnosti zahlazení odsouzení v případě trvajícího ochranného opatření, a tím poskytnout relevantní informaci osobám, jež mohou mít legitimní zájem na ověření bezúhonnosti dané osoby. Jak uvedl již Nejvyšší správní soud, existuje veřejný zájem na tom, aby se každý, kdo může legitimně po stěžovateli požadovat prokázání bezúhonnosti, dozvěděl o tom, že ochranné léčení dosud nebylo ukončeno.
20. Stěžovatel uvádí, že v důsledku aplikace napadeného ustanovení došlo k zásahu do jeho práva na svobodnou volbu povolání garantovaného v čl. 26 Listiny. S tímto tvrzením se však Ústavní soud neztotožňuje. Namítá-li stěžovatel zásah do svého práva na svobodnou volbu povolání, pak k tomuto zásahu nemůže dojít již v důsledku uvedení informací o předchozím trestním odsouzení ve výpisu z evidence Rejstříku trestů, nýbrž až v důsledku jednání dalších aktérů, tedy potenciálních zaměstnavatelů, veřejnoprávních subjektů, či jiných osob, které s údaji o předchozím odsouzení spojují právní následky.
21. Právo na svobodnou volbu povolání svědčí všem, tedy i osobám, které nemají tzv. čistý výpis z evidence Rejstříku trestů. Takovým osobám sice může být odepřen přístup k některým povoláním, avšak pouze v případě, že podmínka bezúhonnosti pro výkon daného povolání plyne ze zákona a že daný zákon zároveň respektuje limity plynoucí z čl. 4 odst. 4 Listiny, jenž vyžaduje, aby v případě omezení základních práv a svobod bylo šetřeno jejich podstaty a smyslu. Pouze v takovém případě jde o ústavně souladné omezení práva na svobodnou volbu povolání dle čl. 26 odst. 2 Listiny.
22. V tomto ohledu Ústavní soud považuje za důležité připomenout závěry, jež formuloval ve své dřívější judikatuře. Již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/99 ze dne 23. 5. 2000 (N 73/18 SbNU 135; 167/2000 Sb.) konstatoval: "Jakkoli se základního práva obsaženého v čl. 26 odst. 1 Listiny lze ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích prováděcího zákona, pro zákonodárce, resp. pro normotvůrce platí i pro tento případ hranice stanovená čl. 4 odst. 4 Listiny, dle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu." Podobně i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/04 ze dne 20. 6. 2006 (N 125/41 SbNU 551; 409/2006 Sb.) shledal v kontextu podnikání v zemědělství, že jakkoli čl. 26 odst. 2 Listiny předpokládá možnost omezení výkonu některých povolání nebo činností zákonem, aniž by specifikoval účel omezení, právní normy vydané na jeho základě musí obstát v testu proporcionality. Posléze tyto závěry zobecnil pro interpretaci pojmu bezúhonnosti pro provozování živnosti, a to v nálezu Pl. ÚS 35/08 ze dne 7. 4. 2009 (N 83/53 SbNU 51; 151/2009 Sb.), v němž uvedl: "Smyslem a účelem podmínky bezúhonnosti, omezující základní právo na podnikání, je ochrana základních práv a svobod třetích osob, jež by mohla být podnikáním provozovaným v rozporu s právem a dobrými mravy dotčena. Tato podmínka musí ale splňovat hlediska, jež plynou z principu proporcionality pro posouzení normativního prostředku zajišťujícího jedno a omezujícího jiné základní právo či svobodu."
23. Jakkoli může mít stěžovatel pravdu v tom, že jím kritizovaná úprava nenaplňuje svůj účel nejlepším způsobem, neboť může vést k disimulaci ještě před vyléčením či znemožňuje integraci dotčené osoby do společnosti, jedná se o argumenty, jež nepřísluší posuzovat Ústavnímu soudu. Není například vyloučeno, že by vhodnější bylo postupovat v případech ochranné léčby a jejího vyznačení v trestním rejstříku dle jednotlivých okolností konkrétního případu a poskytnout soudci vyšší míru diskrece o tom, zda a jak dlouho bude ochranné léčení uvedeno v trestním rejstříku příslušné osoby, tyto úvahy však přísluší primárně zákonodárci, nikoli Ústavnímu soudu.
24. Vedle limitů plynoucích z čl. 4 odst. 4 Listiny stanoví důležité lidskoprávní limity i unijní právo, konkrétně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů; dále jen "GDPR"). Informace o předchozím trestním odsouzení ve výpisu z evidence Rejstříku trestů totiž představují specifickou a zvlášť citlivou kategorii osobních údajů týkajících se rozsudků v trestních věcech a trestních činů. Takové osobní údaje mohou být zpracovávány pouze na základě platného právního titulu [čl. 5 odst. 1 písm. a) GDPR], pouze za jasným a předem stanoveným účelem [princip účelového omezení; čl. 5 odst. 1 písm. b) GDPR] a v minimálním nezbytném rozsahu [princip minimalizace; čl. 5 odst. 1 písm. c) GDPR]. Zpracování této kategorie osobních údajů musí být navíc oprávněné a založené na právních předpisech poskytujících vhodné záruky pro práva a svobody subjektů údajů (čl. 10 GDPR).
25. Kdykoli je tedy v souvislosti s přístupem k zaměstnání, k výkonu jiného povolání či k jiným aktivitám od uchazeče vyžadován výpis z evidence Rejstříku trestů, musí mít tento požadavek zákonný základ a respektovat výše uvedené principy plynoucí z GDPR. V kontextu závislé práce lze odkázat na §316 odst. 4 písm. h) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, který zaměstnavatelům vysloveně zakazuje vyžadovat od zaměstnanců informace o trestněprávní bezúhonnosti, resp. umožňuje je vyžadovat pouze tehdy, je-li pro to dán věcný důvod spočívající v povaze práce, která má být vykonávána, a je-li tento požadavek přiměřený, nebo v případech, kdy to stanoví zákon. Pokud tedy podmínka bezúhonnosti není stanovena zákonem, pak požadavek výpisu z evidence Rejstříku trestů není souladný s vnitrostátním podústavním právem ani s unijním právem, a proto nepožívá ani ústavněprávní ochrany.
26. I v případech, v nichž požadavek bezúhonnosti plyne ze zákonné úpravy, musí tato úprava respektovat limity stanovené v GDPR a limity čl. 4 odst. 4 Listiny, jak plyne z výše citované judikatury Ústavního soudu. V právním řádu České republiky je pojem bezúhonnosti s ohledem na spáchání úmyslného trestného činu pravidelně vymezován vzhledem k předmětu aprobované činnosti (srov. výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 35/08). Záznam o předchozím trestním odsouzení ve výpisu z evidence Rejstříku trestů by tedy neměl stěžovatele automaticky diskvalifikovat z přístupu k těm povoláním, u nichž je vyžadována bezúhonnost, včetně přístupu k výkonu advokátní praxe, neboť z požadavku čl. 4 odst. 4 Listiny plyne pro všechny subjekty povinnost šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod, tedy mimo jiné posoudit podmínky bezúhonnosti s ohledem na relevanci případného předchozího odsouzení ve vztahu k povolání, o něž se daná osoba uchází.
27. Přestavuje-li tedy záznam o předchozím odsouzení ve výpisu z evidence Rejstříku trestů pro stěžovatele překážku v přístupu k řadě povolání, pak zásah do jeho práva na svobodnou volbu povolání neplyne z jednání Rejstříku trestů ani z napadených rozhodnutí obecných soudů, nýbrž z jednání dalších aktérů. Toto jednání může být v souladu se zákonem, pokud podmínka bezúhonnosti plyne z právních předpisů a pokud je zároveň šetřeno podstaty a smyslu práva na svobodnou volbu povolání, nebo může jít o jednání nezákonné, pokud je informace o trestněprávní bezúhonnosti vyžadována v rozporu s právními předpisy nebo pokud je bezúhonnost interpretována v dané situaci příliš široce. Takový postup může představovat nejen nepřípustný zásah do stěžovatelova práva na svobodnou volbu povolání, ale také porušení jeho práva na ochranu soukromí a ochranu osobních údajů a v některých případech také porušení zákazu diskriminace z důvodu zdravotního stavu či na základě jiného postavení.
28. Ze všech výše uvedených důvodů však nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že nemožnost zahlazení odsouzení v případě trvajícího ochranného léčení vyvolává sankční důsledky v podobě omezení přístupu k některým povoláním, činnostem a statusům a že takový důsledek je porušením čl. 39 Listiny. Tyto sankční důsledky totiž neplynou ze samotné nemožnosti zahlazení odsouzení, nýbrž až z jednání dalších aktérů. Jak uvedl již krajský soud, není vyloučeno, aby stěžovatel tvrzené porušení svých práv namítal v soudním řízení poté, co by nebyl přijat do zaměstnání, zapsán do komory či přijat do služebního poměru, nebo by byl jiným způsobem omezen v přístupu k jím požadované výdělečné činnosti, a to v civilním řízení či soudním řízení správním v závislosti na druhu výdělečné činnosti, o kterou by se ucházel.
29. Závěrem Ústavní soud uvádí, že argument stěžovatele týkající se srovnání stěžovatele s osobou plně příčetnou na jedné straně a s nepříčetnými pachateli na straně druhé již byl dostatečně vypořádán Nejvyšším správním soudem v bodě 49 napadeného rozsudku. Nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů není důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí.
30. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nedospěl k závěru o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele napadenými rozhodnutími obecných soudů, podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stejně tak byl odmítnut i návrh s ní spojený, neboť se jedná o návrh akcesorický, jenž sdílí osud ústavní stížnosti, jak plyne z §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Takto Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (srov. §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu