ECLI:CZ:US:2021:2.US.636.21.1
sp. zn. II. ÚS 636/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti JARIDES Group s.r.o., IČO 24283045, se sídlem Lannova 2061/8, Praha 1, zastoupené JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem se sídlem Otýlie Beníškové 1664/14, Plzeň, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2021, sp. zn. 61 To 798/2020, usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 7. 12. 2020, č. j. 1 KZN 470/2019-525, usnesení Generálního ředitelství cel ze dne 16. 9. 2020, č. j. GŘC-1795-301/TČ-2019-835330, vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 16. 2. 2021. č. j. 4 SPR 36/2020-20, a vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 5. 1. 2020, č. j. 1 VZN 1919/2020-46, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a Generálního ředitelství cel, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 3. 2021, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "VSZ"), Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "MSZ") a Generálního ředitelství cel, neboť jimi dle jejího názoru došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv dle čl. 11 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 26 Listiny, dle čl. 36 odst. 1 Listiny a také k porušení zásady legality dle čl. 2 odst. 2 Listiny.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Napadeným usnesením Generální ředitelství cel dle §79g odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zajistilo jako náhradní hodnotu peněžní prostředky na bankovních účtech specifikovaných ve výroku odkazovaného usnesení, jejichž majitelkou je stěžovatelka, a to až do výše 35 647 219 Kč a případně též peněžních prostředků na tento účet došlých, a to včetně příslušenství.
3. Generální ředitelství cel zajištění provedlo proto, že stěžovatelku podezřívalo ze zapojení do páchání trestného činu zkrácení daně dle §240 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), spočívajícího, zjednodušeně řečeno, v uplatňování fiktivních účetních dokladů mezi několika společnostmi za účelem následného neoprávněného uplatnění nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Škoda způsobená trestnou činností byla v tomto usnesení předběžně vyčíslena na 35 647 219 Kč s tím, že protože v době jeho vydání pokračovala, mělo Generální ředitelství cel za to, že celkové vyčíslení škody bude vyšší. Stěžovatelka podala proti tomuto usnesení stížnost, která však byla zamítnuta usnesením městského soudu ze dne 15. 10. 2020, č. j. 61 To 656/2020, jež stěžovatel napadl ústavní stížností. Tu odmítl Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 3157/20 ze dne 1. 12. 2020.
4. Stěžovatelka žádostí ze dne 26. 10. 2020 požádala o zrušení zajištění bankovních účtů dle §78f odst. 2 trestního řádu. To zdůvodnila tím, že majetek zajištěný u dalších osob, které se měly dopustit předmětného trestného činu, přesahoval zajištěnou částku. To stěžovatelka dovozovala z tiskové zprávy Celní správy České republiky k akci CANIS, v níž je uvedeno, že dohromady byly zajištěny prostředky ve výši 42 423 397,88 Kč. Tuto žádost zamítlo MSZ napadeným usnesením. Proti němu podala stěžovatelka stížnost, již zamítl městský soud svým napadeným usnesením.
5. Ve dnech 25. 9. 2020, 30. 9. 2020 a 23. 12. 2020 podala stěžovatelka návrh na povolení provedení úkonů týkajících se zajištěných peněžních prostředků dle §79g odst. 2 trestního řádu. O prvých dvou návrzích bylo rozhodnuto usnesením MSZ ze dne 14. 10. 2020, č. j. 1 KZN 470/2019-374, tak, že provedení úkonu nebylo povoleno. Ke stěžovatelčině stížnosti proti tomuto usnesení je městský soud zrušil a uložil státní zástupkyni MSZ, aby o úkonech rozhodla znovu. Ta tak učinila až usnesením ze dne 18. 2. 2021, č. j. 1 KZN 470/2019-670, a to tak, že vybrala část plateb, které stěžovatelka navrhovala, a zamítla jejich provedení, neboť již byly stěžovatelkou v mezidobí uhrazeny z jiných zdrojů. O zbytku plateb dle stěžovatelčina tvrzení dosud nerozhodla. Stěžovatelka tak dne 20. 12. 2020 podala stížnost na průtahy v postupu státní zástupkyně MSZ dle §16b odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), a rovněž podnět k výkonu dohledu dle §12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství. Oba tyto podněty byly napadenými vyrozuměními zamítnuty.
III. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka nejprve rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, jak byl nastíněn výše, následně formuluje proti napadeným rozhodnutím následující námitky: 1) nevyčíslení výše škody vůči stěžovatelce; 2) navýšení zajištění prostředků nad částku uvedenou v napadeném usnesení Generálního ředitelství cel; 3) nepřiměřenou délku zajištění; 4) průtahy s rozhodnutím o návrzích stěžovatelky; 5) nevypořádání se se stěžovatelčinými námitkami.
7. Ad 1) stěžovatelka namítá, že až do dnešního dne vůči ní nebyla výše škody specifikována, přičemž orgány činné v trestním řízení nekonkretizují výši zajištěné náhradní hodnoty podle závislosti na individuálním podílu připadajícím eventuálně na stěžovatelku. Míra údajného zapojení stěžovatelky do údajné trestné činnosti by plné výši škody ani zdaleka neodpovídala. Ve vztahu k usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti pak stěžovatelka připomíná, že žádné nedostatky v oddílech B3 kontrolního hlášení k dani z přidané hodnoty se stěžovatelky netýkají, jak nesprávně uvádí usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky.
8. Ad 2) stěžovatelka uvádí, že bez jakéhokoliv právního podkladu došlo k navýšení zajištění částky o 6 776 187,88 Kč, neboť dle tiskové zprávy Celní správy České republiky k operaci "CANIS" ze dne 21. 9. 2020 byla v předmětném trestním řízení zajištěna částka celkem 42 423 397,88 Kč. Pro takové navýšení však chybí právní titul. To potvrdilo i napadené usnesení MSZ v bodě 11, přičemž v uvedené částce navíc vůbec nejsou zahrnuty prostředky ve výši 9 900 000 Kč, které byly zajištěny finanční správou a pravděpodobně již i exekvovány. O tuto částku tedy měla být dle stěžovatelky ihned ponížena celková výše zajištěných prostředků. Stěžovatelka přitom nemá přístup do spisu, aby zjistila relevantní informace.
9. Zajištěný majetek dalších osob, které se měly dopustit předmětné trestné činnosti, zjevně přesahuje částku 35 647 219 Kč, proto není třeba zajišťovat prostředky stěžovatelky. Výkladem zastávaným orgány činnými v trestním řízení by ad absurdum mohlo docházet i k tomu, že by do uvedené částky mohly být zajištěny prostředky samostatně na účtech každé zainteresované osoby, tedy dohromady do výše 175 000 000 Kč, ačkoliv zjištěná škoda je v celkové výši 35 647 219 Kč. Dle stěžovatelky je pak nesprávný právní názor MSZ, že obsahuje-li odůvodnění napadeného usnesení Generálního ředitelství dovětek, že výše škody bude ještě upravena, jen na základě toho by bylo možno zajistit majetek ve větším rozsahu než uvedeném ve výroku odkazovaného usnesení. K žádnému "přezajištění" přitom nedošlo.
10. Námitku ad 3) stěžovatelka blíže nespecifikuje.
11. Ad 4) stěžovatelka vytýká orgánům činným v trestním řízení, že ač podala dne 25. 9. 2020 a 30. 9. 2020 návrh na povolení provedení nutných provozních plateb a platby daně z přidané hodnoty, které dozorová státní zástupkyně MSZ zamítla usnesením ze dne 14. 10. 2020, jež však zrušilo usnesení městského soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn.
61 To 689/2020, za dobu více než 50 dnů dozorová státní zástupkyně MSZ o tomto návrhu nerozhodla. Dle stěžovatelky by se na její věc mělo analogicky vztahovat ustanovení §79f odst. 2 trestního řádu a o jejím návrhu mělo být rozhodnuto neodkladně, tedy bez jakýchkoliv průtahů. Ke stejnému závěru vede i §2 odst. 4 trestního řádu. Celkově tak k prodlení došlo v délce 84, resp. 79 dní od podání návrhů, což je dle stěžovatelky již neakceptovatelně dlouhá doba, neomluvitelná ani složitostí věci. Dle stěžovatelky pak nebylo o jejích návrzích rozhodnuto v plném rozsahu ke dni 9. 3. 2021 ani za dobu 165 a 160 dní ohledně návrhů ze dne 25. 9. 2020 a 30. 9. 2020 a ve vztahu k návrhu ze dne 23. 10. 2020 po dobu 76 dní.
12. Ad 5) stěžovatelka upozorňuje s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, že v případě napadených rozhodnutí se orgány činné v trestním řízení adekvátně a racionálně logickým způsobem s její argumentací nevypořádaly.
IV. Posouzení Ústavním soudem
13. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
14. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud předně opakuje své dřívější judikaturní závěry, že byť zajištěním majetku v trestním řízení může dojít k porušení základních práv jednotlivců, nemůže se tak stát tehdy, nejde-li o svévoli v postupu orgánů činných v trestním řízení (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1355/18 ze dne 12. 5. 2020), jsou-li splněny příslušné zákonné podmínky, zajištění nemá paušální charakter [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3511/14 ze dne 22. 9. 2015 (N 173/78 SbNU 577) a zároveň je dodržena přiměřenost zásahu do práva na vlastnictví majetku [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009 (N 62/52 SbNU 609) či nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291)], včetně přiměřené délky zajištění [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1367/17 ze dne 13. 3. 2018]. Tu je např. u zajištění pro důkazní účely třeba posuzovat s ohledem na celkovou dobu zajištění a její příčiny, vliv průběhu řízení na argumenty, pro něž k zajištění došlo a intenzitu zásahu do základních práv osoby, jíž byl majetek zajištěn (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2713/18 ze dne 9. 11. 2020 či nález sp. zn. I. ÚS 818/20 ze dne 21. 7. 2020). Žádný z těchto důvodů pro zásah Ústavního soudu ovšem v nynější věci splněn není. K jednotlivým námitkám uvádí Ústavní soud následující:
16. Námitka 1) je nedůvodná. Ústavní soud nemůže v nynějším řízení podruhé přezkoumávat ústavní konformitu napadeného usnesení Generálního ředitelství cel, neboť tak již jednou učinil shora specifikovaným usnesením sp. zn. IV. ÚS 3157/20, od něj nemá důvodu se nyní odchýlit. Nelze souhlasit ani s tím, že by se napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení dostávala do rozporu s ústavním pořádkem jen proto, že k vyčíslení škody mělo dojít následně v průběhu řízení a dosud se tak nestalo. Dosavadní průběh řízení, jak připomíná mimo jiné městský soud v bodě 5. svého napadeného usnesení, odůvodňuje závěr, že údajnou trestnou činností měla být způsobena škoda nejméně ve výši 35 647 219 Kč. Absence specifikace, do jak míry se na ní měla podílet stěžovatelka, nezakládá vadu dosahující ústavněprávní roviny.
17. Bylo by v rozporu s účelem zajišťování náhradních hodnot v trestním řízení, pokud by mělo v případě zapojení více subjektů ústavněprávním požadavkům na ochranu jejich základních ústavně zaručených práv a svobod vyhovovat jen takové zajištění, které proporcionálně ve vztahu ke každému z nich odpovídá míře jeho předpokládaného zapojení do údajné trestné činnosti. Poznatky o ní se totiž mohou v průběhu trestního řízení výrazně měnit, což vytváří prostor pro nenávratnou ztrátu zajištěného majetku při pozdějších korekcích míry zajištění (např. nejprve by se míra zajištění jevila jako vyšší, následně však jako nižší, a tak bylo zajištění omezeno, majetek nenávratně vyveden z dosahu orgánů činných v trestním řízení, a následně by bylo zjištěno, že míra zajištění byla skutečně vyšší). Taktéž není možno odhlédnout od toho, že tento stěžovatelkou proponovaný model by měl za následek, že by byla dána přednost proporcionalitě zajištění ve vztahu k často ještě bezpečně nezjištěné míře jejího zapojení před solventností subjektu a jistotě, že zajištěný majetek skutečně bude moci sloužit účelu, pro nějž byl zajištěn, neboť subjekt s vyšší mírou zapojení do údajné trestné činnosti nemusí být vždy subjektem, který má odpovídající míru majetku.
18. K dílčí námitce týkající se údajného nezapojení stěžovatelky do nedostatků v oddílech B3 kontrolních hlášení Ústavní soud pouze upozorňuje, že jeho usnesení
sp. zn. IV. ÚS 3157/20 není předmětem přezkumu tohoto řízení o ústavní stížnosti.
19. Námitka 2) taktéž postrádá opodstatnění. Stěžovatelka ignoruje odůvodnění městského soudu v bodě 8. napadeného usnesení, že s názorem dozorové státní zástupkyně, že by se zajištění formulované "až do výše 35 647 219 Kč", mohlo bez tzv. přezajištění vztahovat i na finanční prostředky následně došlé a tuto částku převyšující, ale naopak že došlo-li k takové situaci, může stěžovatelka od banky žádat vyplacení peněžních prostředků v rozsahu tohoto přebytku nad zajištěnou částku. Ústavnímu soudu se takový argument jeví a priori jako logický a racionální, ostatně odpovídá přímo znění §79e odst. 5 trestního řádu ve spojení s §79g odst. 1 věta první za středníkem trestního řádu. Stěžovatelka na tento argument městského soudu ovšem nijak nereagovala. Netvrdí tedy ani, že by příslušnou banku např. i vůbec jen kontaktovala a že jí byla výplata finančních prostředků převyšujících zajištěnou částku odmítnuta s odkazem právě na zajištění. Za těchto okolností nemůže Ústavní soud konstatovat, že by stěžovatelka vznesla dostatečné tvrzení svědčící o porušení svých ústavně zaručených základních práv či svobod.
20. Co se týče částky zajištění finanční správou, námitka stěžovatelky, že by o ní měla být okamžitě výše zajištění ponížena, se zakládá na nepotvrzené hypotéze, že již došlo k exekuci této částky v daňovém řízení. Stejně tak je tomu i ohledně stěžovatelčiny námitky, že u ostatních zainteresovaných subjektů bylo možno zajistit majetek v dostatečném rozsahu pokrývajícím celou výši údajné škody. Stěžovatelka tak nejenže neprokazuje, ale ani netvrdí, že by tomu tak skutečně bylo a že by majetek zajištěný
u ostatních subjektů převyšoval údajnou výši škody. Tvrzení hypotetického porušení ústavně zaručených základních práv či svobod však k zásahu Ústavního soudu v žádném případě nepostačují.
21. K dílčí námitce, že stěžovatelka nemá přístup do spisu, Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka nyní ani netvrdí, že by se neúspěšně pokusila o nahlédnutí do spisu dle
§65 odst. 1 věta třetí trestního řádu, který z důležitých důvodů umožňuje již v přípravném řízení nahlédnutí do spisu osobě, která prokáže, že je to nutné k uplatnění jejích práv. Ústavní soud se tak nemůže touto námitkou zabývat ani předjímat, jak by taková žádost o nahlédnutí do spisu byla vyřízena, a i pro případ, že by byla odepřena, z jakých by se tak eventuálně stalo důvodů a zda by tyto byly dostatečné, či nikoliv.
22. Námitka 4) Ústavní soud nepřesvědčila. Stěžovatelka argumentuje toliko samotnými délkami dob od podání návrhu na povolení úkonů do jejich rozhodnutí, aniž by se však jakýmkoliv způsobem vypořádala s argumentací předloženou v napadených vyrozuměních MSZ a VSZ. Samotná délka je přitom, jak připomenuto výše, pouze jedním z kritérií pro posouzení, zda zajištění může představovat porušení ústavně zaručených základních práv. MSZ i VSZ přitom ve svých napadených vyrozuměních uvádí poměrně obsáhle a podrobně důvody, pro něž nebylo možno rozhodnout dříve, z nichž stěžejní je dosud probíhající finanční šetření, bez nějž není možno rozhodnutí učinit a na jehož délku nemá dozorová státní zástupkyně žádný přímý vliv, dále množství úkonů, které je třeba ve věci učinit a skutečnost, že postup dozorové státní zástupkyně ve věci neindikuje, že by se návrhy stěžovatelky nezabývala či že by ve věci byla nedůvodně nečinná. Tyto argumenty Ústavní soud považuje za a priori přesvědčivé.
23. Ústavní soud je názoru, že ustanovení §2 odst. 4 trestního řádu ani analogický výklad §79f odst. 2 trestního řádu nemohou vést k závěru, že by o návrhu na provedení úkonu dle §79g odst. 2 trestního řádu muselo bezpodmínečně a bez ohledu na konkrétní stav trestního řízení a okolnosti případu být rozhodnutí učiněno v řádu nejvýše hodin či jednotlivých dní, aniž by dozorová státní zástupkyně měla možnost se seznámit se všemi relevantními skutečnostmi, na jejichž podkladě je možno takové rozhodnutí učinit. Při absenci jakékoliv bližší argumentace stěžovatelky o tom, že by na straně dozorové státní zástupkyně docházelo k neodůvodněným průtahům, nemá Ústavní soud jinou možnost než se spokojit s argumenty prezentovanými MSZ a VSZ v napadených vyrozuměních, jejichž věcnou správnost stěžovatelka nijak nenapadá.
24. Ohledně stěžovatelčina návrhu na provedení úkonu ze dne 23. 12. 2020 pak tato netvrdí ani neprokazuje, že by ohledně něj využila některého z institutů zákona o státním zastupitelství směřujícího k odstranění průtahů s rozhodnutím o něm tak, jak učinila v případě svých předchozích dvou návrhů. Ústavní soud se tak údajnými průtahy při rozhodování o tomto návrhu nemůže zabývat, jsa vázán zásadou subsidiarity ústavní stížnosti.
25. K námitkám 3) a 5) Ústavní soud toliko doplňuje, že je stěžovatelka nepodložila žádnou bližší konkrétní argumentací. Bez ní by však Ústavní soud musel za stěžovatelku ústavní stížnost dotvářet, což mu nepřísluší. Těmito námitkami se tak Ústavní soud blíže nezabýval.
V. Závěr
26. Protože Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízení, které předcházelo jejich vydání, žádnou stěžovatelkou vytýkanou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatelky ani žádnou takovou flagrantní vadu stěžovatelkou neuvedenou, rozhodl bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl v rozsahu, v němž směřoval proti napadeným rozhodnutím městského soudu, MSZ
a VSZ.
27. V rozsahu, v němž stěžovatel napadal usnesení Generálního ředitelství cel, Ústavní soud návrh odmítl jako podaný po lhůtě stanovené k jeho podání zákonem o Ústavním soudu dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Toto usnesení stěžovatelka totiž napadá zjevně po uplynutí dvouměsíční lhůty dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ostatně stěžovatelka je spolu s usnesením městského soudu ze dne 15. 10. 2020, č. j. 61 To 656/2020, učinila předmětem řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem včasně učiněným podáním v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 3157/20, tedy Ústavní soud by neměl důvodu k opětovnému přezkumu, ani kdyby nynější ústavní stížnost proti usnesení Generálního ředitelství cel byla podána ve lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
David Uhlíř v. r.
předseda senátu