ECLI:CZ:US:2021:2.US.644.21.1
sp. zn. II. ÚS 644/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele O. V., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Komenského 241/35, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1209/2020-201 ze dne 9. 12. 2020, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 190/2020-167 ze dne 18. 8. 2020 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 3 T 78/2019-144 ze dne 1. 6. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové byl stěžovatel uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 trestního zákoníku a byl odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 20 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání tří měsíců. Stěžovatel se trestného činu dle napadeného rozsudku dopustil tím, že z místa ležícího mimo pozemní komunikaci vjel na jízdním kole na stezku pro chodce a cyklisty a nedal přednost v jízdě poškozenému jedoucímu rovněž na kole. Při střetu obou jízdních kol poškozený utrpěl zlomeninu čtvrtého žebra vpravo ve střední pažní čáře, zlomeninu posledního článku palce levé ruky a nalomení baze páté záprstní kosti pravé ruky s dobou léčení do pěti týdnů. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením zamítl.
2. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele. Nejvyšší soud poukázal na to, že dle okresního soudu stěžovatel souhlasil s přečtením výpovědi poškozeného "učiněné do protokolu o podaném vysvětlení", výslech poškozeného by nadto byl nadbytečný. Dle Nejvyššího soudu byla skutková zjištění týkající se původu zranění poškozeného učiněna na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, který okresní soud pokládal za "naprosto dostačující důkaz". Jako věcně nedůvodnou vyhodnotil Nejvyšší soud i výhradu týkající se znaleckého posudku z oboru dopravy, který se dle Nejvyššího soudu dostatečně věnoval otázce dopravního značení na příslušné komunikaci, navíc byl k obsahu posudku znalec i vyslechnut. K argumentaci stěžovatele, že kvůli vzrostlým keřům neměl při vjíždění na komunikaci dostatečný výhled, Nejvyšší soud uvedl, že v takové situaci měl kolo úplně zastavit a přesvědčit se, že při vjezdu nepřekříží cestu na ní se pohybujícím cyklistům či chodcům. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatele, že nehodu zavinil poškozený, který se dle stěžovatele na komunikaci pohyboval v rozporu s dopravním značením mimo pruh pro cyklisty. Podle Nejvyššího soudu měl totiž stěžovatel povinnost dát přednost v jízdě poškozenému bez ohledu na to, po které straně komunikace se pohyboval, navíc při vyhýbání se jinému cyklistovi, chodci nebo překážce cyklista může jet i mimo určený pruh, a s touto možností měl proto stěžovatel počítat.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo vyjádřit se k prováděným důkazům zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo dát vyslýchat svědky proti sobě zaručené čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle stěžovatele je poškozený jediným svědkem nehody, a proto měl být vyslechnut, avšak obecné soudy k jeho výslechu nepřistoupily. Dále stěžovatel uvádí, že o právní otázce, kdo z účastníků nehody měl jaká práva a povinnosti, "rozhodovali nikoliv soudci, ale technik z oboru strojírenství", jehož závěry soudy bez dalšího přijaly. Skutková zjištění soudů na základě znaleckého posudku nejsou správná a podle stěžovatele se o ně soudy neměly opírat v napadených rozhodnutích. Stěžovatel dále argumentuje, že se poškozený nepohyboval po komunikaci ve vyznačeném pruhu. Nejvyšší soud dle stěžovatele pak "[n]edání přednosti v jízdě při najíždění na pozemní komunikaci" přisoudil povahu "fatální chyb[y] a učinil závěr, že způsob jízdy stěžovatele byl bezohledný, riskantní a výrazně nezodpovědný".
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
6. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku vyložil, proč nebylo přistoupeno k výslechu poškozeného, a stěžovatel tyto důvody ve své ústavní stížnosti nijak nevyvrací. K přečtení výpovědi poškozeného došlo dle obecných soudů se souhlasem stěžovatele, nadto je třeba zdůraznit, že tento důkaz nebyl jediným či rozhodujícím důkazem proti stěžovateli a neměl ani značnou váhu při odsouzení stěžovatele [k tomu podrobněji nález sp. zn. I. ÚS 1860/16 ze dne 3. 11. 2016 (N 208/83 SbNU 299), zejména bod 32 a násl.]. Skutková zjištění obecných soudů se opírají o jiné důkazy, mimo jiné o znalecké posudky. Za těchto okolností pak závěr obecných soudů o nadbytečnosti výslechu poškozeného nevybočuje z ústavních mezí.
7. Stejně tak Nejvyšší soud vyložil, proč měl stěžovatel povinnost dát přednost poškozenému bez ohledu na to, v jaké části komunikace se poškozený pohyboval, a jak si měl stěžovatel počínat v situaci, kdy při vjezdu na komunikaci neměl dostatečný rozhled. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti pak představují pouhou polemiku s výkladem podústavního práva a s hodnocením důkazů ze strany obecných soudů, která nemá ústavněprávní rozměr.
8. Ústavní soud shledal, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tak neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.
9. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je návrhem zjevně neopodstatněným, a proto jej podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu