ECLI:CZ:US:2021:2.US.646.21.1
sp. zn. II. ÚS 646/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Zbudila, zastoupeného JUDr. Josefem Kašparem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Jáchymovská 27/114, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2020 č. j. 30 Cdo 3096/2020-180, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ú stavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaného usnesení obecného soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho základních práv, zakotvených v čl. 36 odst 1 a v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obvodní soud pro Prahu 2 ve věci stěžovatele jako žalobce proti žalované České republice, za kterou jednalo Ministerstvo spravedlnosti, rozsudkem ze dne 2. 5. 2019 č. j. 26 C 99/2018-92 zastavil řízení o zaplacení částky 2 499 Kč měsíčně od 11. 7. 2017 do zaplacení (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 20 625 Kč a zamítl žalobu o zaplacení částky 113 070,50 Kč (výrok II.) a konstatoval, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací nepřipustil rozšíření žaloby o úrok z prodlení z částky 133 696 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), změnil vyhovující výrok soudu prvního stupně o věci samé tak, že žalobu o zaplacení částky 20 625 Kč zamítl (výrok III. rozsudku odvolacího soudu), a konstatoval, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení před soudy obou stupňů 1 200 Kč (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu). Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, při jehož podání nebyl zastoupen advokátem a ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání. Rovněž požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. O této žádosti bylo rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne 10. 3. 2020 č. j. 26 C 99/2018-145 tak, že se žalobci nepřiznává osvobození od soudních poplatků a návrh žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení se zamítá. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil usnesením ze dne 13. 5. 2020, č. j. 72 Co 147/2020-152, které nabylo právní moci 1. 6. 2020. Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 18. 12. 2020 č. j. 30 Cdo 3096/2020-180 pak Nejvyšší soud řízení zastavil.
2. Stěžovatel s tím nesouhlasí a v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že prý důsledně realizoval postupy stanovené zákonem. Dovolání podal sice bez právního zastoupení, ale zároveň požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce pro podání dovolání. Jeho žádosti nebylo vyhověno ani soudem prvního stupně ani soudem odvolacím. Z důvodu, že stěžovatel nebyl schopen zajistit si zastoupení smluvní, neboť jeho žádosti o právní zastoupení v rámci placené služby byly opakovaně advokáty odmítnuty, se stěžovatel obrátil na ČAK s žádostí o určení advokáta. ČAK vyhodnotila žádost jako nepřípustnou z důvodu, že stěžovatel žádal o určení advokáta k poskytnutí placené služby, avšak dle stanoviska ČAK lze advokáta určit pouze k bezplatnému poskytnutí právní služby. Stěžovatel dále vycházel ze skutečnosti, že absence právního zastoupení je vadou procesní, kterou lze odstranit v soudem stanovené lhůtč, čemuž odpovídal postup soudu prvního stupně, který stěžovatele vyzval k doložení právního zastoupení a podání dovolání zvoleným zástupcem. Stěžovatel z důvodu, že mu bylo poskytnutí zastoupení opakovaně odmítnuto, požádal soud prvního stupně o prodloužení lhůty do doby, než bude o jeho žádosti rozhodnuto ČAK. Bezprostředně poté, kdy ve věci ČAK shora uvedeným způsobem rozhodla, požádal znovu o prodloužení lhůty a dříve, než na tuto žádost soud prvního stupně jakkoliv reagoval, bylo podáno dovolání právním zástupcem stěžovatele, a byla doložena také plná moc. Stěžovatel je přesvědčen, že od okamžiku, kdy mu byl doručen rozsudek odvolacího soudu, směřovalo jeho jednání kontinuálně a bez zbytečných průtahů k tomu, aby splnil všechny zákonné podmínky pro řádné podání dovolání a podmínky jeho projednatelnosti. Zastavení dovolacího řízení považuje stěžovatel za porušení svého práva na spravedlivý proces. Věcně pak prý došlo ze strany odvolacího soudu k nesprávnému právnímu posouzení věci, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel není oprávněn domáhat se náhrady nemajetkové újmy za porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel neprokázal ani netvrdil, že je zastoupen advokátem nebo že sám má právnické vzdělání. Z uvedeného je zřejmé, že jako žalobce nesplnil zákonem stanovenou podmínku povinného zastoupení. Nejvyšší soud proto postupoval podle ustanovení §241b odst. 2 části věty před středníkem a §104 odst. 2 věty třetí o. s. ř., a řízení zastavil. Na uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobce podal dne 26. 8. 2020 dovolání také prostřednictvím advokáta. Podle §241b odst. 3 věty druhé o. s. ř. nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v §241 o. s. ř., běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§30), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto. Nebyl-li nedostatek podmínky uvedené v §241 o. s. ř. ani ve lhůtě určené ke splnění této podmínky odstraněn, předseda senátu soudu prvního stupně dovolací řízení zastaví. Napadené usnesení odvolacího soudu bylo žalobci doručeno dne 1. 6. 2020 (č. l. 152). Lhůta k podání dovolání tak v souladu s §241b odst. 3 o. s. ř. marně uplynula dne 3. 8. 2020. Podal-li zástupce žalobce dovolání až dne 26. 8. 2020, jedná se o dovolání zjevně opožděné, ke kterému dovolací soud nepřihlédl.
4. Je zřejmé, že v daném případě jde jen o výklad podústavního práva, kde se právní názor stěžovatele liší od názoru obecných soudů a zejména Nejvyššího soudu. Za tohoto stavu Ústavní soud nehodlá, a s odkazem na opakovaně vyslovené zásady řízení před tímto soudem ani nemůže uvedené závěry nezávislých soudů podrobněji přezkoumávat. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu