ECLI:CZ:US:2021:2.US.653.21.1
sp. zn. II. ÚS 653/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Mileny Konvalinkové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem, Slavíkova 625, Proboštov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. prosince 2020 č. j. 64 Co 321/2020-59, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna a.s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 3. 2021, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv zaručených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatelka navrhla zastavení exekuce, která je od roku 2005 vedena na její majetek u Okresního soudu Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 4 Nc 1888/2005 k vymožení pohledávky vedlejší účastnice ve výši 33 559 Kč s příslušenstvím a pro náklady exekučního řízení. Návrh odůvodnila tím, že se doposud nepodařilo uvedenou částku vymoci. Vedlejší účastnice jako oprávněná s návrhem na zastavení exekuce nesouhlasila, pročež jej soudní exekutor postoupil soudu.
3. Usnesením okresního soudu ze dne 7. 10. 2020 č. j. 4 Nc 1888/2005-51 byl návrh stěžovatelky na zastavení exekuce zamítnut. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 12. 2020 č. j. 64 Co 321/2020-59. Z posledně uvedeného usnesení se podává, že podle ustálené judikatury je to především soudní exekutor, který v případě, že se exekuce jeví zjevně bezvýslednou, sám iniciuje postup vedoucí k jejímu zastavení. V posuzované věci k tomu ale nedošlo. Ani vedlejší účastnice nepovažovala další vedení exekuce za nutně bezpředmětné, ačkoli právě ona může v případě trvání na zjevně neefektivním způsobu provádění exekuce nést následky svého rozhodnutí, neboť se bude muset podílet na úhradě zvýšených nákladů exekuce. Z obsahu spisu ovšem krajský soud žádné nehospodárné zvýšení nákladů exekuce spojené s jejím trváním nezjistil. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 30 Cdo 4051/2011, na který odkázala stěžovatelka, vyplývá, že stát je povinen poskytnout takový mechanismus či systém, který oprávněným umožní získat od povinných zaplacení soudem přiznané pohledávky. Toto rozhodnutí však nelze interpretovat v tom smyslu, že samotná skutečnost, že za poměrně dlouhou dobu nedošlo k vymožení žádného plnění k uspokojení právě v této exekuci vymáhaného nároku vedlejší účastnice, je postačujícím důvodem k tomu, aby exekuce byla zastavena. Takový postup by ve svém důsledku vedlejší účastnici fakticky nevratně zbavil jejího majetkového práva vůči stěžovatelce, což je ve zjevném rozporu se základním účelem exekučního řízení, jímž je ochrana subjektivního práva věřitele, jemuž se nedostalo od dlužníka plnění navzdory tomu, že byl k jeho splnění zavázán vykonatelným rozhodnutím soudu nebo jiným exekučním titulem. Stěžovatelka, jak poznamenal i okresní soud, je v produktivním věku, výše vymáhané pohledávky není nikterak závratná, a lze tudíž rozumně předpokládat, že i po relativně dlouhé době od zahájení může v budoucnu dojít alespoň k částečnému uspokojení nároku vedlejší účastnice. Za tohoto stavu se zastavení exekuce jevilo krajskému soudu jako předčasné.
III.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka vytýká obecným soudům, že podle §238 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu nezastavily exekuci na její majetek a v tomto ohledu nesprávně použily závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4051/2011. Upozorňuje, že v rámci exekuce nebylo doposud vymoženo ničeho a exekuční řízení je vedeno neúčelně. Nelze předpokládat, že by mohl nastat natolik příznivý stav, v jehož rámci dojde k alespoň částečnému uspokojení pohledávky vedlejší účastnice, což platilo obzvlášť za nouzového stavu vyhlášeného z důvodu trvající pandemie. Kromě toho stěžovatelka důvodně očekávala, že v posuzované věci bude rozhodnuto stejně jako v jiných věcech, které se shodují v podstatných znacích a v nichž bylo rozhodnuto o zastavení exekuce. V této souvislosti odkázala na přibližně 15 exekučních řízení, která byla vedena u okresního soudu a která byla zastavena pro neúčelnost (stěžovatelka nebyla účastnicí všech z nich). Podle stěžovatelky neobstojí závěr krajského soudu, že zastavení exekuce by vedlejší účastnici fakticky nevratně zbavilo jejího majetkového práva. Návrh na výkon rozhodnutí lze totiž podat kdykoli v budoucnosti, změní-li se poměry.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou navrhovatelkou, je přípustná [stěžovatelka neměla k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
6. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a dalšími jí zaslanými písemnostmi, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
8. Stěžovatelka se domáhala zastavení exekuce podle §238 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu. Má totiž za to, že výtěžek, kterého bude exekucí dosaženo, nepostačí ani ke krytí jejích nákladů, a že tato skutečnost vyplývá z dosavadního průběhu exekuce. V tomto ohledu opakovaně odkazovala na závěry Nejvyššího soudu vyslovené v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 4051/2011, že "při posuzování délky vykonávacího (exekučního) řízení z pohledu vzniklé nemajetkové újmy je třeba zkoumat, do jakého okamžiku šlo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam, neboť vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem případu nereálné či neúčelné, popř. dokonce neúčinné" Podle Nejvyššího soudu "z pohledu právní jistoty účastníků, jejíž dotčení zakládá nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení," není "vhodné, aby - na rozdíl od výkonu rozhodnutí soudem - exekuční řízení, které vydáním exekučního příkazu nenaplnilo svůj účel, a ve kterém nelze ani v budoucnu očekávat možné vymožení alespoň části pohledávky oprávněného, bylo formálně neuzavřené a trvalo delší dobu bez zjevné činnosti exekutora. Je na něm, aby stav nedobytnosti pohledávky promítl do svého oprávnění exekuci zastavit, nebo aby podal podnět soudu k zastavení exekuce, a tím dal stav nemožnosti dobytí pohledávky pro účastníky řízení na vědomí."
9. Uvedené závěry byly vysloveny v souvislosti s rozhodováním obecných soudů o náhradě nemajetkové újmy, která měla vzniknout oprávněnému z důvodu nepřiměřené délky řízení. I v posuzované věci, byť v ní bylo rozhodováno o zastavení exekuce, se uplatní závěr, že není účelné vést exekuci, která nemůže vést ani jen k částečnému uspokojení pohledávky oprávněného. Hodnocení, zda tomu tak je, ovšem nelze omezit jen na dosavadní délku řízení. Vždy je třeba vzít v úvahu všechny relevantní okolnosti.
10. Napadenému usnesení nelze vytknout, že by se řádně nevypořádalo jak s argumentací stěžovatelky, tak i obecně s důvody, pro které nelze zastavit exekuci podle §268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu. Pro krajský soud bylo určující, že stěžovatelka je stále v produktivním věku, výše vymáhané pohledávky není nikterak závratná a v mezidobí došlo k zastavení jiných exekucí vedených na její majetek. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry krajského soudu, to však samo o sobě posuzovanou věc neposouvá do ústavněprávní roviny. Její návrh, stejně jako její odvolání, byl v podstatě odůvodněn uvedeným odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu a namítanou délkou řízení. Poukaz na srovnatelná rozhodnutí vydaná okresním soudem v jiných věcech nebyl v ústavní stížnosti blíže specifikován. Není úlohou Ústavního soudu, aby za této situace přehodnocoval důvody, pro které obecné soudy zamítly návrh stěžovatelky. Podstatné je, že v závěrech krajského soudu nelze spatřovat svévoli či jiné vybočení ze zásad spravedlivého procesu, které by měly za následek porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Přesto nelze vyloučit, že v budoucnu nastanou okolnosti odůvodňující zastavení exekuce. Stane-li se tak, stěžovatelka bude mít znovu možnost navrhnout zastavení exekuce, případně o něm bude moci rozhodnout okresní soud i bez jejího návrhu.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
David Uhlíř v. r.
předseda senátu