ECLI:CZ:US:2021:2.US.657.21.1
sp. zn. II. ÚS 657/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele R. R., zastoupeného Mgr. Alenou Raisovou, advokátkou se sídlem Krhanická 988/7, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 184/2020-35 ze dne 6. 1. 2021, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 14 A 15/2017-32 ze dne 18. 8. 2020 a proti záznamu Generálního ředitelství cel č. j. 7896-3/2016-900000-311 a 7896/2016-900000-313 ze dne 4. 3. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Celní pátrací úřad Hamburk požádal v roce 2015 podle Úmluvy o vzájemné pomoci a spolupráci mezi celními správami, vypracované na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii, publikované pod č. 50/2009 Sb.m.s. (dále jen "Neapolská úmluva II"), o sdělení údajů týkajících se stěžovatele, který byl vyšetřován pro podezření z organizovaného daňového úniku. Generální ředitelství cel na základě této žádosti zaslalo německým orgánům dne 4. 3. 2016 výše specifikovaný záznam s dožádanými informacemi o stěžovateli. Podle stěžovatele obsahoval záznam nesprávné osobní údaje, a proto stěžovatel požádal Generální ředitelství cel o jejich opravu a současně podal stížnost na postup při zpracování údajů. Tu předložil i státnímu zastupitelství k posouzení, zda jednání zpracovatelů nenaplňuje znaky přestupku. Generální ředitelství cel na podání reagovalo přípisem, v němž označilo postup ve věci za oprávněný. Státní zástupce pak přípisem stěžovateli sdělil, že se ve věci nejedná o podezření ze spáchání trestného činu či přestupku a že podání stěžovatele nepovažuje ani za žádost o přezkum postupu policejního orgánu, neboť k postupu došlo mimo úkony v rámci trestního spisu vedeného u příslušného obvodního státního zastupitelství. Stěžovatel se následně domáhal soudní ochrany ve správním soudnictví zásahovou žalobou ze dne 31. 7. 2017.
2. Městský soud v Praze napadeným usnesením žalobu stěžovatele odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního pro nedostatek podmínek řízení. Podle městského soudu Generální ředitelství cel při vypracování a předání záznamu jednalo v roli orgánu činného v trestním řízení, přičemž správní soudy nemají pravomoc posuzovat a přezkoumávat zákonnost úkonů orgánů činných v trestním řízení. Městský soud poukázal na to, že Neapolská úmluva II dle čl. 3 odst. 1 upravuje vzájemnou pomoc a spolupráci v trestněprávní oblasti. Nadto tomuto hodnocení odpovídá i následný průběh řízení ve věci stěžovatele, v níž došlo k podepsání dohody o vytvoření společného vyšetřovacího týmu za účelem šetření trestné činnosti stěžovatele, proti kterému byla nakonec podána v Německu obžaloba.
3. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele. Nejvyšší správní soud podřadil postup při poskytnutí informací na dožádání podle Neapolské úmluvy II pod pojem trestního řízení podle §12 odst. 10 trestního řádu, kterým se rozumí řízení podle trestního řádu i procesy a postupy dle zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů. I tam, kde mezinárodní smlouva upravuje určité oblasti justiční spolupráce dostatečně určitě a zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních se s ohledem na §3 odst. 2 tohoto zákona a čl. 10 Ústavy nepoužije, je třeba pojem trestního řízení ve smyslu §12 odst. 10 trestního řádu vykládat v tom směru, že trestním řízením se rozumí i řízení či postup podle mezinárodní smlouvy upravující mezinárodní spolupráci v trestních věcech. Podle Nejvyššího správního soudu pak vystupovalo Generální ředitelství cel při vyřizování žádosti v postavení policejního orgánu. Policejním orgánem se totiž dle §12 odst. 2 písm. d) bodu 4 trestního řádu rozumějí také pověřené celní orgány v řízení o trestných činech spáchaných porušením daňových předpisů v případech, kdy jsou celní orgány správcem daně podle jiných právních předpisů a dle §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o celní správě") platí, že Generální ředitelství cel je orgánem celní správy, který má ve věcech vymezených trestním řádem postavení policejního orgánu. Ve věci stěžovatele bylo vedeno trestní řízení "kvůli podezření z organizovaného daňového úniku v souvislosti s nezákonným užíváním mazacího oleje osvobozeného od daně jako pohonné látky. Za předpokladu, že by trestní řízení pro obdobnou věc bylo vedeno v České republice, byl by pověřený celní orgán příslušným policejním orgánem podle §12 odst. 2 písm. d) bodu 4 trestního řádu ve spojení s §4 odst. 1 písm. d) zákona o celní správě žalovaný, neboť podle §1 odst. 4 písm. a) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, orgány Celní správy České republiky vykonávají správu spotřebních daní." Z toho dle Nejvyššího správního soudu vyplývá postavení Generálního ředitelství cel jako orgánu činného v trestním řízení. Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli, že městský soud nesprávně dovozoval postavení Generálního ředitelství cel z postavení německých orgánů a z průběhu trestního řízení vůči stěžovateli na území Německa. Přesto však dle Nejvyššího správního soudu dospěl městský soud ke správnému závěru, že v projednávané věci nemá pravomoc přezkoumávat úkony orgánu činného v trestním řízení. Vzhledem k tomu se pak Nejvyšší správní soud již nezabýval námitkou opožděnosti žaloby.
II. Argumentace stěžovatele
4. Podle stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími správních soudů porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Postupem Generálního ředitelství cel spočívajícím ve vyhotovení a předání záznamu pak bylo porušeno jeho právo na ochranu osobních údajů dle čl. 10 odst. 1 a 3 Listiny.
5. Stěžovatel uvádí, že napadený záznam obsahuje řadu informací a osobních údajů, které jsou nepravdivé či nepodložené, některé podstatné informace byly zkresleny či vypuštěny, a záznam nadto obsahuje i informace o třetích osobách, které jsou se stěžovatelem neopodstatněně propojovány.
6. Stěžovatel uvádí, že Generální ředitelství cel zůstává správním orgánem a na jeho činnost se tak vztahují i §60 a násl. zákona o celní správě upravující zpracování osobních údajů, avšak Generální ředitelství cel nepostupovalo v souladu s těmito ustanoveními. Stěžovatel brojí proti závěru, že Generální ředitelství cel mělo postavení orgánu činného v trestním řízení. Namítá, že toto postavení se nemůže odvozovat z řízení probíhajícího v Německu. Dále argumentuje, že Neapolská úmluva II není "výhradně trestněprávním předpisem", neboť se v ní výslovně uvádí, že se týká i předcházení porušování celních předpisů. Postavení Generálního ředitelství cel se tak mělo řídit vnitrostátními předpisy. Výklad pojmu trestní řízení dle §12 odst. 10 trestního řádu Nejvyšším správním soudem pokládá stěžovatel za nepřípustně rozšiřující. Namítá, že jde o kogentní ustanovení a že "rozsah/dopad konkrétního ustanovení právní normy lze přizpůsobit výkladem pouze u těch ustanovení, které jsou svým charakterem dispozitivní", zatímco u "kogentních ustanovení lze pouze upřesnit aplikaci". Za absurdní pak označuje část argumentace týkající se toho, jaký orgán by byl příslušným policejním orgánem pro případ trestního řízení na území České republiky, neboť žádné takové řízení zde proti stěžovateli neprobíhá.
7. Stěžovatel současně dovozuje, že odmítnutím správní žaloby byl vyloučen "dosud jediný procesní prostředek ochrany stěžovatele proti nezákonnému zásahu u obecných soudů" a že právní řád neposkytuje stěžovateli žádnou jinou možnost, jak se ochrany práv dle čl. 10 Listiny domáhat. Stěžovatel uvádí, že z těchto důvodů napadá přímo i záznam vyhotovený Generálním ředitelstvím cel. Argumentuje, že nemohl podat ústavní stížnost dříve, neboť ve věci probíhalo řízení o zásahové žalobě, kterou stěžovatel pokládal za účinný procesní prostředek k ochraně svých práv. Vycházel proto z toho, že je povinen tento procesní prostředek vyčerpat.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný. Dle §43 odst. 1 písm. e) tohoto zákona pak návrh usnesením mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítne, je-li nepřípustný.
9. Podle správních soudů vystupovalo Generální ředitelství cel při vyhotovování a předání záznamu jako orgán činný v trestním řízení. Přezkum úkonů učiněných v trestním řízení přitom nespadá do pravomoci správních soudů, a proto bylo dle správních soudů nezbytné zásahovou žalobu odmítnout. Ústavní soud konstatuje, že dle ustálené judikatury správních soudů jsou ze soudního přezkumu ve správním soudnictví vyloučeny ty případy, v nichž se žalovaná nachází v pozici orgánu činného v trestním řízení; tento výklad byl současně akceptován i v judikatuře Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1352/19 ze dne 28. 4. 2020, bod 11 a tam citovaná rozhodnutí).
10. Námitky stěžovatele směřující proti závěru správních soudů, že Generální ředitelství cel vystupovalo v posuzované věci v postavení orgánu činného v trestním řízení, představují polemiku s výkladem podústavního práva. Tento závěr sám o sobě není způsobilý přivodit porušení základních práv stěžovatele. Stěžovatel argumentuje, že kvůli odmítnutí zásahové žaloby byl zbaven soudní ochrany, ačkoliv podle jeho tvrzení byla napadeným záznamem porušena jeho základní práva dle čl. 10 Listiny, nicméně ani tento důsledek z napadených rozhodnutí správních soudů nutně neplyne.
11. Ustanovení §21 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zaručovalo stěžovateli mimo jiné právo, aby se domáhal odstranění vzniklého stavu, jsou-li jeho zpracovávané osobní údaje nepřesné, přičemž rozhodování o těchto nárocích náleželo v rozhodné době soudům, nikoliv správním orgánům (k pravomoci soudů a vývoji právní úpravy v této oblasti srov. usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, č. j. Konf 53/2012-16 ze dne 30. 1. 2013).
12. Posuzovaná věc je specifická tím, že dle stěžovatele jsou nepřesné osobní údaje obsaženy v záznamu Generálního ředitelství cel, který byl vyhotoven a předán německým orgánům v trestněprávním kontextu - dle správních soudů se jednalo z hlediska podústavního práva o postup orgánu činného v trestním řízení, nadto byl učiněn v souvislosti s trestním řízením vedeným proti stěžovateli v Německu. S ohledem na trestněprávní souvislosti vyhotovení a předání záznamu se nemusí prostředky soudní ochrany dostupné stěžovateli ve správním soudnictví ani v občanském soudním řízení jevit jako zcela přiléhavé. To ovšem nemůže stěžovatele zbavit práva na soudní ochranu, jelikož ve věci jde o možné porušení základních práv stěžovatele dle čl. 10 Listiny a v případě "rozhodnutí týkajících se základních práv na svobod podle Listiny" není možné s ohledem na čl. 36 odst. 2 Listiny vyloučit soudní přezkum (srov. rovněž čl. 20 rámcového rozhodnutí Rady 2008/977/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o ochraně osobních údajů zpracovávaných v rámci policejní a justiční spolupráce v trestních věcech, podle něhož má mít subjekt údajů právo domáhat se soudního přezkumu v případě porušení práv, jež jsou mu zaručena vnitrostátními předpisy). Podá-li stěžovatel odpovídající návrh, bude na obecných soudech v občanskoprávním řízení, aby vyložily, zda jim s ohledem na povinnost ústavně konformního výkladu relevantních ustanovení právní úprava umožňuje meritorně se zabývat nárokem stěžovatele na odstranění tvrzených nepřesných osobních údajů. Není přitom vyloučeno, že dle mínění obecných soudů v občanskoprávním řízení bude věc náležet do pravomoci správních soudů, ani to, že ve věci bude třeba podat návrh zvláštnímu senátu dle zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Teprve v případě, že by stěžovatel ani touto cestou nedosáhl soudní ochrany, by bylo namístě se v kontextu posuzované věci zabývat otázkou upření práva na soudní ochranu.
13. Domnívá-li se stěžovatel, že ze strany Generálního ředitelství cel došlo k nesprávnému úřednímu postupu, v jehož důsledku mu vznikla újma, může se odpovídajícími prostředky domáhat její náhrady, a to v konečném důsledku i u obecných soudů v civilním řízení. V tomto ohledu je mu tak přístup k soudům ve věci náhrady újmy zachován nepochybně [tím je naplňován i čl. 25 bod 2 písm. f) Neapolské úmluvy II, podle něhož "členské státy odpovídají podle svých vnitrostátních právních a správních předpisů a postupů za újmu způsobenou osobě zpracováním předaných údajů na jejich území", což platí i pro případy předání "nepřesných údajů"].
14. Ústavní stížnost je tudíž v části směřující proti napadeným rozhodnutím správních soudů zjevně neopodstatněná. Z výše popsaného dále plyne, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv ve vztahu k napadenému záznamu jakožto jinému zásahu orgánu veřejné moci, jak to vyžaduje §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V této části je tudíž ústavní stížnost návrhem nepřípustným.
15. Ústavní soud z uvedených důvodů odmítl návrh v části směřující proti rozhodnutím správních soudů dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný a v části směřující proti napadenému záznamu dle §43 odst. 1 písm. e) tohoto zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu