ECLI:CZ:US:2021:2.US.673.21.1
sp. zn. II. ÚS 673/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a) L. Š., b) L. Š., c) G. P. Š. a d) M. Š., zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, se sídlem v Praze, Francouzská 28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2020 č. j. 25 Cdo 4634/2018-439, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2018 č. j. 3 Co 8/2017, 3 Co 9/2017-398 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2016 č. j. 37 C 41/2011-331 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 11. listopadu 2016 č. j. 37 C 41/2011-364, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé s odkazem na údajné porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva stěžovatelů na nedotknutelnost jejich osoby a soukromí zaručeného článkem 7 odst. 1 Listiny, domáhali zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Stěžovatelé, pozůstalí po panu Z. Š., jenž byl manželem stěžovatelky a), otcem stěžovatelů b) a c) a bratrem stěžovatelky d), se žalobou ze dne 11. 3. 2011 domáhali vůči Fakultní Thomayerově nemocnici v Praze (vedlejší účastnici řízení před Ústavním soudem) náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §11 a §13 občanského zákoníku. Již v žalobě stěžovatelé tvrdili, že vedlejší účastnice porušila v řadě ohledů při poskytování zdravotní péče panu Z. Š. (ve dnech 2. 2. až 4. 2. 2009) svou právní povinnost postupovat v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, vyplývající z ustanovení §11 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění tehdy účinném. Městský soud v Praze žalobu rozsudkem ze dne 4. 5. 2016 č.j. 37 C 41/2011-331 zamítl. Vrchní soud v Praze v reakci na odvolání stěžovatelů svým rozsudkem ze dne 30. 1. 2018 č.j. 3 Co 8/2017, 3 Co 9/2017-398, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud poté dovolání v dané věci usnesením ze dne 16. 12. 2020 č.j. 25 Cdo 4463/2018- 439 odmítl.
3. Stěžovatelé s tímto závěrem soudního řízení nesouhlasí a v ústavní stížnosti poukazují na některé judikáty Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, které prý na jejich věc dopadají. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku údajně nijak nezabýval stěžovateli již v žalobě tvrzeným opožděným zahájením umělé plicní ventilace, ani ohrožením osobnostních práv stěžovatelů postupem non-lege artis při léčbě pana Z. Š., ani judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu ve vztahu k zásadě, že nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního jednání, resp. že v případě opominutí lékaře je v podstatě nemožné prokázat, že právě toto opominutí tvoří se škodlivým důsledkem ničím nenarušený vztah. Námitky stěžovatelů stran procesního postupu odvolacího soudu interpretoval dovolací soud tak, že stěžovatelé pouze namítají, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil obsah provedených důkazů a dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním (které odvolací soud převzal) a v podstatě se domáhají přezkumu skutkových závěrů. Stěžovatelé však v dovolání nenamítali "nesprávná skutková zjištění" soudu prvního stupně, ale absenci skutkových zjištění soudů obou stupňů ve vztahu ke konkrétním žalobním tvrzením stěžovatelů (např. ve vztahu k opožděnému zahájení umělé plicní ventilace) i ve vztahu ke konkrétním provedeným důkazům. Sám dovolací soud přitom uvedl, že za pomoci znalce bylo zjištěno, že v postupu žalované došlo k řadě pochybení, tedy k postupům non lege artis. Pak se jeví jako nelogický argument, že totiž stěžovatelé nebyli schopni unést důkazní břemeno ohledně tvrzení, od nichž odvíjejí svůj nárok na náhradu újmy.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. V daném případě dospěl soud prvého stupně k závěru, že chyby v léčbě se vyskytly již předtím, než došlo k hospitalizaci. Bylo zjištěno, že dotčený měl zdravotní potíže již asi šest dní předtím a došlo k pochybení zejména v případě kardiologa, který podcenil polymorbidní stav dotčeného (v anamnéze rovněž uvedeno, že po infarktu myokardu kouřil 25 až 40 cigaret a teprve v posledních dnech kouřit přestal). Soud prvého stupně přesto postup žalované přezkoumal pomocí znaleckého zkoumání. Znalec uvedl, že nelze stanovit příčinnou souvislost mezi postupem žalované a úmrtím pana Z. Š. Ve věci byl vypracován ještě revizní znalecký posudek znaleckým ústavem Fakultní nemocnicí Olomouc. I ten konstatoval, že postup žalované nemocnice sice není možno v některých fázích léčby hodnotit jako postup lege artis, ale pokud se týká příčinné souvislosti mezi postupem žalované a úmrtím pacienta, nutno zdůraznit, že se jednalo se o polymorbidního nemocného, který se do nemocnice dostal v pokročilém stavu závažného zánětlivého onemocnění, které má vysokou smrtnost i při okamžitém nasazení adekvátní terapie. Na základě zjištěných skutečností tedy nelze prokázat jednoznačnou příčinnou souvislost mezi způsobem a průběhem léčebné péče o pacienta a jeho úmrtím, a proto byla žaloba stěžovatelů zamítnuta.
6. Nejvyšší soud mimo jiné doplnil, že žalovaná nemocnice nijak neztěžovala proces dokazování, předložila zdravotnickou dokumentaci, která byla podkladem pro zpracování znaleckého posudku, nezatajovala žádné skutečnosti a spolupracovala se znalci. Nelze proto souhlasit s názorem stěžovatelů, že by těžila ze svého protiprávního a nepoctivého jednání.
7. V napadených rozhodnutích obecných soudů je tak přehledně uvedeno a dostatečně odůvodněno, proč bylo rozhodnuto shora uvedeným způsobem. Na těchto právních závěrech nelze shledat nic neústavního, ani je nelze hodnotit jako vadné nebo svévolné. Hlubší ingerence do dané věci pak Ústavnímu soudu za této situace nepřísluší.
8. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu